Turnajový zvrhlík

         Sportovní obuv jsem měl i na Wimbledonu. Kupodivu mě nepotřebovali. Kromě toho, že mne v hledišti zasáhl McNamara míčem při hře na síti (koukal jsem  zrovna na blondýnku ve čtvrté řadě), tak jsem se do hry vůbec nezapojil. A přitom v tenise mám svou zatím poslední zlatou medaili.  Radost z vítězství mi trochu kalí fakt, že jsem ji získal v kategorii „ženy“.  

         Ne, nepodstoupil jsem  bolestivý lékařský zákrok. Dokonce jsem tentokrát nepoužil ani válečnou lest. Ono se to má asi takto: každý rok se hlásím na turnaj zdravotníků u nás ve městě. Kategorie jsou tři. V první kategorii jsou tenisoví šílenci. Hrají ve dne v noci. Raketu poprvé drželi už v kolíbce a tenisákem si driblují i o dveře WC kabinky.  Do této kategorie rozhodně nepatřím. 

         Druhá kategorie jsou hráči vysloužilí. Díky věku, nadváze nebo různým zraněním nehrají v první kategorii. Já jim říkám „neopreňáci“.  Typický neopreňák má gumovou ortézu na jakékoliv části těla, která se dá ohýbat. Často byste se divili, kam se dá taková věc natáhnout! Kamkoliv! Poslednímu neopreňákovi,  se kterým jsem hrál, chyběly k dokonalosti už jen ploutve a šnorchl.  A stejně mě porazil. Na hlavě měl natažený neoprén určený na zápěstí. Celý zápas mě neférově rozptyloval vytřeštěnýma očima.

         Ke kladům třetí kategorie patří skutečnost, že dovedou po zápase hezky uhrabat kurt. Proto s nimi hrají ostatní kategorie výjimečně a jen zápasy typu: kdo prohraje, zametá. Vzhledem k tomu, že jsem dva ročníky po sobě prohrál s neopreňákama, tak bylo na čase čestně sestoupit do kategorie třetí. Ten rok však nastala změna. Do třetí kategorie se měly zapsat ženy. Věděli to všichni, jen mně  to nikdo neřekl. Napsal jsem se jako první a šel si pinkat o zeď. A tak se stalo, že jsem byl na soupisce třetí kategorie jen já a sedm dalších hráček. Organizátoři turnaje mě odmítli přepsat jinam, protože by se jim „rozpadl pavouk“.

         Po dvou zápasech se zasloužilými docentkami („ty uličníku, za ty točený balóny ti nepřijdu měsíc na žádný konzilium!“) jsem měl hrát s velmi půvabnou slečnou.  Vylosovali jsme si poslední kurt stranou od ostatních.

Úvod zápasu byl pro mě dost šokující:

„Víš, já tenis vůbec neumím.“ „Když Ti ukážu prsa, nechal bys mě vyhrát 2 gamy?“

Všimli jste si, že hrdinové některých románů polykají naprázdno, zatajuje se jim dech a podobné nesmysly. Vůbec to nejsou nesmysly! Fakt to funguje. Ačkoliv mám jen ¾ dioptrie, tak od té doby nosím brýle na všechny sporty! A dva gamy???  Jaká je to dnes inflace! Byly doby, kdy bych za ňadro položil i život! Vyhrál jsem  sedm pět. 

         Když proti mně nastoupila další neznámá kráska, tak jsem už neváhal. Líná huba holé neštěstí, říkávala moje babička. Dnes bych možná dotaz formuloval víc diplomaticky. Ačkoliv já jsem na něm nic závadného neshledával: „Kolik prs mi ukážeš za 4 gamy?“  Divili byste se, jak bolí taková rána tenisákem od emancipované holky.  Dokonce víc než od McNamary. Další ránu jsem dostal hned v zápětí: „Když mi HO za celej zápas neukážeš, tak Ti možná nechám jeden fiftýn, blbečku!“  

         Nakonec se ani moc nedivím, že mě – vítěze kategorie "ženy" – nepustily spoluhráčky do dámských sprch.  Na jaře nakoupím víc neoprénu a v létě zkusím prorazit o kategorii výš. Mimochodem, nevíte o někom, kdo vymění zlatou medaili „tenis ženy“ za zlatou „tenis muži“? Možná by stačila i stříbrná…