Spisovatelův Svět

Tomáš vystoupil z tramvaje číslo osm a zamířil ke škole, přeběhl silnici mimo přechod a prošel branou hotelu Crowne Plaza Praha. U vchodu do školy na něho čekal a držel dveře Pavel. ,,Čus woe, jakse máš, jakej byl vejkend?" ,,Hádej? Byl sem v práci a ještě k tomu tam nikdo nebyl, tak sme hráli karty a pak sem se nudili." ,,Hm, to ses neměl. Já sem byl s fotrem na chatě, spravovali sme střechu a víš jak je otec tlustej, tak lez na žebřík, když to prasklo zařval až když dopad na zem, mněl jen pár pohmožděnin, tak že prej to doděláme jindy. Ty woe já to f sobje dusil, ale bál sem se že to nevydržim a vysměju se mu do ksichtu." ,,Měli by sme máknout za minutu je hodina." Oba pak spěšně vyběhli po schodech do prvního patra a zapadli do učebny výpočetní technyky.

   Hodina probíhala klasicky, všichni byli na internetu a prohlíželi si různé stránky a nikdo nevnímal co pan Opěla říká, když tu někdo zaklepal na dveře a otevřel je. Byla to paní Vylítová: ,, Kolego promiň, ale potřebovala bych dva třeťáky, na Lobby vypadl jeden kuchař, tak že by pomohli Pavlovi?" ,,A máte na někoho zálusk paní Vylítová?" zeptal se Opěla. ,,No, nejlepší by byli Pavel s Tomášem, přeci jenom to tu znají a dostanou aspoň více peněz. Co vy na to kluci?" Oba jen šťastně kývli, protože je lepší být v kuchyni než se nudit ve škole, navíc hrozila písemka z ekonomie. ,,Ale nemáme rondony, můžete nám je půjčit?" zeptal se Tomáš. ,,To je samozřejmost kluci, pojďte." Když kluci vycházeli z učebny slyšeli něco o vlézání do zadku, ale věděli že je to jen ze závisti.

...............................................................................................................................

Když dorazili na kuchyň Pavel už na ně čekal: ,,Děkuji paní Vylítová, moc ste mi pomohla. Pavle máš smůlu, že se jmenuješ stejně jako já půjdeš na studenou a pomůžeš panu Váchovy s přípravou na zítra a ty Tome tady budeš se mnou." Tomáš se posměšně ušklíbl na Pavla, protože pan Vácha platil za drsňáka, ale Pavel mu řekl: ,,Mno až to dodělám třeba mně pošle domů, zatímco ty se tu budeš nudit, jako sem se tu nudil včera já." ,,Hele, čus já jdu za Červem ať mne nehledá, tak zejtra ve škole." ,,Čau," řekl Pavel a nastoupil do výtahu.

   Tomáš přišel na kuchyň a Pavel mu řekl ať udělá omeletu a nazdobí ji. Tomáš si vyndal předem vyklepaná vejce a rozpálil olej na pánvy, pak na ni nalil vejce a okořenil, když byla omeleta hotová společně s Pavlem ji ozdobyli a cinkli na číšníka.

  Během pár vteřin byl číšník v kuchyni a tak jak se přiřítil, tak také odběhl, svižným krokem postavil omeletu před Německého hosta a popřál mu dobrou chuť.

   Němec neváhal a aniž omeletu ochutnal napatlal si na ni tatarskou omáčku, pak teprve zakrojil, mlaskal a popíjel k omeletě Plzeňskou dvanáctku. Když dojedl, zaplatil a poděkoval, odebral se na svůj pokoj. Cestou si několikrát neslyšně ulevil, o to to bylo horší pro přistoupivší pasažéry do výtahu. Když Němec vystoupil ve svém patře a ostaní pokračovaly v jízdě, bylo již ve výtahu k nedýchání.

  V pokoji si vzal ledvinku a kšiltovku, obul si vycházkové sandále a vydal se ven z hotelu. Před odchodem řekl na recepci, že se jde projít a kdyby mu mezitím volala žena, ať  jí vyřídí, že se ozve. Pak si mávnul na hotelové taxi a nechal se zavézt na Malostranskou. Zde vystoupil a vydal se k Vltavě, jelikož byl obchodní cestující znal Pražské památky a tak si šel jen tak posedět na břeh.

  Hned u dětského hřiště si koupil vanilkou zmrzlinu a lízaje ji si šel sednout do blízkého parku.

  Vypadal poněkud komicky, modrou čepici, růžové tryčko s nápisem: ,, I Love America", oranžové šortky s velkými kapsamy, černá ledvinka s kapsou na fotoaparát, bez ponožek v hnědých sandálech. Opravdu jsem se musel smát, když jsem ho spatřil. Zdálo se mi, že mne snad vidí, ale díval se skrze mne na kachnu, která měla na levé noze namotaný utržený vlasec a nemohla vlastně ani pořádně chodit a létat.

  Ještě chvíli se na ni díval, pak když konečně dojedl zmrzlinu se postavil, myslel jsem že půjde pryč, ale on vyšel mým směrem. Opět jsem se zhrozil, že mne vidí, ale on mnou prošel a pomalu se přiblížil ke kachně, skrčil se a chytl ji. Něžně a lehce ji pohladil po hlavě a pak jí vymotal z nohy smotek vlasce. Kachna snad zděšením, nebo úlevou ani nepískla a když ji položil zpět na zem mocně mávla křídli a vzlétla. Díval se jak letí, ona zakroužila nad dětským hřištěm, kde si před chvílí koupil zmrzlinu, pak se snesla na hladinu Vltavy a již nevnímaje fascinovaného Němce si začala čechrat peří.

  Ještě chvíli se na ni díval, pak se otočil a pln dojemného zážitku se odebral zpět na Malostranskou, šel jsem za ním.

  Chvíli přemýšlel zda si vzít taxi, ale poučen z předchozích návštěv Prahy dal raději přednost MHD, vždyť těch osm korun, které dá za tramvaj je pakatel. Zakoupil si tedy lístek z automatu a vydal se na tramvaj, pročetl si jízdní trasy tramavají, nalezl tramvaj jedoucí na Vítězné náměstí a když přijela nastoupil do ní. Na Vítězném náměstí vystoupil a vydal se procházkou k hotelu. Přeci jen byl těsně před padesátkou a tak nešel ani tak rychle. V trafice před Delvitou zakoupil neperlivou vodu, prodavačka neměla jinou než tu vystavenou ale i tak mu ji prodala, popíjejíce ji se pomalu loudal k místu svého pobytu.

  Náhle se mu zamotala hlava, a ucítil bolest v oblasti žaludku - střeva pracovala. O chvíli později nevolnost odezněla.

  Když došel na schody hotelu zamotala se mu hlava podruhé, tentokrát se ale neudržel a svalil se na schodiště. Pod nimi postávající hotelový řidiči okamžitě zburcovali hotelového doktora a vedoucího recepce, ten zavolal Generálnímu řediteli, který byl během tří minut u nemocného hosta. Doktor řekl, že má zřejmně otravu, proto zavolal sanitku.

Díval jsem se na šrumec vznikdlý kvůli jednomu postaršímu skopčákovy, který to přehnal s kombinací jídel.

  Za moment už byl slyšet nepříjemný jekot sanitky a pak se ukázala, americký typ - no jo hotel ten si může dovolit komfort - když zastavila u schodiště, vyběhli dva doktoři, jeden se zeptal hotelového lékaře co se hostovi stalo. ,,Víme že měl omeletu a asi i tuto sodu, ale nevíme co si dal nebo nedal v Praze. Pan Braun je naším Váženým hostem, léčení nejspíš půjde z hotelové pojistky." Sanyťák kývnul, naložil zeleného Němce na nosítka a zajeli s ním do sanitky, sem také nastoupil Generální ředitel a hotelový lékař.

  Aniž si mne všimli vlezl jsem si tam i já.

Cesta do nemocnice proběhla v tichosti, jelikož ředitel neměl svému podřízenému co říci a doktoři se starali o život Němce.

  Když sanita zastavila a otevřeli se dveře vyskočil jsem a popošel před dveře, neuvědomil jsem si že fotobuňka nebude reagovat, tudíž že jim nepomohu, tak jsem chvíli poskakoval před dveřmi, otevřeli se až když k nim přijeli s nosítky.

Vjeli dovnitř, a zamířili rovnou k výtahu, podle toho co jsem zachytil se řidič už s nemocnicí spojil vysílačkou a sál již byl připraven. I do výtahu jsem s nimi nastoupil, díval jsem se tomu staříkovi do očí, ale on byl zcela mimo.

  Pak se výtah zastavil a zahlásil: ,,Třetí patro Jednotka Intenzivní Péče a operační sály jedna až tři." Všichni jsem vystoupili, opět jsem se postavil před dveře na fotobuňku, otevřeli se. Bylo to tím, že jsem chtěl aby se otevřeli, nebo tamto čidlo bylo rozbité? Díval jsem se na skopčáka, ale mé myšlenky směřovali ke dveřím s označením JIP Děti do 8 let.

..........................................................................................................................

Nechal jsem Němce ať jede kam chce a vydal se k těmto dveřím, vstoupil jsem.

  Bylo slyšet pláč, ale i smích dětí, procházel jsem opatrně chodbou ale uvědomoval jsem si že mířím k předposledním dveřím.

Když jsem se u nich zastavil, zadíval jsem se do místnosti sklem v nich.

Na lůžku ležela holčička mohlo jí být maximálně pět let, měla spousty kabelů zavedených různě po těle. Hned u lůžka seděla žena, bylo poznat že nespala celé dny a tuto ženu držel za ruku muž, jehož vrásky napovídali že zažívá muka.

Pak se rozezněl alarm a po chodbě a do pokoje, skrze mně, probíhali lékaři a křičeli na sebe hesla v latinštině nebo v čem.

  Zoufalá matka na ke mně vzhlédla, slzy jí kanuly po tvářích a já si myslel, že se kouká někam za mně, jako ten Němec tehdy u Vltavy, ale za mnou nikdo nebyl, všichni zasvěcení doktoři již byli u holčičky, jeden už dokonce připravoval elektrycké šoky srdce.

  Matce jsem v očích viděl prosbu, a proto jsem se rozhodl tady Naše společné putování  můj milý čtenáři ukončit - dívka musí žít...