Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Pavilon C

28. 01. 2005
8
2
4909
Autor
zelva

   Když jsem byla malá, rodiče při mém koupání zjistili, že sedím nakřivo. Na kontrole u ortopeda se prokázalo, že se jedná o skoliosu páteře. Tím pro mě a rodiče nastaly dlouholeté starosti s kontrolami, korzety, cvičením a každoročnímy pobyty v Hamzově léčebně pro tělesně postižené. Můj pobyt byl zaměřen na rehabilitaci, cvičení a posilování páteře. A protože jsem v léčebně donedávna strávila hodně času a prožila s kamarádkama a sestřičkama nezapomenutelné vzpomínky, ráda bych se o ně s Vámi po několika letech podělila.

   Přijíždím k městu zvaném Luže-Košumberk vzdáleném od Vizovic přes dvě stě kilometrů. Z dálky vidím zříceninu hradu, kerá se vypíná nad městem a drží nad ním ochrannou ruku. Město má své skryté kouzlo. Přede mnou se objevuje hlavní brána, na které je nápis Hamzova dětská léčebna. Pomalu a nejistě kráčím po chodníku, v ruce kufříček s hračkami. Míjím hřiště a mezi stromy už se na mě usmívá pavilon C, který se stane mým přechodným domovem bez rodičů. Budova má zamřížovaná okna. Připadá mi jako dětské vězení. Otevírám dveře a slyším smích a křik dětí. Cítím se jako vetřelec. V hlavě mi kolují otázky. Přežiji to tu sama? Jsou tu hodní lidé? Najdu si tady kamarádky?

   První den pokaždé uběhl velmi rychle. Sestřička se rodičů zeptala na důležité údaje, sepsala seznam mých věcí, abych potom nic nezapoměla, až pojedu domů. Pak nastalo velké a nevyhnutelné loučení. V paměti mi na vždy zůstane scéna, jak stojím u zamřížovaného okna a dívám se na vzdalující se rodiče. Kolem mě jsou všichni tak bezstarostní a já přemýšlím, čím jsem si to tu zasloužila. Rodiče už dávno zahalily stromy a já nevím, co dál. Jestli se jít seznamovat s holkama na pokoji nebo se někam schovat, plakat a vzpomínat, co bych dělala, kdybych byla doma.

   Holky na pokoji byly pokaždé bezva. Ihned se z nás stávaly kamarádky. Držely jsme při sobě a společně protrpěly ten čas pobytu. Teď budu citovat Míšu Řezníkovou, která mi do památníku napsala slova, která vystihují vše, co v nás pobyt v léčebně Luže-Košumberk zanechal.

Milá Jano! Nezapoměň nikdy na časy zlé i dobré tady v Košumberku. Ber vše, co jsi tady prožila, jako součást rozvíjejícího se života. Ať už jsi vyležela spíše dobré nebo spíše špatné vzpomínky, nezapoměň, že bez pobytu tady v Košumberku bys nepoznala tolik chytrých a báječných lidí.

   V předškolním věku jsem měla výhodu, protože na rodiče jsem si zakrátko ani nevzpoměla. Nahradily je hodné sestřičky, které jsem musela poslouchat. Hrála jsem si s ostatními dětmí a čas utíkal.Vychovatelky se nám také hodně věnovaly. Chodili jsme do bazénu, města a hlavně přírody. Jednou nás zavedly na nejromantičtější místo, jaké jsem kdy viděla. Nejvíce mě tam uchvátilo jezírko, které vytvářel nádherný vodopád.Okolo les, kde si štěbetali ptačci. Osvěžující vítr si pohrával s větvemi stromů a listí poletovalo ze strany na stranu. Sem tam nějaký lístek dopadl na průzračnou vodní hladinu, která se jen lehounce zavlnila a dál si poklidně stála.

   Až už jsem trochu vyrostla, sestřičky rodiče nahradit nedokázaly. Přes týden mě nic nechybělo, ale pak nastal víkend, pro některé doba návštěv, ale pro mě smutek. Rodiče nepřijedou. Mají to daleko a práce jim to také nedovoluje. Pokaždé jsem si našla místečko, kde byl klid a nikdo mě nemohl najít. Schoulená do klubíčka jsem plakala a říkala si: ,, Proč právě já nemohu prožívat radost a štěstí? „

   Teď s odstupem času se na pobyt dívám jinak, ale strávit tam dva nekonečně dlouhé měsíce bych již nikdy nechtěla.

   Nejšťastnější jsem, když opět kráčím oním dlouhým chodníčkem, který mě zavede přímo před pavilon C. Krátce si zavzpomínám a vejdu do budovy. Stoupám po schodech až úplně nahoru, otevírám dveře a vcházím dovnitř veškerého dění. Podívám se na tabuli s rozpisem služeb a zjišťuji, že sestřičky jsou pořád stejné. Nikoho ze svých kamarádek zde už nenacházím. Také přestaly jezdit na pobyt. Sestřičky mě poznávají a jsou rády, že jsem je přišla navštívit. Prožívám pocit nezapomenutelného stěstí. S hrdostí si prohlížím všechna oddělení. Mnohé se změnilo, ale tamější duch je stále stejný. Odcházím a slibuji, že návštěvu někdy zopakuji. Rychle spěchám za rodiči, kteří už mě netrpělivě očekávají, protože jsem se zdržela vice než hodinu.

 

 


2 názory

pekné, ale aj trpké spomienky...ja si teda príliš dobre na môj pobyt v ozdravovni nepamätám a na liečení to bolo o kúštiček lepšie;)

Julian
11. 02. 2006
Dát tip
Velmi citlive spoznal som aj ja ten pocit aj ked len na kratsie *T

zelva
11. 02. 2006
Dát tip
no ale teď sem raději mimo domov, to je zvláštní co:-))) zítra jedu zas na kolej a vrátím se až za 14 dní, už se fakt těším až vypadnu na chvílu zas z domu, ale tehdy to bylo fakt drsné...jo a kdepak si poznal ten pocit?

_Rebelka11
09. 11. 2005
Dát tip
... taky se mi líbí, jak to tady vyprávíš, místy mi z toho bylo hodně smutno, ... ale aspoň ti zůstaly vzpomínky a ty ti nikdo nevezme, t*!

zelva
09. 11. 2005
Dát tip
jezdila sem tam od 4 až do 11...když je člověk malý je mu celkem jedno, když není doma, ale potom už je to horor...každý víkend když byly návštěvy sem pořád plakala a záviděla všem za kterými dojeli rodiče nebo dokonce jeli na víkend domů...nikomu bych to nepřála zažít být dva až tři měsíce v tolika letech tak dlouho pryč od rodičů...člověk si to pak nese po celý život

_Rebelka11
09. 11. 2005
Dát tip
to jo, muselo to být těžký, je to docela dlouhá doba...

_Rebelka11
09. 11. 2005
Dát tip
to jo, muselo to být těžký, je to docela dlouhá doba...

Jazena
03. 11. 2005
Dát tip
Hezké vyprávění, připomnělo mi to turistický pochod v okolí. Šli jsme i zahradou mezi pavilony. Doufám, že léčebné pobyty pomohly!!! T*

Skvělý, milý oddechový a suprově napsaný!*

AAA_AAAB
17. 03. 2005
Dát tip
Nějak mě to dostalo...Maš dobrou schopnost vyprávět. Akorát ten první odstavec bych dal do prologu. Jinak *T

zelva
17. 03. 2005
Dát tip
Děkuju...no taky mě to napadlo dát to do prologu, ale nakonec jsem to neudělala...

Andulka
28. 01. 2005
Dát tip
moje nejlepsi kamaradka taky jezdila do Kosumberku....ono nosila cely gympl korzet na zada....:-)

vesuvanka
28. 01. 2005
Dát tip
Pěkně napsané... připomnělo mi to Jedličkův ústav v Praze... TIP

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru