Srdci neporučíš

V baru panovalo příjemné přítmí. Všechny stolky byly jako každou sobotu obsazené většinou tlumeně si šeptajícími zamilovanými dvojicemi. Na vyvýšeném místě stál klavír, za ním mladík netrpělivě čekající na Petru.

Tenhle bar se stal známým po celém městě. Každou sobotu dostávali mladí talenti příležitost předvést se před publikem a vydělat si pár stovek.

Petra předstoupila před mikrofon a rozhlédla se po lokále. Seděli tam! Srdce se jí bolestně stáhlo. Seděli až v úplném koutě, zamilovaně se drželi za ruce a plní očekávání se dívali k pódiu.  David s Lenkou.

Petra věděla, že tahle láska nikdy nedojde naplnění, ale její srdce se s tím nehodlalo smířit a nedalo zdravému rozumu šanci. A teď, když je tam viděla spolu, šťastný a zamilovaný, krev ji vřela nekonečným žalem a zklamáním.

Klavírista začal hrát a Petra zpívala. Zpívala píseň o lásce. A dala do toho celé srdce, nespustila přitom oči z onoho stolku. Tak moc si přála přiznat se ke své lásce, vyslat milostné signály k osobě, kterou miluje a rozbušit jí srdce stejně jako buší jí při jakékoliv letmém pohledu.

Cítila se tak bezradná. Proč si jenom nemůžeme vybrat koho milujeme? A proč ty největší lásky mají v cestě za štěstím ty největší překážky?

Dozpívala a lidé ji obdivně zatleskali. Seskočila z pódia a všimla si, že Lenka s Davidem už jsou na odchodu. Oblékali si kabátu a obmotávali šály.

Nervózně přešlapovala. Má za nimi jít, prohodit pár slov? Ne, radši ne…Vždyť ví, jak ji David nemůže ani vystát.

Ve dvěřích se otočili a zadívali se do míst, kde postávala. David Petře věnoval jen jeden vražedný pohled a vyšel do mrazu. Lenka chvíli zaváhala. Na jeden krásný okamžik se jejich oči střetly a čas se zastavil. V Lenčiných zelených očích se zračil smutek. Krátce se usmála a odešla.

Petra stála a čekala, až se jí zklidní tep. Vzdychla si. Miluje ji. Miluje…