5.

Pokračuji tedy alejí do šera,

I stromy – má světla, se ztrácejí za zády,

Však nesvítí hvězdy – přec divné je večera,

Snad pěstují v oblacích saně a hady,

Co zakryjí, pohltí hvězdy a měsíce?

Stísněná krajina, odporný vzduch,

Jestli to zahrada, pak podivná velice,

Tu zrodil se život – s ním mrtvolný puch.

Hle, viděl jsem výhon! Strom života – uvadlý,

Láska jej živila, dokud se toužilo,

Listy jsou uschlé, snad slzami povadly,

A vrásky jak jizvy o všem, co se prožilo.

Mně, poutníku v bráně, bůh se smíchem lál:

Truchli, vždyť byl jsi stvořen k slzám! Tak přišel, viděl, litoval.

6.

Nezbývá mi nic, než nepříčetně se smát

Jako blázen, který ztratil pojem o bytí

A snaží se okolí bez slova lhát,

Že není ničeho, čeho se na světě štítí,

Pak, když smích přejde a rozum se ustálí,

Zamrzne výsměch a rty budou z kamene,

Zahynou veškeří zbloudilci nestálí,

Co tápají, neznají lásky a vážené

rozumy bytí a částí jeho jsoucen,

Pravdu, lásku a veškeré hodnoty?

Kdo hledá je, bloudí vskutku sám, nemocen,

Peklem i rájem je vyvržen – prokletý!

Když vyřval jsem pravdu, že zmeškal jsem lásku,

V sázku jsem dal život – největší krásku…

7.

Pravdu vám říkám, že byl jsem jak slepý.

Stál jsem a usmíval světu vstříc, v prostory,

Nic slova nevydal – jen poslouchal klepy,

Na co však slova – vždyť rozum svět veškerý!

Stál jsem tam, netečný, hluchý k všem lichotkám

- také ty výhružky nebral jsem v úvahu,

Kdo ptal se, ten věděl, že na všechno přitakám

A vzbudit se k životu neměl jsem odvahu…

Přesto však – probuzen – řvu na svět prokletí

- antikrist zrozený z nejhorších svátostí,

Strach podá si ruku se zoufalstvím, proletí

myslí mi znova a znova, ne zadosti.

Jen si mě muč – budu řvát a křičet, slibuji!

A nůž za každou vyřklou větu, hlavně slovo „miluji“.

8.

Miluji, miluji, miluji stále víc!

Ostřím mi do ledvin, do střev a do očí,

Zajel snad vícekrát, než mohl jsem říct,

Teď bloudím tu osleplý, nemaje pomoci

- od koho tak, když každý třímá dýku

A někteří zvlášť krutí vidle a lopaty

- useknou v zápěstí tvé ruce v prosíku,

Prý spravedlivé dají ti v zásluze odplaty

- to všechno jen proto, že stál jsem a neříkal

nic, coby sochaná z černého mramoru,

Teď zbývá mi poslední, s osudem abych lkal

A jediný pohled jsem věnoval – nahoru.

Kdo vyhnout se chceš oné hluboké propasti,

Vyznej se, miluj se, hlavně nic nezaspi!

9.

Vzpomínáš, miláčku, na náš sen taneční?

Kdy se studem, se strachem vstoupil jsem na parket

hvězdami posetý. Ty však jsi řekla mi – jen se bát nezačni…

- sama jsi, sypaná hvězdami, za loket

vzala mě – tlačila kupředu do noci,

Chtěl jsem Tě…chtěl jsem Tě obejmout v náručí,

Však slepý jsem – nebylo hloupému pomoci,

Myslel si, že jen pár tanců Ti postačí

I když toužil jsem vést s Tebou rytmiku věčnosti,

Tolik jsem měl strachu, že budu-li horlivě

dívat se do očí, ucukneš ode mne, od touhy, bolestí,

Se zlostí nade mnou, že příliš jsem snaživě

chtěl Ti dát polibek, do vlasů pošeptat,

naříkám zpožděně – už zbývá jen umírat...