Houbová chvilka

Už skončilo posedávání v hospě, lese či na náměstí.

Je tma jako v noci a přitom svítí slunce.

Nedokončené zhoubované myšlenky,

podivně barevného reálného světa.

Rozkrájené kusy masa, pořád každý jen žere, žere a žere,

mrtvola za mrtvolou končí v žaludcích,

kterým se dá říkat masový hrob.

Krutí lidé, kruté myšlenky, kruté úmysly a posměšné řeči.

Rozvířený hvězdný prach, jako rozseknutá organická hmota.

Pochopíš to? Asi ne- nebo spíš vůbec,

ani to vlastně už neřešíš.

Odlítáme radši, spolu s ostatními venušany,

často jen tak podívat se na Venuši,

kam už se bohužel nedá vrátit.

Nepochopitelná situační komedie životní dráhy,

tak malá a nepodstatná v nejspíše nekonečném vesmíru,          

třeba je vesmír jen orgán něčeho ještě většího,