Utloukli básníka!

Utloukli básníka, zabili jej, chudáka, on přišel s otevřenou náručí, smál se a občas naříkal. Nyní nic neříká, má hrob z kamení, nikdo na tom nic nezmění, ať si jak chce odříká. Vídali ho na kopci, se Sluncem si tam hrál, shodili ho ti tupci, kterým se smál. Utloukli básníka, utloukli jej křídlama, že měl pocity, na to jejich duše nedbala. Hledali jej na kopci, nebyl tam, šli dál, našli jej v její náruči, tam se on nebál. Tedy nejdřív zabili ji, on zůstal sám. A strach měl, avšak šel do boje jako král. Překvapilo jej jak je silný, nikdo nezastavil jej, postavili před něj Lásku, on šel do kolen. Už ho tlučou, už do hlíny upadá, Duše opouští Tělo, Tělo ji postrádá. Křehká květina zlomila se pod jeho vahou, představte si! Ona přeci za nic nemohla! Zabili i Ji! Byla krásnou! Jak jí krása pomohla? Tak utloukli básníka, šeptají si to kapradiny v lese, když říkal jim, že má strach, že tu tíhu neunese. Překvapeny... on nám nelhal! Oni ho vážně utloukli! co víra tady zmůže, když ten, kdo Ví stejně nepomůže.

---