Injekce

Slyšel jsem otvírání dveří. Dovnitř vcházelo několik lidí. Kolik? To jsem nevěděl, mohl jsem jedině hádat podle hlasů. Poznal jsem hlas doktora, ale kdo tam byl dál? Najednou promluvila nějaká žena, hlas jsem poznával, ale … byl nějaký zvláštní! Zněl křečovitě. Přemýšlel jsem a najednou jsem si uvědomil – vždyť je to má žena! Její hlas, jak už jsem řekl, byl nějaký podivný. Byl v něm slyšet smutek, ale i nerozhodnost. Rád bych ji utěšil, ale nemohl jsem. Ležel jsem na nemocničním lůžku, oči zavřené, nemohl jsem se hýbat a nemohl jsem ani promluvit. Rád bych jí řekl, že jí slyším, vnímám a vím, že je tady. Chtěl jsem vstát, a zakřičet, že to nevzdávám a že se odsuď dostanu! To ale nebylo možné. Doktor popošel ke mně. Bylo lehké to zjistit - cítil jsem ten závan vzduchu, když kolem mě kdokoliv prošel. Stoupnul si k mé posteli a začal mě prohmatávat. Chtěl jsem se bránit, toužil jsem vstát, nebo alespoň pohnout jednou rukou, ba i prstem! Přál jsem si promluvit, dychtil jsem po tom, abych mohl alespoň otevřít oči. Ne, nešlo to …! Propadal jsem zoufalství. Vždyť já nemohl nic! Byl jsem naprosto bezradný, odkázaný na přístroje vedoucí do mé těla. Ta bezmoc mě mučila.
Žena začala mluvit. Nerozuměl jsem všem slovům, zachycoval jsem jen úryvky vět. Můj mozek jakoby nedokázal pochytit všechny slova. Já jsem se však snažil, chtěl jsem pochopit, o čem to mluví. Soustředil jsem se a slyšel slova jako: „injekci“ a „lepší“. Pro mě zatím nepochopitelné úryvky. Co tím mají na mysli? Co chtějí udělat? Poslouchal jsem dál, teď už jsem slyšel víc slov. Když dokončili svůj rozhovor, nemohl jsem uvěřit. Modlil jsem se, abych to pochopil špatně. Chtěl jsem, aby to byl jen zlý sen, abych se probudil v mé posteli a zjistil, že se mi to vše jen zdálo! Pokud jsem však rozhovor pochopil správně, nedávají mi naději. Nechtějí mi dát naději, abych to zkusil, abych bojoval za svůj život. Chtějí vymazat všechno mé doufání. To snad ne! Vždyť oni mě chtějí zabít. Chtějí mě zabít pouhou injekcí, jako nějaké zvíře, které už není důležité, kterému nedávají už žádné vyhlídky na přežití. To neví, že je slyším? Že vím, co chtějí udělat? „Klap,“ dveře se zavřely, doktor i má žena odešli.
Pláč. Probudil mě vzlykot. Slyšel jsem pláč své ženy. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, kde to jsem. Že jsem pořád vězněm svého vlastního těla. Najednou jsem opět pocítil závan vzduchu, někdo kolem mě prošel. Zřejmě doktor. Cítil jsem jeho ruce na mém těle. Najednou jsem ucítil štípnutí, malé štípnutí. Injekce! Nebyl jsem schopen určit, kam mi byla zapíchnuta. Nemohl jsem se soustředit, věděl jsem pouze, že mi právě vpíchli injekci. Doufal jsem, že to není ta injekce, která měla ukončit můj život. Má naděje však pomalu skomírala. Má žena stále plakala, dotýkala se mých rukou, objímala mě. Já jsem ale nechtěl, aby na mě šahala, vždyť ona mě nechala zabít! Chtěl jsem alespoň pohnout prstem, dát najevo, že mě prostě nemůžou usmrtit. Ne, neměl jsem sílu. Mohl jsem jen čekat, až mou duši pohltí nemilosrdná smrt.

---