Bitva u Northuberlandu

Bitva u Northuberlandu

14. ledna 865 kdesi v Anglii

Páže vrazil do stanu pána svého, mocného rytíře z Bedevere, jsouc velmi rozčilen.

„Pane můj, dopřej sluchu svému poníženému služebníkovi.“

„Co přeješ si Percevale z Walesu.“

„Můj pane, loupeživý rytíř z Mardonu zvaný Černý Rytíř se svou družinou projíždí krajinou pleníc a pálíc vše kolem!“

„Cože? To nikdy by si nedovolil! Slyš páže, mluvíš-li pravdu?“

„Na mou čest sire. Ať mne okamžitě plameny pekelné pohltí, zda-li mluvím nepravdu!“ pronesl páže, bijíc se zuřivě do prsou. „Pane, musíš rychle poslat zprávu do Camelotu, sic nás stihne neštěstí!“

„Nikolivěk páže. Já sám samojediný, jen s družinou svou zničím ty proradné seveřany! Na mou čest, přísahám na rodový svůj erb, bílou lilii v poli rudém, že co živ budu, nepřestanu pronásledovat toho věrolomného Rytíře Černého a jeho loupežnou bandu, sic o řeč i zrak přijdu a vlasy mi vypadají. Tak při samotném Svatém Grálu přísahám! A nyní již - Hrr na ně!“

I dal se dobrý rytíř Bedevere s družinou svou na cestu. Jeli s větrem o závod jsouc celí prochladlí ranním větrem.

Jeli a jeli. A po mnoha mílích, nedaleko města královského Northumberlandu, zahlédli kouře vypalovaných vesnic a bandu hrdlořezů z Mardonu v čele s Černým rytířem samotným. Tu seznali, že bandité přesilu pět ku jednomu mají a již se rytířova družina rozpadala, když sir Bedevere, mocný to řečník hledíc ku mužům svým promluvil, řka: „Stůjte vojáci! Stůjte rytíři! Snad se nezaleknete té bandy krvavých zvířat. Ukažte světu, že lid britský není zbabělý! U všech svatých vpřed! Vpřed za čest a věčnou slávu! Vpřed za krále Artuše a Británii! Hrr na ně!“

Vojsko Rytíře Černého, jako by se zaleklo statečnosti rytířské, jsouc překvapeno náhlým útokem, sic nepočetné, avšak odhodlané skupinky a stálo na místě nic nedělajíc. Avšak i Mardon byl řečník dobrý a tak se armáda jeho pustila proti rytířům.

Obě strany s řinkotem se srazili a v boji vytrvávali bijíc se jako lvi.

I vypadalo to, že rytíři již zničeni jsou, když tu se na obzoru objevilo vojsko bílé jako sníh a s řevem válečným pustilo se do boje.

Rytíř z Bedevere, zasažen mnoha ranami, přec stále čilý na těle i na duchu vidíc to vojsko, zvedl se v sedle a volajíc: „Bijte se rytíři a nebojte, to vojsko páně Artušovo přichází!“

Když to slyšeli, dali se rytíři do boje s dvojnásobnou vervou a muži zrádce Mardona utíkat začali.

Tak křesťanské vojsko zvítězilo v slavné to bitvě u Northuberladu a zajistilo alespoň několika měsíční příměří s zemí Mardonovou.