ZVONY ZABÍJEJÍ (část 2.)

ZVONY ZABÍJEJÍ

2.část

                     Příští dva dny od nalezení té zdechliny se mu nechtělo spát, stále ho znepokojovala jedna a ta samá myšlenka. Věděl, že svět se řítí do záhuby, že jednoho dne  ta fekální sračka dostane všechny a zmasakruje je. Zabije je jednoho po druhém, bez ohledu na věk, či na pohlaví, všichni si budou rovni . Konečně nastane  harmonie mezi lidským rodem, ta harmonie, která bude možná jen tehdy, budou-li všichni mrtví. Všichni se stanou sourozenci, ač matka zploditelka byla jiná, stanou se sourozenci ve smrti. Marcus také věděl, že až se tomu vraždícímu monstru povede vyvraždit lidi do posledního, a rozsekat jejich těla na cimpr-campr , tak nastane Nový věk světa, vláda  chaosu a zvrácenosti. Smrt bude znamenat začátek, temnota naději na život a světlo jistou smrt. Města budou hnít ve špíně a chátrat, protože se vše stáhne do země a uchýlí se do světa věčné temnoty. Z té neforemné hroudy kusů lidských těl, stane se nový lid, který vznikne novým způsobem, bude to vlastně  způsob sexu, kdy dojde ke splynutí mezi každým, ta forma sexu, kterou Marcus vždycky toužil okusit, tělo na tělo a kůži na kůži, od té doby, kdy sbalil jednu děvku a pořádně si s ní užil nemyslel na nic jiného. Tohle ranní přemýšlení ho vždycky vzrušilo, ale i přesto nebyl problém schovat jeho choutky pod dlouhý rubáš, který zakrýval zcela dokonale i to, co nebylo zrovna v poklidu, někdy svoje choutky řešil mlácením malých chlapců, kteří mu čas od času na faře vypomáhali, ale bylo to příliš velké riziko, když on nemohl odolat těm dětským nevinným pohledům, které ho všude dychtivě sledovaly a které tak miloval, byl by pro ně schopen i zabít, jen proto, aby viděl jak ty oči pláčou.

                         Toho dne bylo sychravé ráno, jen tak se nevalně povaloval v posteli a s nechutí přemýšlel nad tím, co všechno bude muset udělat, než se zase vrátí do vlídného tepla svojí postele. Snažil se usnout, protože celou noc byl ve střehu, kdyby se tu náhodou to nechutné stvoření, nebo co to v vlastně bylo, kdyby se tu objevilo. V té tmě mu do mozku lezla stále jedna vlezlá otázka, a co když ona bytost není reálná, co když je to jen přelud, výplod jeho fantazie? Asi se dívám moc na televizi….pomyslel si a s klidem se, ač bylo časné ráno se zachumlal do chundelatých peřin, jeho oči už pomalu ztrácely sílu, víčka padala dolů, jako francouzskému buldočkovy, kterému zarostly oči špekem….Když najednou…

„Marcusi…Marcusi….MARCUSI..“

                           Marcus prudce otevřel oči a rychle je opět leknutím nad tím děsivým místem, kde se ocitl zavřel, co se to děje?! Co to má znamenat….“ TÁHNI ….nech mě být, vezmi si co chceš a nech mě být…..PROSÍM!“ ječel zběsile se zavřenýma očima, zvony bily jako blázni, ten hluk jej téměř ohlušil, byly blízko, vyzváněly přímo u jeho hlavy, Marcus vstal se zavřenýma očima z postele a začal zmateně, jako slepý zajíc pobíhat po pokoji, okolo něj nebyl jen zvuk zvonu, tisíce zvuků tlačilo na jeho uši, smích dětí, slyšel znovu zvuk, který vydával králík, když jej babička stahovala z kůže, slyšel zase tep vlastního srdce,   Matoušův řev, zvuk listí, jak na podzim opadává, dětský pláč, zvuk, který vydává vydechující kouř z cigaret…. a tisíce dalších aspektů, které se  spojili v jednu ohromnou džungli, která volala jeho jméno, stále dokola

„Marcusi, Marcusi , MARCUSI….M…A… R… C… U….S…I, M……..“

„Nech mě být…“ slzy smíchané s krví pomalu dopadaly na zem a venku se spustil divoký liják, vítr burácel a stromy se nakláněly ve větru, blesky zlostně šlehaly své elektrické sítě do krajiny, v očekávání, že chytí onu vysněnou rybku, mohutný ořešák se  znaveně chystal do postele ulehl na zem, a zvony utichly….

                                 „ Sestro, přineste další obklad…..Má stále h…ečku… ..Patricie… .děl…..pom….ztrácíme ho, sestro doktora, zavolejte někdo  doktora……Marcusi musíte být silný….SAKRA, KDE JE TEN DOKTOR! Dobrotivý bože, teď ne, neber si jej ještě k sobě……DOKTORE,  má stále horečku  jeho stav se zhoršil, ztrácíme ho….“  Marcus jen padal někam do prázdna, cítil, jak jeho mysl proplouvá vzduchem, najednou byl tak lehký, jako jarní vánek, který pocuchal kadeře trávy, který přinesl  list, který se  neudržel na stromě…..Cítil, že jeho cesta nebude trvat věčně, ale sekunda byla jako hodina, minuta jako rok, cítil pod sebou přibližující se teplo země, cíl byl nadosah, najednou přišel onen drtivý okamžik, dopad. „Máme ho, chytil se, rychle dýchací přístroj….tentokrát to bylo o chlup., převezte ho na  soukromý pokoj! Ať na něj dohlédne sestra Marie“ „Ale pane, Marie se někam před dvěma dny ztratila, celý klášter jí hledá, myslíme, že utekla, nebylo by to poprvé….víte přece, že trpí silnou schizofrenií.  Mohla by se o něj postarat Claire. „

                                   Marcise třeštila celá hlava, vůbec se nepamatoval, co se stalo, poslední, na co se jeho zmatená a otřesená mysl rozmohla byla vzpomínka na  zvony  a na onen pocit, svobody. Z jeho přemýšlení ho vytrhla mladá sestra, která vešla do pokoje

„Dobrý večer otče, jak vám je….?“

Marcus na ní jen tupě upíral své znavené oči a zmohl se jen na tři slova

„Co…..uhhh……se, st..ehm ehm….alo?!“ vykašlal ze sebe sípajíce….

„ Pavel Vás našel, jak  jste ležel pod zvonem se zavřenýma očima a řval jste na něj, ať  přestane zvonit, že ho zabijete….., a potom jste se lekl Pavla a snažil jste se utéct, ale nebylo kam, spadl jste ze zvonice na střechu kostela, je zázrak, že jste naživu, a teď musíte odpočívat představený, načerpejte nové síly…..DOBROU NOC!“