Nekonečné rozhovory

Tohle je báseň jen tak pro radost...a taky trochu pro potěchu. Abych po dlouhejch rozhovorech nebyla naštvaná, kolik jsem zas provolala peněz. Jo, a taky je to pro myho bráchu...on to snad pochopí (a snad ho to i potěší).

Dám Ti jednu dobrou radu: telefon není na závadu. Ale ty nekonečné rozhovory... V kuchyni zazvonil telefon. Tak proč ho nevzít? A tak jsem ho vzala. Volala mi můj kluk. Seděla jsem na židli, nohy na topení, a poslouchala. A dívala se z okna. Viděla jsem malou žabku, viděla jsem zamrzlou vodu rozlitou na schodech, která se třpytila jako sklo...Viděla jsem i kytku rozkvetlou na sněhu a malého ptáčka s barevnými křídly... A čas ubíhal, tak hrozně rychle, a já pořád seděla u telefonu a bavila se se svým klukem. A bylo mi dobře. O čem jsme se bavili? Proč se ptáte? Není to nakonec jedno? A víte, že jsme si toho neřekli zas až tak moc..anebo všechno. Ale hlavně jsme se poslouchali a povídali si jen tak. Stejně jsme oba věděli, že si nestihneme říct všechno, co bychom chtěli, i kdybychom se bavili celý den a jěště ten další den a tak dál... Když jsem konečně položila telefon, pocítila jsem k tomuto přístroji hlubokou úctu. Jak je možný, že mě s milovaným člověkem spojuje jen sluchátko a spousta drátů? Jeden ze zázraků moderní doby...

---