Koncentrační tábor snů

V noci mě propustili z koncentračního tábora snů. Mžoural jsem do tmy slepýma očima. Zoufale jsem klopýtal za světlem pouliční lampy. Ta lampa. Ta lampa… Tam, odkud jsem přišel, měli podobné. Nebo stejné? Těžko říct. Mám jen takové mlhavé tušení. Tušení, že přesně kolem takovéto lampy nás tenkrát- hned na začátku- vedli. Muži napravo, ženy nalevo.,, Ó ano, pokochejte se krásnou vyhlídkou“, hlaholil průvodce cestovní kanceláře ,,a v dálce můžete vidět plynové komory“. Vzduch tam je zamořený. Slunce nesvítí. Nevychází. Nezapadá. Nikdo se nesměje. Mají prázdné tváře a řekl bych, že i hlavy. Dup, dup…jako stádo dobytka. ,, První, druhý, první,druhý“, rozpočítává poloplešatý muž.
Život je zvláštní. Ač neopakovatelný, neustále plný podobností. Někdy se vyplatí být druhý. Ze směru, kam před chvílí odešli první se ozývá palba. Dávám si prsty do uší. Beznaděj se snáší pomalu dolů, jako peříčka sestřeleného ptáčka. Kolem lampy. Ano, kolem této lampy. Jak je to možné? Panebože, tady to bylo. A támhle je ten pomník. Tam nás přece stavěli ke zdi. Co na něm je? Datumy a jméno vzal dávno čas, jediné co zůstalo je zažloutlá fotografie. Je zvláštní. Zvláštní tím, že jsem na ní já. Mladý, plný energie a ideálů, usmívající se.
Chcete se mi vysmívat? Já nejsem mrtvý. Proč tu teď stojím? Co se stalo? Nechápu.
Čas naráz ztrácí smysl. Je zbytečné dívat se na hodiny. Už není minulost. Není přítomnost a není ani budoucnost. Pro mě ne. Už ne. Pro mě už není nic. Jen mihotavé světlo, které vydávý pouliční lampa. Světlo na konci tunelu. Světlo pro toho, komu zabili sny…

---