Cesta myšlenky

Cesta  myšlenky

Ať rozezní se tisíc harf na cestu poslední,
skryj slunce zlaté se a nech pohled mi v kraj polední.
Nechci tvou ruku příteli, ni dýku tvou můj soku,
to poslední, dokud dýchat smím, je dopsat tuto sloku.

Ó živote jsi prohrán už,
ó smrti chci tvůj polibek,
květiny, a rudomodrý náhrobek.

A nenávist, vztek a zlobu, chci já též,
ty v srdcích vždy vystaví, nezničitelnou věž.
Ta věž se ani nepohne pod proudem slz či radosti,
i vnoučata mích vrstevníků budou mě zvát hnusnosti.

Ó smrti neznáš bolesti,
ty neznáš žádných strachů,
tělu mému a očím mým dáš jemný dotek prachu.

Já nechci rakev, ať jídlo radši krví stromy vykoupí,
před náhrobek bodláky, ať na mne nikdo nevstoupí.
Pod jazykem minci nechci mít,
nad svými omyly chci navždy snít.

---