Vodníkova poslední hodinka

Vodníkova poslední hodina

V hvozdu temném krchov stojí

prašná cesta k němu vine

netopýr své děti kojí

a temnota v kraji kyne.

Tu se z hrobu kostra zvedá

černá kápě kosu halí

vlastní smrt jí usnout nedá

rybník u skal, ten ji pálí.

Pomsta v očích žene vpřed

vodník zatím v klidu spí

kostra kosí ledy hned,

švihá strašně silou lví.

Do chladných vod rychle chvátá

jako kámen ke dnu letí

plic a žáber nepostrádá

rozhlíží se po oběti.

V přítmí hloubek vodník vstává

a ve „vzduchu“ cítí zradu

kostlivec už kosou mává

hastrman se krčí vzadu.

Už poznává hnusnou stvůru

z očí čiší vlastní strach

plavala kdys zády vzhůru

toho jsem kdys dolů stáh.

Vodníkovo tělo hnije

v krvi, v bahně, v rákosí

kostlivec se hrubě směje

jak ho pěkně zakosil.