Konec s velkým S

Dívka leží na chodníku plném špíny a prachu. Nevnímá čas ni prostor. Lidé ji míjejí, ale nikdo na ni nepohlédne, nikdo ji nepomůpže. Je pro ně jen další ztracenou existencí, jenž se jich netýká. Další nic v tomto mizerném světě:

"Možná si mysleli, že jsem mrtvá" pomyslela si dívka, když konečně otevřela oči  a sama se této absurdní myšlence zasmála. Marně vzpomíná na to co se stalo. Hledá odpověď na to co se jí přihodilo, ale ta se nějak nedostává. Přemýšlí a vůbec nevnímá, že se dala do pohybu a přešla na protější ulici. Nohy jí samy nesly. Cestou míjela lidi, kteří stejně jako ona, leželi bez dechu. Chtěla se zastavit, pomoci jim, ale nemohla. Nevědomky došla na místo, kde ještě před patnácti minutami ležela. Ale něco ji zarazilo. Na zemi ležela nějaká žena. Byla ji na vlas podobná. " Je to snad mé dvoujče? Né nemám sestru. Má i stejné šaty jako já!" pomyslela si "jenže ona je celá od krve!!!!!"

"né to není možné" Pohlédla do výlohy předpokládajíc, že tam uzří svůj odraz. Ten tam ovšem nebyl. Dívala se nasebe, ale neviděla se. Propadla panice. Snažila se zastoupit cestu člověku, který ji míjel. Ten však prošel zkrs. Vtom to pochopila. Ta žena na zemi je ona! Usedla na chodník a dala se do pláče. V tom si vzpoměla na svou smrt. I na bolest kterou cítila dokud neupadla do bezvědomí. Vybavila si vše až do nejmenšího detailu. máz jí z toho běhal po zádech. Již už ale neplaka. Cítila sse klidná. A tak tam stála než přišel konec