V JEMNÉM NOČNÍM SVÁDĚNÍ EBENEM

V JEMNÉM NOČNÍM SVÁDĚNÍ EBENEM

Ve jménu nočního svádění

pod závojem ospravedlněných hříchu

a v sladkostech ničemného nic nevědění

procházím v temné chodbě okolo těl naložených v lihu…

pod nohama koberec z kostnatého prachu

a na zdech střeží mě hrůzné pohledy stínů z minulosti

tam v té prokleté místnosti plné hnilobného, zatuchlého strachu

kde sedávaly dámy tak jako já, beze vší počestnosti

v pozadí jemnou kulisu hrají záhrobní, prachem prošité varhany

 v krbu slyším hlas mého dávného ebenového milence

píšťaly varhan se strachem z přehlušení mými vzdechy zachvěly

když mě objaly jeho stářím ztuhlé vrásčité ruce

plamen v krbu s pomalou opatrností zhasíná

děkuji pánu pekel za diskrétnost

po pokoji se ambra vzrušeného splynutí ebenu a lidské kůže rozpíná

varhany klávesy do ucha zašeptají mi „Miluji tě…“, jaká banálnost!

Strop nebes se pomalu ošklivosti a opovržením námi dvěma křivý

plive po nás svůj krvavý déšť zahanbení

obrazy jen s věčnou závistí na to povedené divadélko civí

a vlna prachu ve varhanách vzdouvá se pod nátlakem opovržení

Tento akt nabral smysluplnosti

když v těch jatkách eben změnil se v kůži

a za těch krvavých okolností

vyprchala chladnost z rozpálených růží

V jemném nočním milování…