Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seŠpatný den
02. 02. 2005
0
0
945
Autor
Alarik
Seděly spolu už několik hodin a jenom si povídaly. Tři prázdné láhve od vína napovídaly, že ty dvě dámy už mají několik promile v krvi, ale ne tolik, aby jim to bránilo v nezávazném pomlouvání a chválení jejich přítelů. Jak jsou dobří v postelu, kolik kdo vydělává a kdo z nich má širší ramena a užší pás. Natálie vyprávěla, jak ten její Patrik, krásný a svalnatý muž s ledově modrýma očima, neuvěřitelně plnými rty k zulíbání, chodí pravidelně do fitnes klubů, aby si zde ještě více zlepšil svou figuru, která už teď vypadala jak postavená z kostek. Byla na něj moc hrdá a měla ho moc ráda. Zato Soňa nebyla moc spokojená. Byla už několik let vdaná. Nešťastně. Měla sice dvě děti, staral se o ně a měla je moc ráda, stejně jako kdysi svého manžela. Ovšem naskytl se mezi nimi obvyklý problém. Nedokázal ji v ložnici dostatečně uspokojit, a tak si našla milence, Petra. Dalo se to od ní očekávat. Petr byl vysoký blonďák s vlasy padajícími do očí, odkud si je neustále odhazoval.Měl zelenomodré oči a tvrdé rysy. A i když nechodil nikam cvičit a ani moc nesportoval, měl figuru atleta. Soňa si ho vždycky vychvalovala v posteli a jednu chvíli si myslela, že ho i miluje. Nic ovšem netrvá věčně a měla podezření, že má jinou. A jak si takhle povídaly a drbaly, zazvonil telefon. Přiopilá Natálie zvedla sluchátko a typickým hlasem opilého člověka se zeptala:
"Ano? Kdo volá?"
"Dobrý večer madam, tady Major Vladimír Berušák z kriminalistiky České Republiky, je tam Natálie Červená? "
"A-Ano, u telefonu. Co se stalo, majore?" zeptala se velmi nejistým hlasem. To už obě vystřízlivěly a Soňa se posunky snažila zjistit, kdo to je a co se stalo.
"Mám pro váš špatnou zprávu, slečno Červená. Váš otec ..."
"Co je s mým otcem?" skočila mu do řeči, teď už velmi netrpělivě, ale zároveň velmi vystrašeně.
"Je mrtvý, slečno, včera byl nalezen u sebe doma. Vypadá to na vraždu. Je mi to líto."
Natálie poslední slova už ani neslyšela. Když se rychle blížila k zemi, tak už si jen pamatovala to padající sluchátko. Pak ji pohltila tma.
Byly to malé dveře a kdyby tam nevisela cedule s nápisem "Detektivní kancelář. Albert Princ.", nikdy by si jich nevšimla. Vevnitř to vypadalo přesně tak, jak si představovala. Zatemněná okna, z nábytku byl cítit kouř a vůbec to tam vypadalo jako před likvidací. Jeho našla až v poslední místnosti, jak si tam něco škrábe na papír a v ruce drží už zpola shořelou cigaretu. Měl špinavé volné kalhoty, do kterých byla narychlo vecpána ještě špinavější košile. Nad jeho tří-denním strništěm se rýsoval velký nos, jež ústil mezi těma nejjasnějšíma očima, jaké kdy viděla. Vlasy jako uhel měl rozcuchané a svisle mu padaly do obličeje.
"Maucta, paničko, co pro vás mohu udělat?" zeptal se nesměle.