BŘEHULE

BŘEHULE

Petr Ch. Dorazil

 

 

BŘEHULE: Riparia, rod ptáků z čeledi vlaštovkovitých. Živí se hmyzem lapaným v

letu. Hnízdí pospolitě v koloniích, v norách vyhrabaných do strmých, hlinitých a

písčitých břehů. Jsou známy čtyři druhy. V ČR hnízdí Břehule říční, Riparia riparia, je chráněna. Přilétá v dubnu, odlétá v říjnu. Zimuje v tropické Africe.

 

 

 

Mobilní telefony mají jednu velkou výhodu. Aniž by jste to museli zvednout, hned

víte, kdo vám volá.

-"Nazdar Jiříku!" Zvolal jsem, když jsem si dostatečně vychutnal svou novou

vyzváněcí melodii.

-"Zdar Komáre!" Ozval se mírně ujetý hlas na druhé straně. "Na kolik je dneska

ta zkouška?"

-"No, říkali jsme po šesté u tebe, né?" Odpověděl jsem, zcela přesvědčen o

správnosti svého tvrzení.

-"Já bych to potřeboval asi až tak kolem sedmé, musím ke kámošce jí tam něco

pomoct.

Nebo máš něco na práci? Nechceš jít se mnou?"

-"O co jde?"

-"Nevím přesně, něco s kobercem. Kdybys šel se mnou, tak to máme hotové dřív a

jedem ke mně."

-"Tak fajn. V kolik a kde?"

-"Jdu k našim, tak bych se pro tebe stavil kolem třetí." Odpověděl můj bývalý

soused.

Kolem třetí je pro mě odjakživa ve tři.

-"Fajn. Budem na to něco potřebovat?"

-"Říkala, že všechno má, takže asi ne."

-"Dobře, takže ve tři."

-"Jo. Ve tři. Zdar."

-"Nažďár!" Rozloučil jsem se svou oblíbenou zkomoleninou a položil telefon.

-"Půjdeš dneska někam?" Zeptala se mě má matka, když jsem se kolem poledne po

své ranní hygieně vypotácel z koupelny.

-"Jo." Odpověděl jsem stručně a jasně.

-"Kdy?"

-"Kolem třetí."

-"A kam?" Má matka by klidně mohla pracovat u výzvědné služby.

-"Jdu s Jiříkem něco pomoct nějaké jeho kámošce a pak máme tu zkoušku, takže

přijdu až někdy pozděj."

-"Blbosti. Na to tě užije! Padej si hledat prácu!" Tahle věta už mi vážně leze

krkem. Peněz mám relativně dost, tak na co práci.

-"Hmnnn." Zabručel jsem a zmizel v šeru svého pokoje s věčně zataženými

žaluziemi.

Bylo něco po půl třetí, když jsem vypnul počítač a začal se oblékat. Řekl jsem

si, že chvilku před třetí vyjdu před dům a než přijde Jiřík, v klidu si zapálím.

Kouření za chůze vážně nesnáším. Ne, že bych nedokázal dělat dvě věci současně,

ale nějak to pak není ono.

Pět minut před třetí jsem vyšel ven a stoupnul si na schody před Jiříkovým

domem. Přesněji tedy - před domem, kde Jiřík donedávna bydlel. Labužnicky jsem z

krabičky vytáhl jednu z posledních cigaret a pomalým škrtnutím zapalovače jsem

ji rozsvítil.

Natáhl jsem, co mi plíce stačily a vychutnával si svou "první ranní". Ledabyle

jsem se rozhlédl po okolí. Jedno okno vedle druhého. Paneláky jsou strašná věc.

Naráz mě přepadl zvláštní pocit. Nedokázal jsem přesně určit, co to je, ale jako

by mě někdo pozoroval. Znovu jsem pohledem přelétl všechna okna, ale nikoho jsem

nespatřil. Jen lidé kolem mě proudili, jak přijížděly a odjížděly autobusy.

Pak z Jiříkova domu vyšla nějaká starší paní a velmi káravě se na mě podívala. A

pak mi to došlo. Za každým z těch oken, tady všude kolem, může nějaký znuděný

důchodce čekat, kam odhodím ten vajgl, aby pak mohl otevřít okno a s někým si

velmi hlasitě popovídat.

Na to jsem tak zvědavý. Jiříku, pojď už!

Rozhlédl kolem jsem se kolem sebe. Z jedné strany pečlivě pěstěná zahrádka, z

druhé strany dokonalé pohřebiště ohořelých zbytků tabákového průmyslu. Tady

nemůže nikomu vadit jeden nedopalek navíc.

V poklidu jsem dokouřil, odhodil svůj vajgl mezi ostatní a s napětím očekával,

co se bude dít.

Nestalo se nic.

Najednou jsem ale zjistil, že tam stojím jako uchyl, vyčkávající svou oběť.

Anebo jako ta starší paní, co nedávno stála u východu z nádraží, spala ve stoje

a v rukou držela hromadu náboženských časopisů "Probuď se".

Dokud jsem měl tu cigaretu, bylo to v pohodě. Byl jsem tam a kouřil. Ale teď

jsem tam jen tak zbůhdarma stál a Jiřík, jako obvykle, přišel o několik minut

později, než měl.

-"Nestíhám...!" Křičel, sotva otevřel dveře.

-"No, to jsem si všiml. Tak jak?"

-"Půjdem pěšky, ne? Je to kousek."

-"Dobře." Souhlasil jsem. "Na kolik tam máme být?"

-"Na půl čtvrté, to stihnem."

-"Jo. A co to tam vlastně budem dělat?" Pořád jsem se necítil dostatečně

informován.

-"Já nevím," odpověděl Jiřík roztržitě. "Něco s kobercem. Uvidíme, jak tam

přijdem. Ale, Komáre, musím tě na něco upozornit."

Podíval jsem se na něj a tázavě zvedl obočí.

-"Břehule je taková.... Jiná."

-"Kdo?!!"

-"Tož Břehule," odpověděl Jiřík a pokynul rukou ve smyslu, jako že je to ta

žena, za kterou právě jdeme.

-"Prosím tě, proč "Břehule"?!" Tak stupidní přezdívku jsem ještě neslyšel.

-"Já nevím, to už je dlouho. Prostě Břehule."

-"No a v čem je jako jiná?"

-"Všechno co řekne, musíš okamžitě vypustit z hlavy, jinak se z toho zblázníš."

-"Cože?" Teď už jsem nerozuměl ale vůbec ničemu.

-"No víš, ona se rozvádí, má tři děti a leze jí to na mozek."

-"V jakém smyslu?"

-"Tož tak, že si třeba vykládá karty a začala se zajímat o ty vnitřní lidské

síly a podobné kraviny. Prostě už z toho zblbla. Vsaď se, že až tam přijdem, tak

bude vyprávět, jaký je ten její bývalý hajzl, určitě vytáhne milión historek a

okecá to takovým způsobem, že získáš pocit, jakoby byla ta nejublíženější osoba

na světě. Já už ji znám dlouho a naučil jsem se to ventilovat, ale ty nic z toho

co řekne, nesmíš brát vážně. Jinak zblbneš stejně jako ona."

-"Aha. Tak to bude dozajista velmi zajímavé odpoledne. A kolik má vlastně roků,

že už se rozvádí."

-"Ježiš, já nevím." Jiřík byl mou otázkou očividně zaskočen. "Třicet čtyři nebo

tak nějak."

-"No uvidíme. Musíme pak ještě zavolat Míši, asi se setkáme někde ve městě,

koupíme trošku vínka a pojedem k tobě na tu zkoušku, jo?"

-"No já budu Jeníček jak z nosa!" Jiřík byl svou první divadelní rolí očividně

nadšený.

Bylo několik minut po půl čtvrté, když jsme u domu ve východní části města

hledali ten správný zvonek.

HTRO JANA.

-"To je kráva, to snad není pravda," řekl Jiřík pobaveně, když spatřil nápis na

zvonku.

-"To je jako její?" Naráz jsem si uvědomil, že jsem včera nějaké pětatřicetileté

rozvedené Janě na internetu odepisoval na inzerát. No, ale to byla moc velká

náhoda.

-"Jo," odpověděl Jiřík a stiskl zvonek. Chvíli jsme čekali, ale nestalo se nic.

"Tož, sakra, co je?!" Rozčiloval se Jiřík a stiskl zvonek ještě jednou. Po

chvíli se z mluvítka ozval drobný dětský hlásek.

-"Prošíím?"

-"Honzíku to jsi ty?" Křičel Jiřík do zdi. "Maminka je doma?"

-"Nění."

-"A kde je?"

-"V obchodě."

-"A kdy přijde?"

-"Žíkala, že za chvilku."

-"Bože to je kráva!!!", lamentoval Jiřík. "Domluvíme se na půl čtvrté a ona si

jde klidně do obchodu."

-"Tak co?", zeptal jsem se. "Počkáme nebo jak?"

-"Chvilku počkáme a pak půjdem kdyžtak na pivo." Rozhodl Jiřík a já nebyl nijak

proti.

Zapálil jsem si, abych tu chvíli čekání nějak zkrátil.

-"Prosím tě, dej mi taky, nebo já bych ji musel snad zabít." Žadonil Jiřík a

sápal se mi po krabičce.

-"No tak chvilku počkáme, no. Co jsi tak nervózní?!" Nechápal jsem, proč je

Jiřík tak rozčilený, v podstatě o nic nešlo.

-"Princip!" Rozhazoval rukama. "Chápeš to?! Princip!"

Připadlo mi to trošku jako Hlava 22, ale nechtěl jsem mu brát jeho názor.

-"Víš co, já jí zkusím zavolat," rozhodl Jiřík a tahal z batohu mobil. "Břehule,

Břehule....Á tady." Stiskl zelené tlačítko a dal si telefon k uchu. Chvilku se jen

tak díval do dáli a pak se začal opět rozčilovat. "Zvedni to, sakra!

Břehule!!!......To je v prdeli! Ona to nezvedá."

-"Třeba nemá telefon s sebou," připadlo mi, že možností je mnoho. "A vážně

nevíš, co tam vlastně budem dělat?"

-"Něco s kobercem, fakt nevím přesně. Ale musíme se snažit tam být co nejmíň,

nepůsobí to tam na mě dobře."

-"No, to se máme na co těšit", pomyslel jsem si a sotva přešly mé úvahy objevila

se na rohu domu kulatá postava ověšená taškami a křičela:

-"Zdar Bebošu! Ty už jsi tady, však ještě nejsou čtyři."

-"Domlouvali jsme se na půl." Podotkl suše Jiřík. "Teď jsem ti volal, to to

nemůžeš zvednout?!"

-"Já jsem si nechala telefon doma na nabíječce. To je v prdeli, normálně, ten

můj je takový debil, my jsme byli domluvení, že si tento týden vezme děcka a on

mi ráno volal, že nemůže, že jede na služebku a já teď musím zrušit všechno, co

jsem měla domluvené. K našim je můžu dát až v sobotu, protože jedou na chatu. Já

su tak nasraná!" Lamentovala Břehule a hluboko v tašce lovila klíče od domu.

Pořádně jsem si ji prohlédl. Stošedesát centimetrů, stodeset kilo, mastné,

slepené vlasy, suché, popraskané rty, kalhoty neviděly pračku, co je koupila a

ty kozačky z rádoby hadí kůže....Tak to je nářez. V duchu jsem si přál, aby tohle

nebyla ta Jana z inzerátu.

-"A to je kdo?" Řekla naráz a podívala se na mě. "Toho ještě neznám."

-"No, to je Komár," řekl s úsměvem Jiřík a podíval se na mě.

Podal jsem jí ruku zcela si vědom rizika možné infekce.

-"Martin, ahoj."

-"Jana." Odpověděla a ruku mi stiskla jako vysloužilý horník.

Vešli jsme do domu a přesto že jsem nebyl nijak unaven, jsem doufal, že její byt

není až nahoře. Nesnáším schody. Zatímco ona se do pater doslova rozutekla, my s

Jiříkem jsme se pomalu šourali za ní a já začínal litovat, že jsem se nechal

přemluvit k návštěvě této..... no, pevně zavřeme oči a řekněme, že dámy.

-"Normálně víš, co se stalo?" Křičela shora. "Oni nám ty byty tady neprodají."

-"Proč?" Zeptal se Jiřík.

-"Protože je tady ta školka a tam je to tak nějak na hovno, že to prostě nejde.

Já jsem tam snad stokrát volala, i jsem tam byla, ale město prostě rozhodlo a

tak to je. To je bordel, co?!"

Na to prostě nešlo nic říct. Když jsme se doplazili do čtvrtého patra, konečně

jsem před námi uviděl otevřené dveře jednoho z bytů a uslyšel uši drásající křik

několika dětí.

-"Pojďte dál." Ozvalo se zevnitř.

Pomalu jsem došel ke dveřím a podíval se dovnitř. Asi dvouletý nahý kluk s

namalovanými nehty u nohou stal proti mně a šťoural se v nose.

"No, to začínáš brzo, hošo," pomyslel jsem si a vešel dovnitř.

-"Padej se obléct," zakřičela Břehule a plácla svého syna po zadku. "Vyzujte se,

hoši a pojďte dál, hned jsem u vás, jen to tu dám trochu do pořádku. Mám pro vás

nějaké chlebíčky."

Podíval jsem se na zem posetou naprosto neidentifikovatelnými předměty a jako

daleko lepší nápad mi přišlo zůstat v botech. Nicméně, naštěstí tu nejsem doma,

a tak nezbylo než poslechnout. Sotva jsem však svou bosou nohu, v této spoře

osvětlené chodbě položil na zem, ucítil jsem nepříjemné píchnutí mezi prsty.

Ohnul jsem se a nechtěl věřit svým očím. Jehličí?! V březnu?! Tady je něco

špatně...

Pak jsem se narovnal a strnul. Břehule stála asi tři metry přede mnou a

převlékala se. Kdo ještě nikdy neviděl prsa v podpaždí, ať jde příště s Jiříkem

místo mě. Pak zvedla ruce, když si oblékala nějaké špinavé tričko. Veškeré mé

představy o tom, že všechny ženy mají krásně oholené, čisté a vzrušující

podpaží, byly rázem ty tam. Deseticentimetrové chlupy na konci slepené čímsi

lesklým z ní trčely jako listy z ananasu.

Fuj!!!!!!!!

Zachoval jsem ledový anglický klid a potlačujíc cosi hořkokyselého, co se mi

dralo do krku, jsem se skrze prosklené dveře, vlevo ode mne, podíval do

vedlejší místnosti. Moc jsem si tím ale nepomohl. Nejsem kdovíjaký milovník

pořádku, ale takový bordel je moc i na mě. Staré, poškrábané skříně s napůl

vylámanými dvířky, uprostřed žehlící prkno se zlámanýma nohama, nad neprůhledně

špinavým oknem garnýž držící již jen na jednom šroubu, po zemi rozházených snad

milión krabic jako při stěhování, všude, kde se jen dalo, se válelo dětské

oblečení a v rohu rozbitý počítač z doby, kdy Bill Gates ještě tahal kačera.

Chodba, ve které jsem zrovna stál, nebyla o nic lepší. Všude se válely boty,

jako kdyby zrovna přijel zájezd a zimní bundy naházené na hromadě na botníku mi

sahaly téměř po prsa. Nad příčkou, oddělující dvě části chodby visel vánoční

řetěz a Břehule zmizela někde v kuchyni. Já šel opatrně dál, pevně doufajíc, že

už na nic nešlápnu. Z místnosti vpravo vyšla asi šestiletá, sedmdesátikilová

holčička, s řídkými, špinavými vlasy a cumlala lízátko.

Celá maminka...

-"Na co tu máš ještě stromek?" Křičel Jiřík z pokoje přede mnou.

Cože?! Stromek? To jsme se asi nějakou dimenzionální bránou vrátili v čase.

Vešel jsem tam a zjistil, že Jiřík nelhal. Holé větvičky čehosi, co kdysi možná

vzdáleně stromek připomínalo, se smutně klaněly k zemi pod tíhou vánočních

ozdob.

-"To je ještě hezké, když se to rozsvítí," křičela Břehule z kuchyně.

Podle sedačky a televize v této místnosti jsem usoudil, že jde zřejmě o obývací

pokoj. Podle ničeho jiného se to totiž určit nedalo.

Pozorně jsem se rozhlédl. Z díravé červené zdi vpravo na mě civěl obrovský žlutý

tygr a ze žlutého stropu visel tlustý černý kabel se žárovkou na konci.

-"Co tady stojíš? Posaď se nebo nám vyneseš spaní!" Okřikla mě Břehule,

procházejíc zrovna kolem mě a položila na stůl talířek s něčím, co jsem se

neodvážil identifikovat.

Tady by se mělo vynést věcí, napadlo mě a opatrně jsem se posadil na okraj

sedačky, vedle Jiříka.

-"Berte si," vybídla Břehule a pokynula rukou směrem k onomu talířku.

Jo tak tohle je k jídlu. Aha. Vypadá to spíš jako nástraha na krysy.

-"Dáte si panáka? Mám domácí slivovici!"

Hned jsem si představil, jak taková "domácí slivovice" musí asi vypadat.

-"Já ne, díky," řekl jsem, dokud byl ještě čas. Ne, že bych neměl rád zvířata,

ale strávit zbytek života se slepeckým psem zrovna nemám v plánu.

Všechny tři děti neustále běhaly okolo a dělaly neskutečný hluk. Nedávno jsem

dlouho přemýšlel, proč vlastně nemám rád děti a teď jsem na to přišel. Za týden

tady bych zešedivěl.

Chtěly se zřejmě co nejvíc předvést a v jednom kuse se překřikovaly, jak to

vlastně s tím Harry Potterem bylo. Nakonec se rozhodly pustit video a na chvíli

bylo ticho.

Už abych byl pryč.

-"Tak ukaž," volal jsem na Břehuli, když jsem opatrně procházel chodbou. "O co

vlastně jde?"

-"Vydrž chvilku, hned ti to ukážu." Ozvalo se přede mnou. Po pár jehličnatých

krocích jsem se ocitl v místnosti, kterou jsem podle plného dřezu, spousty

špinavého nádobí na stole a kousků cibule po zemi považoval za kuchyni.

Ano, napadlo mě, když jsem se pořádně rozhlédl. Takhle nějak byl objeven

penicilin.

Přijít sem sociálka, tak jí seberou děcka i svéprávnost. Jediné, co v tomto

neorganizovaném bordelu za něco stálo, byla značková nerezová lednička na chodbě

a kombinovaný nerezový sporák v kuchyni. Kdyby se umyly a vydesinfikovaly, možná

by se ještě daly použít.

Jak jsem se tak rozhlížel, můj zrak zaujala malá místnůstka bez dveří hned vedle

kuchyně. Původně zřejmě špajz, ale teď to bylo téměř do poloviny plné naprosto

bezhlavě naházeného oblečení. Hned jsem si vzpomněl na ty obrovské, drátěné koše

s oblečením v nějakém podřadném second-handu. Ať si každý vyhrabe to svoje.

-"Vem si chlebíček," vybídla mě Břehule, když si všimla, že tam jen tak tupě

civím.

Podíval jsem se na stůl a nějak jsem žádné chlebíčky nemohl najít. Možná proto,

že si pod pojmem "chlebíček" představuji na šikmo nakrájenou veku, potřenou

nějakou dobrou pomazánkou nebo salátem, na tom dva druhy salámu, sýr, vejce,

paprika taky není škodu a k tomu ještě přísady podle chuti každého z nás a ne

obyčejný, z obchodu nakrájený, okoralý chleba, vhodný tak na topinky a to ještě

maximálně pro tchýni, potřený jedem na krysy a obložený již bělajícím salámem.

-"Ne díky, jedl jsem doma, před chvilkou." Snažil jsem se být slušný, třeba je

to v jádru dobrá žena a navíc, nepřišel jsem sem hodnotit domácnost, ale pomoci

kamarádovi udělat nějakou práci. Jenže když se tak na Jiříka podívám, jak sedí

mezi cizími dětmi, cpe se jedem na krysy a čočky jeho brýlí se lesknou Harry

Potterem, je jasné, že jestli se tu dnes bude dělat nějaká práce, zůstanu na to

sám. Navíc jsme tu již téměř hodinu a ještě ani pořádně nevím, co by se dělat

mělo. Sotva ale přešly mé úvahy, Břehule zalila tři hrnky kafe, na které se

nikoho neptala, přešla kousek do chodby a řekla:

-"Tak divej, tady ten rožek a tady tu stěnu, to je vidět ode dveří, bych

potřebovala oblepit kobercem nebo ty děcka mi to tady zničí úplně, šak vidíš,

jak už je to obouchané." A ukazovala vnější roh stěny mezi obývacím a dětským

pokojem.

-"Koberec a lepidlo máš?" Zeptal jsem se, když jsem zhodnotil, že vzhledem k

tomu, že se děláním takovýchto věcí živím, nebude celá procedura trvat déle než

půldruhé hodiny.

-"Mám," odpověděla a dívala se na mě jako kdyby mě chtěla vykuchat a usmažit k

večeři.

Několik okamžiků jsem ji pozoroval a když na mě beze známek života stále civěla,

mírně jsem zvýšil hlas: -"Tak ukaž!"

Poskočila, jako by se lekla.

-"Co?! A......Jo!" Otočila se a vedla mě do toho pokoje s počítačem. Znovu jsem se

rozhlédl a v rohu spatřil něco, co vzdáleně připomínalo psací stůl. Tak to bude

asi pracovna, pomyslel jsem si. Břehule se přede mnou ohnula, začala hrabat mezi

krabicemi na zemi a očividně něco hledala. A jak se ohnula, maličko se jí vzadu

vyhrnulo tričko.

Tak vyvalené oči jsem neměl, ani když jsem oproti všem předpokladům odmaturoval.

Ona má chlupaté záda!

Tady je něco špatně. Jestli za úplňku nebývá doma, tak je to jasné.

Po chvíli se narovnala a podávala mi plechovku Alkaprenu. No, to není zrovna

nejvhodnější, ale použít se to dá, pomyslel jsem si.

-"A ten koberec?", zeptal jsem se pak.

-"Tady," řekla a ukázala na smotané zbytky koberce z chodby.

Pomalu jsem je rozmotal a letmým pohledem zjistil, že ho nebude dost.

-"To je málo," řekl jsem. "Víc ho nemáš?"

-"To musí stačit," bránila se, "vždyť jsem ho kupovala tak, aby to vyšlo.

Alespoň na ten rožek."

-"No na ten rožek možná jo, ale na tu stěnu už ti to nevyjde."

-"To nevadí, ten roh je důležitější, protože děcka jak tady lítají....To vidíš

sám, to by bylo za chvilku v pytli. A vůbec, kouříš? Pojďme si zapálit. Bebošu!"

zavolala na Jiříka, stále ještě ověšeného jejími dětmi a sledujícího tentokráte

Malou mořskou vílu. "Pojď si zapálit!"

-"Jo," odpověděl Jiřík s plnou pusou a Břehule mě vedla k něčemu, co by se s

hodně přimhouřenýma očima dalo nazývat oknem. Tedy - kdyby šlo vidět ven. U

stolku vedle byly dvě židle, tak jsem se opatrně posadil.

-"Počkej, já donesu židli ještě pro Beboša," řekla a zmizela na chodbě.

-"Jiříku to nemyslíš vážně?!", zeptal jsem se, když byla Břehule z doslechu.

-"Co?"

-"No tady to všechno kolem," rozhodil jsem rukama, "to se teď nastěhovala nebo

co?"

-"Né, ona tady bydlí už dlouho, my jsme jí tady s Cholerou dělali ty koberce na

chodbě už někdy vloni."

-"S kým?!"

-"S Radimem."

-"Aha. A to ona jako takhle žije běžně, jo?" zeptal jsem se, ale než mi Jiřík

stačil odpovědět Břehule byla zpět i s židlí.

-"Posaď se Bebošku," řekla a pohladila ho po vlasech. "Tak co budu teda ještě

potřebovat?," zeptala se pak.

-"No, to lepidlo," odpověděl jsem. "Alespoň ještě dvě plechovky, protože to se

musí natírat z obou stran....."

-"Počkej," přerušila mě, "to jako ten koberec se musí natírat z obou stran?"

-"Ne, to jako koberec i stěna," řekl jsem a Jiřík, zadržujíc v sobě smích, se

díval

na okno. "Takže dokup to lepidlo a zbytek přinesu já. Kdy by ti to vyhovovalo?"

-"Já nevím, tak nejlíp asi o víkendu, to děcka nebudou doma."

-"Co je dneska?" Zeptal jsem se sám sebe a sám jsem si hned i odpověděl.

"Čtvrtek, že? Tak fajn, ale až v neděli, v sobotu už něco mám."

-"Jo, to by šlo," souhlasila Břehule, "a v kolik? Tak někdy po obědě, né?"

-"Jo, kolem jedné by to šlo." Odpověděl jsem a z peněženky vytahoval vizitku.

"Tady máš moje číslo, kdyby byla nějaká změna. Tady to první, jo?" A ukazoval

jsem do levého rožku modré vizitky. Druhé číslo na ní patří mému kamarádovi a

spolupracovníkovi, ale ten by si za návštěvu tady naúčtoval minimálně cestu a mě

již teď bylo jasné, že přestože práce, kterou tady budu dělat by normálně stála

nejmíň patnáctset, jediné, co tady dostanu, bude nějaká infekční choroba z

plísně.

Možná bych se měl nechat přeočkovat, než jsem příště půjdu.

-"Jo, já si to schovám," řekla a položila vizitku na stůl mezi rozházené

tarokové karty. "Ty přijdeš taky, Bebošku, že jo?" Jiříka měla očividně ráda.

-"Jo, jo," pokýval Jiřík hlavou a já byl rád, že v tom nezůstanu sám. Celé to

tady na mě působilo strašně depresivně, naráz jsem byl strašně unavený a pálily

mě oči.

-"Jo a víš co ještě? Potřebovala bych navrtat garnýž v kuchyni. To by jste taky

zvládli, že jo?" Připadlo mi, že když sehnala dva blbce, co jsou ochotni jí

trošku zkulturnit bydlení, chce toho patřičně využít a naporoučet si co nejvíc.

"Ale nemám vrtačku."

-"V pohodě," vzdychl jsem. "Já přinesu. Šrouby a hmoždinky máš?"

-"To jsou nové garnýže, to je u toho, ne?"

Tak napřed jen jedna v kuchyni a teď už je jich víc? Boha jeho, k čemu jsem se

to zase upsal?!

-"Jo, to bývá u toho," podotknul jsem a při vší té těžkosti okolního prostředí,

která tu na mě dopadala, se mi nějak ani nechtělo jít se o tom přesvědčit.

-"Bebošu ale ty nedodýcháváš," řekla naráz s takovým důrazem, že jsem až dostal

strach, jestli se Jiřík nedusí.

-"Cože?" Zeptal se jí.

-"No nedodýcháváš," zopakovala a podívala se na mě. "Že strašně krátce dýchá?"

-"Já nic nevidím," odpověděl jsem po pravdě a Jiřík si naráz dával strašný pozor

na každý nádech.

-"Já teď chodím na kurzy osobní energie, on ten jeden kurz teda stojí deset

tisíc, ale ten pan doktor Mlynář je můj známý a tak mám nějakou tu slevu a tam

je dýchání jedna ze základních věcí a Bebošu ty vážně nedodýcháváš." Trvala na

svém Břehule.

-"Na co chodíš?!" Až teď jsem pochopil, že Jiřík nelhal. Tohle je vážně unikát

přírody. Než aby si koupila vysavač a uklidila, tak se radši za deset tisíc

chodí učit dýchat.

-"Na kurzy osobní energie. Ty nevíš, co to je?" Řekla a dívala se na mě přitom,

jakobych nevěděl tu nejzákladnější věc na světě.

-"Ne, to teda nevím," odpověděl jsem a chtělo se mi dodat, že mě to ani

nezajímá.

-"No tam se učíš využívat své vnitřní energie ve svůj prospěch. Víš, každý

člověk má spoustu vnitřní síly a tu ať chce nebo ne, předává ostatním. A tady se

učíš ji využít pro sebe a těžit z toho. Tam je šest kurzů a každý stojí deset

tisíc. Já dělám zatím ten první, to víš, nemám moc peněz, ale chtěla bych si je

udělat všechny."

No nevím, ale osobně bych si za šedesát tisíc koupil radši velkou televizi,

domácí kino a ještě by mi zbylo na kolo a basu dvacetileté whisky. A to by pak

bylo energie!

I když v tomto případě by bylo na místě udělat něco s tím vším tady okolo. Třeba

zajistit úklidovou firmu, když už není schopná udělat to sama.

Podíval jsem se na hodinky. Půl šesté. Nejvyšší čas opustit tohle velmi

depresivní prostředí, stejně nebudeme nic dělat, když není dostatek pracovního

materiálu.

Z myšlenek mě vytrhlo vrznutí dveří. Otočil jsem se a uviděl onu malou-velkou

holčičku.

-"Mamííí, Honzík mi sebral lízátko!"

Břehule zakoulela očima a odešla řešit spor svých dětí.

-"Jiříku, pojďme odsud, je půl šesté." Navrhl jsem, sotva docvakly dveře.

Jiřík si sundal brýle a unaveně si protřel oči.

-"Ty vole, mě je nějak divně," řekl a típnul cigaretu s již hořícím filtrem.

-"Jo, to mě taky," odpověděl jsem popravdě. "Ono celé tady to prostředí působí

strašně těžce. Pojďme pryč. Zavoláme Míši, sejdem se někde ve městě, koupíme to

víno a pojedem k tobě."

Sotva jsem to dořekl, opět vrzly dveře a Břehule byla zpátky. Nechtělo se mi už

poslouchat nic o vnitřní energii a tak jsem řekl, že už musíme jít. Pro jistotu

jsem ještě zopakoval vše, co se týče nedělního lepení koberce a natěšený na své

bezpečné boty jsem doslova utíkal na chodbu. Příště si zcela určitě vezmu něco

na přezutí.

Rozloučení proběhlo poměrně hladce, ještě když jsme scházeli ze schodů za námi

Břehule volala, že na neděli nachystá něco dobrého.

Děkuji, nechci.

Sotva jsme vyšli na ulici, rozezvonil se mi telefon. Míša volala, že na nás čeká

ve městě. Fajn, koupíme ne trošku, ale hodně vína a půjdeme nazkoušet první a

poslední hru našeho divadla Mocca Press. Snad při tom přijdu na lepší myšlenky.

V sobotu na to, jsem jako obvykle odpoledne, seděl doma a hrabal se v počítači.

Snažil jsem se zaheslovat jednu konkrétní složku, i když se mi v tom tady nikdo

nevrtá. Ale opatrnosti není nikdy dost. Bylo něco kolem čtvrté, když se mi

rozezvonil telefon. Číslo, které nemám

v paměti.

-"Ano?" Zeptal jsem se.

-"Ahoj, Marťo, jsi to ty? Tady je Jana." Tak nakřáplý hlas jsem snad ještě

neslyšel.

-"Kdo?"

-"Břehulka," ozvalo se na druhé straně.

-"No nazdar," opověděl jsem ne příliš nadšeně. "Copak?"

-"Martínku, musíme ten zítřek zrušit."

-"Proč?" zeptal jsem se a v duchu byl rád, že tomu tak je. Alespoň se v klidu

podívám na první letošní závod Formule 1, na který jsem ve čtvrtek při všech

těch údivech úplně zapomněl.

-"Naši zůstanou na chatě celý víkend a já nemám kam dát děcka, víš? A kdyby tady

zůstaly, to by bylo na prd, kdyby tady pořád lítaly v tom smradu z těch lepidel.

Můžeme to nechat na jindy?"

-"Což o to, ale na kdy? Já nemám čas zrovna každý den." Sice to nebyla až tak

úplně pravda, ale v tuto chvíli na tom vůbec nezáleželo.

-"To já ještě nevím přesně, já bych ti potom zavolala, jo?"

-"Dobře," souhlasil jsem. "Ale minimálně den dopředu. Nebo radši i dva, pro

jistotu. A Jiřík to ví?"

-"Jo, jo, jo, já mu zavolám. A co děláš?" Podle tónu jejího hlasu jsem usoudil,

že si chce očividně s někým jen tak pokecat.

-"Sedím u počítače," odpověděl jsem po pravdě.

-"Já mám taky doma počítač, ale ten už snad sto roků nefunguje. Víš, kdyby byl

někdo, kdo tomu rozumí a stavil se tady se na to podívat, tak to by bylo super.

Víš, ať mají děcka něco na hraní a do školy to budou brzo taky potřebovat. Ty

rozumíš počítačům, že?" Říkala to, jakoby si to snad i přála.

-"Hmm." Zabručel jsem a dál se věnoval svému problému s nezaheslovanou složkou.

-"Víš, já s tím taky umím cosi dělat, ale je to už dávno, co jsem u toho seděla

a než bych se rozvzpomněla, tak to by byly děcka ze školy. Já to potřebuju

zprovoznit a nevím, který kabel kam patří, ani nevím, jestli jsou u toho

všechny. Ty to poznáš, že?"

-"Jo," vzdychl jsem a pořádně ani nevěděl, na co jsem to vlastně odpovídal.

-"Tak to je super!" Její hlas byl naráz výrazně veselejší. "Tak až přijdeš na

ten koberec, tak se můžem mrknout i na ten počítač. Víš, tam jak je ta místnost,

jak jsme tam kouřili, tak tam bych chtěla pracovnu, víš? Pěkně stůl s počítačem

a spoustu knížek okolo, to by bylo fajn. Tam budu psát básně, když budu mít

volno. Ale napřed se musí dodělat ten koberec a ty garnýže. A ještě v kuchyni

bych chtěla nový koberec nebo možná lino, to co tam je, to je hrůza, však jsi to

viděl. Ale na to teď nemám peníze, to uděláme až někdy pozdějc. A co děláš u

počítače?"

-"Nic moc, jen měním nějaké nastavení," odpověděl jsem a zapnul si karetní hru.

Bylo mi jasné, že pokud mám být alespoň trošku slušný, musím zaheslování odložit

a jedním uchem se věnovat Břehuli. Ta mluvila o svých plánech, jako vymalovat,

koupit nový nábytek, časem auto a podobně a já, ani nevím proč, jsem získal

dojem, že ani jeden z nich nikdy neuskuteční. Možná pro ten zvláštní pocit její

nezodpovědné neschopnosti se kterým jsem od ní ve čtvrtek odcházel. Asi za

dvacet minut mě přestalo bavit dělat vrbu někomu, koho vlastně ani neznám a kdo

mi není sympatický ani za ten okousaný nehet na malíčku, vymluvil jsem se na

potřeby těla a zavěsil jsem. Pak jsem otřel zpocený telefon, uložil její číslo a

šel si zapálit. Jestli mi bude takhle volat častěji, tak se mám na co těšit.

V úterý na to mi volal jeden z dřívějších zákazníků a chtěl přilepit lino ve

dvou dalších místnostech. Domluvili jsme se a už v pět hodin odpoledne jsem se s

kamarádem plazil po zemi v cizím bytě. Domů jsem se dostal ve dvě ráno a

naprosto bezvládně sebou praštil do postele.

Středa byla až do jedné hodiny, kdy jsem měl jet vykasírovat ten úterní kšeft,

volná. Těšil jsem se, jak si minimálně do jedenácti pospím, ale opak byl

pravdou.

O půl osmé ráno se mi rozezvonil telefon, který si nechávám přes noc zapnutý

kvůli potenciálním zákazníkům. Ještě poslepu jsem vedle sebe našmátral svou

nejoblíbenější hračku a doufal, že to bude kšeft alespoň za tři tisíce, když už

mě budí tak brzo.

Když jsem pak ale otevřel oči, měl jsem sto chutí s tím praštit o nejbližší zeď.

Na displeji mi vesele blikala Břehule a jinak klidný a poměrně líbivý vyzváněcí

tón se mi naráz zdál strašně nechutný.

Hodně nahlas jsem řekl několik sprostých slov a zvonění nechal odeznít. Pak jsem

Břehuli přiřadil vyzváněcí tón, který mi vždy, aniž bych se musel podívat, určí,

že volá právě ona a strčil telefon pod vedlejší polštář. Převalil jsem se na

druhý bok a snažil se znovu usnout. Břehule byla ale vytrvalejší, než jsem si

myslel. V intervalu asi deseti minut to zkusila ještě třikrát, než jí došlo, že

to prostě nezvednu. Nechtěl jsem to udělat, protože mi bylo jasné, že kdybych to

zvednul, mluvila by zase alespoň čtvrt hodiny a to už bych pak neusnul. Navíc mi

bylo jasné, že se chce jen domluvit na to nalepení a to určitě ještě pár hodin

počká.

Chvíli po posledním zvonění jsem opět tvrdě usnul a probudil se až o půl

dvanácté. Těžce jsem se zvedl z postele a na telefonu smazal tři zmeškané

hovory.

Ve tři čtvrtě na jednu už jsem seděl v autobuse a jel pro úterní výplatu. Neujel

jsem ani dvě zastávky a opět se mi rozezvonil telefon. Nový vyzváněcí tón jsem

bezpečně poznal. Zhluboka jsem se nadechl, abych se tak psychicky připravil na

půlhodinový rozhovor o ničem, vytáhl jsem telefon z kapsičky a snad i trochu s

obavami jsem zmáčkl zelené tlačítko.

-"Jo?"

-"Ahoj Martínku, tady je Břehulka, co děláš?"

-"No nemám zrovna moc času," lhal jsem. "Co potřebuješ?"

-"No já jsem se chtěla s tebou domluvit na to nalepení."

-"No fajn, tak kdy?"

-"Zítra přesně ve dvanáct." Řekla to jako rozkaz a ne prosbu, jak bych si

představoval.

-"Zítra nemůžu," odpověděl jsem, tentokrát už pravdivě. "V pátek nějak kolem

třetí."

-"Ne! Ne! Ne! Já potřebuju, abys přišel zítra ve dvanáct!"

No tak jsi hluchá nebo ano?, pomyslel jsem si. Na to, že bys měla být ráda, že

vůbec přijdu, jsi docela umíněná.

Maličko jsem zvýšil hlas.

-"Zítra nemůžu, už tam něco mám! V pátek kolem třetí."

-"Ale já to vážně potřebuju zítra! A přesně ve dvanáct! Pak ti to vysvětlím."

Sakra, ženská, co si o sobě myslíš?! Já nejsem žádný tvůj domácí kutil na

zavolání!

-"Říkám, že už tam něco mám!" Přistihl jsem se, že skoro křičím. "V pátek nebo

vůbec, tak si vyber."

-"Tak dobře," řekla nakonec, "ale musíš přinést nějaký dárek."

Cože musím?! Proč bych musel? Ta ženská mě nepřestává udivovat.

-"Proč?" Zeptal jsem se.

-"Mám narozeniny!" Řekla téměř hrdě.

-"No, tak já si uvážu kolem hlavy mašli, to ti musí stačit." Sotva jsem to

dořekl, zarazil jsem se. Sakra, vážně jsem s ní zažertoval?! To jsou věci.

-"Ne, ne, ne! To neberu! Musíš přinést nějaký dárek!" Břehule s tou svou

umíněnou sobeckostí stále trvala na svém a to už mě vážně naštvalo.

-"Poslouchej, já ti tam jedu zdarma ve svém volném čase udělat práci, která by

tě normálně stála nejmíň patnáct set, a to jenom kvůli Jiříkovi, tak se podle

toho chovej nebo se ti na to vyseru úplně!" Nikdy bych si nepomyslel, že bych

mohl být na ženu sprostý tak, až se za mnou otočí celý autobus. Ale fungovalo

to, naráz byla o poznání klidnější.

-"Šak né, já jsem to tak nemyslela." Tak milý hlas neměla snad ani na svatbě.

"Tak teda v pátek před třetí, jo?"

-"Jo. To lepidlo máš?"

-"Mám, jasně. Budem potřebovat ještě něco?"

-"Ne, zbytek přivezu já," odpověděl jsem a už už se chtěl rozloučit, ale

Břehule, jako obvykle, ještě měla co říct.

-"A Martínku, můžu se tě na něco zeptat?"

No to zas bude, pomyslel jsem si a vystoupil z autobusu.

-"Nó."

-"Opravdu?"

-"Jo." Pane bože vyklop to, ať už je pokoj.

-"Ono je to možná ale maličko perverzní." Úplně jsem viděl, jak se usmívá, když

to říká.

-"Nó, tak o co jde?"

-"Fakt můžu, jo?"

No, tak to musí být něco vážně nechutného, když se pořád tak ujišťuje. Chtěl

jsem to mít rychle za sebou a tak jsem opět zvýšil hlas.

-"Jo!!!"

-"Já se ti líbím, že?"

Tak tohle bylo na mě už trochu moc. Celého mě oblil ledový pot, zježily se mi

všechny chlupy na těle a já se musel posadit na blízkou lavečku, abych rozdýchal

cosi hořkokyselého, co se mi již podruhé, v souvislosti s touto osobou,

nezadržitelně dralo do krku. Mlčel jsem a velmi opatrně dýchal.

-"Martínku jsi tam?"

Chtělo se mi říct, že ne, ale z bezpečnostních důvodů jsem raději neotvíral

ústa.

-"Haló? Jsi tam?" Břehule byla jako obvykle neodbytná.

Opatrně jsem se nadechl a čekal, co se stane. Kupodivu to dopadlo dobře a já se

pokusil promluvit.

-"No.....Víš co? Odpověď... Odpověď si nechám pro sebe, jo?" Nerad říkám ženám, že

bych si o ně neopřel ani ukradené kolo.

-"Šak já to z tebe dostanu!" Zasmála se, řekla cosi na rozloučenou a položila

telefon.

Jako bez duše jsem seděl na lavečce, tupě zíral před sebe a hlavou se mi honili

tlustí vlkodlaci a listy z ananasu.

Když jsem se trochu vzpamatoval, vběhl jsem do nejbližšího baru a třesoucí se

rukou vypil dvojitého panáka.

Tohle bude ještě zajímavé...

Bylo asi sedm večer, když jsem seděl s Míšou v jedné místní restauraci a

vyprávěl jí své hrůzné zážitky. Dokonce jsem se přistihl při myšlence, že mám z

pátku opravdový a nefalšovaný strach. Jestli tam po mě bude něco chtít, tak beru

okamžitě nohy na ramena a už mě tam nikdy nikdo neuvidí.

O půl osmé zavolal Honza, který si přijel pro svou část úterní výplaty. Sešli

jsme se na parkovišti před restaurací a už z dálky mi z výrazu jeho tváře bylo

jasné, že něco není v pořádku.

-"Zdarec," pozdravil jsem, když jsem přišel blíž. "Stalo se něco?"

Odpověděl stručně a jasně.

-"Napřed vyřešíme peníze." Nikdy neuměl zdravit.

Dal jsem mu tedy jeho část peněz a pobaveně pozoroval zářivá světýlka v jeho

očích, když si to přepočítával.

-"Tak mluv!" Někdy jsem vážně strašně zvědavý. "Co je?"

-"Poslouchej, ty znáš nějakou Janu?" Tón hlasu měl jako otec, vyčítající svému

synovi nějakou dětskou nerozvážnost.

-"Já jich znám," odpověděl jsem pravdivě. "Proč?"

-"No mě dneska ráno volala nějaká Jana, jestli nevím, co s tebou je, že jí

nebereš

telefon," řekl, když házel svou peněženku zpět do auta.

Zděšeně jsem na něj vyvalil oči.

BŘEHULE!!!

Tak ona si klidně zavolá člověku, kterého nikdy neviděla, jen aby se zeptala, co

je s jiným člověkem, kterého pro změnu viděla jednou. To snad není pravda!

-"To myslíš vážně?!" Zeptal jsem se nevěřícně, i když mi bylo jasné, že to tak

je.

-"Tak dělám si prdel, vole!" Odpověděl ironicky. "Co je to zač?"

-"To je ta kámoška od Jiříka, jak jsem ti říkal. Tam mám lepit tu stěnu. Ona mi

ráno volala, ale já jsem to nebral, vole, já jsem se chtěl vyspat po včerejšku."

-"Kurva, ale to musíš brát!" Rozčiloval se. "Co kdyby to byl nějaký zákazník?!"

-"Ale já jsem věděl, že volá ona," vysvětloval jsem, "jenže ona vždycky kecá půl

hodiny a nikdy to není nic, co by nemohlo počkat."

-"A kde vzala moje číslo?"

-"Já jsem jí dával vizitku, když jsem tam byl tenkrát s Jiříkem."

-"Ty vole, já nejsem zvědavý na takové telefonáty, já mám svých starostí dost!"

Lamentoval, zatímco si připaloval cigaretu.

-"A co jsi jí řekl? Poslals ju aspoň do řiti?" Zeptal jsem se a v duchu doufal,

že tomu tak bylo.

-"No skoro jo. Jsem jí řekl, že asi chrápeš, ať ti zavolá pozdějc. No a už jste

to nějak domluvili?"

-"Jo. Volala mi nějak po poledni. Ty vole, ale to byl rozhovor," vzdychl jsem

unaveně. "Jsem myslel že se pobliju!"

-"Proč?"

-"Tož, vzpomínáš si, jak jsem ti o ní říkal?"

-"No."

-"Ona, jak mi dneska volala, tak jsme se jako nějak domluvili na to lepení a ona

pak že jestli se mě může na něco zeptat. Říkám jako že jo a ona jestli jako že

fakt jo, že je to možná trošku perverzní. No a já jsem řekl že jo a ona prý - Já

se ti líbím, že?"

Honza se nahlas rozesmál.

-"Ty vole, mě se chtělo fakt zvracet. Já mám teď úplně strach tam jít."

-"No, ty sis vždycky uměl vybrat. A cos jí na to řekl?"

-"Že si to nechám pro sebe. Jsem nechtěl být sprostý, víš, a ona že prý to ze mě

dostane. To určitě!"

-"Ani kapku!" Smál se Honza.

-"Ty jsi debil, vole!" Ten jeho humor někdy vážně nemusím. "Pojď tam se mnou

nebo ona mě sežere," žadonil jsem.

-"A kdy to je?"

-"V pátek odpoledne, před třetí."

-"No to vůbec, jsem v práci. Sis to navařil, tak si to sežer." Honza byl vždycky

na blízku, když jsem ho potřeboval. "No a Jiřík tam nebude?" Dodal ještě.

-"Nevím, ještě jsem s ním nemluvil."

-"A proč se na to prostě nevysereš?!"

-"Nemůžu." Odpověděl jsem rezignovaně.

-"Proč bys nemohl???" Žádná překážka není Honzovi dost velká, pokud jde o to,

vykašlat se na něco domluveného. A zvlášť se mnou. Možná proto ho mám rád. Nikdo

mě neumí naštvat tak, jako on.

-"Jiřík pro mě kdysi něco udělal, tak je to jakási odplata."

-"No... Tak si to užij." Řekl pak a chystal se k odjezdu.

-"No a nejdeš na kafčo?" Zeptal jsem se a ukázal na restauraci za mnou. "Jsem

tam s Míšou a Izákem. David přijde taky."

-"Né, ty vole, já mam hlad jak prase, jedu dom. Zítra to platí?" Zeptal se

ještě, když nasedal do auta a měl na mysli čtvrteční lepení koberce u jednoho z

našich stálých zákazníků.

-"Jo. Dneska volal a potvrdil to. Ve čtyři pro mě přijeď."

-"A kolik toho je?"

-"Nic moc, asi dvacet čtverečních," odpověděl jsem.

-"Přilepit?"

-"Jo."

-"Však to se dá. To máš aspoň litr na hlavu. Tak ve čtyři. Zdarec." Řekl a oči

se mu zaleskly vidinou dalšího nezdaněného zisku.

-"Zdarec." Odpověděl jsem, vracel se zpátky do restaurace a za nic na světě si

nemohl vzpomenout, kdy jsme šli s Honzou naposledy někam na pivo, zatímco on se

svým věčně porouchaným autem mizel v podvečerním provozu našeho nudného města.

Druhý den jsem vyšel z domu chvíli před čtvrtou, abych si ještě v klidu zapálil,

než přijede Honza. Sedl jsem si na lavečku před domem a jako na zavolanou šel

kolem Jiřík.

-"Zdar Komáre!" Volal už z dálky.

-"Nazdar bazar," odpověděl jsem a než mi stačil Jiřík říct, co neuvěřitelného se

mu zase stalo, spustil jsem: "Hele, Jiříku, co děláš zítra odpoledne?"

-"Zítra?", zeptal se zpátky. "No, to ještě nevím. Proč? O co jde?"

-"Jdu k Břehuli na ten koberec. Pojď se mnou." Doufal jsem, že když už mě do

toho navezl, tak mě v tom alespoň nenechá samotného.

-"V kolik?"

-"Nějak kolem třetí."

-"Zítra, zítra, zítra... Zítra je co?" Přemýšlel Jiřík nahlas. "Pátek, že? No,

tak to nepůjde."

Tak tohle jsem zrovna slyšet nepotřeboval.

-"Proč?!!!!!!!!!!!"

Jiřík si posunul brýle více na nos a tvářil se jako ředitel nějaké nadnárodní

společnosti při uzavírání miliardového kontraktu.

-"Podivej se, pátek je pro mě víkend. A o víkendu já bych k Břehuli nikdy

nešel."

-"A to je zase co teď jako?"

Jiřík ledabyle pokrčil rameny.

-"No.... To poznáš."

-"A to jako ona je nějaká divná o víkendu nebo co?" Celé jsem to teď nějak

nechápal.

-"Uvidíš sám," odpověděl mi Jiřík a očividně si hodně ujížděl v tom, jak je

tajemný.

-"No, tak ti děkuju," řekl jsem rezignovaně, zrovna když přijížděl Honza a těšil

jsem se z toho, jak skvělé mám kamarády.

-"Pak mi povykládáš, jak to dopadlo," volal za mnou ještě Jiřík, když jsem

nastupoval do Honzova auta.

No to určitě, pomyslel jsem si. Bych se na tebe mohl tak akorát z vysoka .....

Stejně jako ty na mě teď.

Doufal jsem, že alespoň nebude úplněk, když už to dopadlo takhle a já tam musím

jít sám.

-"Tak co?" Zeptal se mě Honza, sotva jsem si sedl. "Jde s tebou?"

Nesouhlasně jsem zakroutil hlavou a řekl:

-"Vysral se na to, parchant jeden! Tam budu muset jít sám."

-"Tak si to užij," zasmál se Honza.

-"Ještě že jdu předtím za Pavlínou, tam přijdu na lepší myšlenky a třeba to pak

nebude tak hrozné."

-"Kdy jdeš za Pavlínou?"

-"Tož zítra, po poledni, abych na tři byl u Břehule."

-"No vidíš," snažil se mě Honza uklidnit, "to nebude taková hrůza."

-"Ty vole, tys tam nebyl! Ty nevíš, co to je za peklo!"

-"Tak to vyfoť."

-"Ty vole, to je nápad!", zasmál jsem se. "To bych s těma fotkama pak mohl

strašit děti."

Na všem se dá najít něco pozitivního.

V pátek jsem u Pavlíny spravil video, vypil jejich vždycky skvělé kafe, svěřil

se se svým problémem, byl utěšen a chvíli po půl třetí jsem se vydal vstříc

rozmarům přírody v podobě jisté dámy, co svá ňadra nosí v podpaží.

Když jsem byl asi tři sta metrů od cíle, rozezvonil se mi telefon a vyzváněcí

tón neomylně ohlašoval Břehuli.

No vždyť už jdu, pomyslel jsem si a otráveně zmáčkl zelené tlačítko.

-"No?"

-"Ahoj Martínku, tady je Břehulka. Musíme ten dnešek zrušit, nezlobíš se?"

Boha jeho, už zase?! To je teď nějaká nová móda, týden domluvenou akci pár hodin

před začátkem zrušit nebo co?!

-"Proč?" Zeptal jsem se.

-"Mě přijde v šest hodin jeden pán na vyřízení půjčky, víš? Nezlobíš se, že ne?"

Snažila se být milá.

-"On přijde k tobě domů?" Zeptal jsem se.

-"No."

-"Podivej se, já už jsem skoro u tebe a pokud on má přijít k tobě, tak to přece

ničemu nevadí. A do šesti hodin to bude stejně dávno hotové, takže se nic rušit

nebude, protože kdo ví, kdy bych měl zase čas. Jsem u tebe za deset minut," řekl

jsem a z tónu mého hlasu jí muselo být zřejmé, že jinak to prostě nebude.

-"Fakt se to stihne?" To její neustálé ujišťování se, už mě vážně nebaví.

-"Jo!"

-"Tak dobře. Přijď, už se na tebe moc těším." Souhlasila Břehule a oproti všem

zvyklostem hned zavěsila.

Bylo asi pět minut před třetí, když jsem se dostal k jejímu domu. Nějaká starší,

velmi slušně vypadající paní, která zrovna vycházela a držela mi vchodové dveře,

mě mile pozdravila a usmála se tak krásně, až se mi nechtělo věřit, že ona a

Břehule jsou ze stejného domu.

Tohle bude zřejmě opět odpoledne plné nejrůznějších překvapení.

Unaveně jsem vystoupal čtyři poschodí a před špinavými dveřmi jsem vedle ohořelé

rolety, opřené o zeď, mačkal zvonek, který nezvoní.

Po třetím zaklepání jsem zevnitř bytu uslyšel ohromný dusot několika párů bosých

nohou směřující ke dveřím. Pak zachrastily klíče, v zámku cvaklo, dveře se

pomalu otevřely a Břehule vystrčila do chodby svou mastnou hlavu.

-"Ahoj," vykřikla a otevřela dveře dokořán.

-"No nazdar," odpověděl jsem stroze, zadržujíc v sobě opravdový strach a vešel

do neuklizené předsíně, ze které na mě, stejně jako minule, civěla horda malých

dětí.

-"Děcka, padejte se převléct a spát! V šest hodin je tady taťka!" Zakřičela

Břehule a zamkla za mnou.

No super, pomyslel jsem si. Teď je zamčeno, klíče si schová a já nemám v případě

potřeby kudy utéct. Maximálně tak skočit z okna, ale.... Čtvrté patro není zrovna

u země.

-"Dáš si něco? Třeba kafe?" Zeptala se mě.

-"Ne, díky." Nechtěl jsem znovu riskovat ony střevní potíže, které mě skolily po

minulé návštěvě tady. Ohnul jsem se a z batohu vytáhl přezůvky. Na jehličí mezi

prsty rozhodně zvědavý nejsem. Břehule mě chvilku pozorovala, ale neřekla nic

dokud jsem se opět nenarovnal.

-"Nebo něco k jídlu?" Jako obvykle byla zcela neodbytná.

No to už vůbec ne! Příští víkend chci strávit s přáteli na chatě a ne někde na

infekčním.

-"Ne, nic. Díky." Odpověděl jsem a snažil se být slušný. "Máš to lepidlo?"

-"Jo, tady," odpověděla a podávala mi dvě plechovky Chemoprenu.

No vidíš, jak to jde, pomyslel jsem si.

-"Ale měla bys asi otevřít co nejvíc okna," řekl jsem pak a určitě to myslel

dobře. "Ono to hodně smrdí."

-"Aha. No, však já dám děcka spát a uděláme to. Bývalý si pro ně přijde v šest

hodin, to je akorát," řekla, přišla ke mně blíž a pohladila mě po vlasech. "Víš

proč jsem chtěla, abys přišel včera v těch dvanáct hodin?"

Bylo vcelku logické, že jsem to nevěděl a tak jsem jen ledabyle pokrčil rameny.

-"Včera tu byly baby ze sociálky, víš?," řekla na vysvětlenou. "A tak jsem

chtěla, aby viděly, že jsem na tom fakt špatně, že všechno, co tu mám, mi dělají

kamarádi, chápeš?"

-"Hmm," zabručel jsem. Ani nevím proč, ale nějak se mi s ní nechtělo

komunikovat.

"No a ty nechodíš do práce?", zeptal jsem se, vyloženě jen tak, pro zajímavost.

-"Nééé! Blázníš?!"

Zdálo se mi, že úplně poskočila, když slyšela slovo "práce". "Já jsem teď ještě

na mateřské, Honzík má teprve dva roky."

-"Aha." Nejmladší dítě má teprve dva roky a rodiče už jsou od sebe... Kam ten svět

spěje, pomyslel jsem si a z batohu vytáhl metr. "Tak ukaž, jak to chceš?"

Břehule hbitě přiskočila k příčce, oddělující dětský pokoj od obývacího a

chlupatými prsty naznačovala, jak by si to asi představovala. Proměřil jsem to a

vzhledem k velikosti plochy mi bylo jasné, že budu potřebovat pomoc při natírání

lepidla.

-"Poslyš," řekl jsem, zrovna když Břehule začala zlostně křičet na své děti,

kterým se očividně spát nechtělo, "je to dost velká plocha, takže budu

potřebovat, abys mi pomohla, ať nám to lepidlo nezaschne dřív, než to stihnu

nalepit."

Břehule na chvíli přestala křičet a zeptala se, o co konkrétně půjde.

-"No tak já budu natírat třeba koberec a ty stěnu," řekl jsem na vysvětlenou.

"Lepidla jsou dvě, štětce taky, takže v pohodě. Kdybych to měl natřít sám, tak

mi ta jedna strana zaschne dřív, než tu druhou natřu, chápeš?"

-"Jo, jasně, ale chvilku vydrž, já je dám napřed spát," odpověděla a ukázala

směrem ke svým dětem.

-"No, šak já to musím napřed stejně nařezat," řekl jsem a místo řezání si šel

zapálit.

Vešel jsem do místnosti, kterou jsem si při své první návštěvě tady označil jako

pracovnu, líně se posadil na stejnou židli jako minule, před stejně špinavé okno

jako minule, zapálil si cigaretu stejné značky jako minule a popel klepal do

popelníku špinavého snad víc než kdykoli dřív.

Rozhlédl jsem se po místnosti. Od mé minulé návštěvy se tady nic nezměnilo.

Rozbité skříňky, žehlící prkno se zlámanýma nohama, pradědeček počítač, po zemi

milión krabic a pod stolem rozbitá láhev od vodky. Tak přece nějaká novinka.

-"Normálně, to je úplně v prdeli!," křikla Břehule, zlomek vteřiny po té, co za

mnou bouchly dvojité dveře a ona si jakoby ve stresu sedala na židli přede mne a

zapalovala cigaretu.

"On si teď našel nějakou novou ...."

-"Kdo?" Přerušil jsem ji otráveně a nijak neskrýval svou zlostnou nechuť z toho,

že mě vytrhla z mé, tolik oblíbené, nikotinové siesty.

-"No můj bývalý," řekla na vysvětlenou Břehule a já nějak nechápal, proč mi o

něm chce vyprávět, když vlastně vůbec nevím, kdo to je, nikdy jsem ho neviděl a

upřímně řečeno o to ani nestojím. Jedině že bych mu chtěl vyjádřit svou upřímnou

lítost.

-"Aha," zabručel jsem, aby se neřeklo, že nemám nejmenší zájem na tom,

poslouchat výlevy její sebelítosti, i když to tak jistojistě bylo.

-"On si teď našel nějakou novou," pokračovala, zcela ignorujíc tón mého hlasu a

výraz mojí tváře. "A ona mi v jednom kuse píše esemesky, ale to fakt stojí za

to. Já jsem jí nikdy nic neudělala, viděli jsme se, myslím, jen jednou nebo

dvakrát a to ještě jen tak... letmo, ale ona do mě pořád tak ryje, to je něco

neskutečného. Však počkej, já ti nějakou přečtu." A odběhla pro telefon.

Ach jo, to se zase dozvím spoustu věcí, které vědět nepotřebuju, pomyslel jsem

si.

Otráveně jsem přešel do vedlejšího rohu, kde kromě spousty jiného nepotřebného

haraburdí ležely i dva kusy koberce.

Zrovna když jsem se k nim ohnul a chtěl je zvednout, vběhla za mnou Břehule s

telefonem v ruce.

-"Tak třeba tato," řekla a upřeně hleděla na displej svého telefonu. "Jako

továrna na děcka jsi dobrá, ale jinak by se na tebe člověk ani nevychcal. To je,

co?!"

Na to se prostě nedalo nic říct. Mlčky jsem vzal oba kusy koberce a vyšel s nimi

z bytu.

-"Co je s tebou?", zeptala se, když přišla za mnou a pohladila mě po vlasech.

"Ty se mnou nemluvíš?"

-"Proč bych s tebou neměl mluvit?" Zeptal jsem se zpátky, i když něco pravdy na

tom bylo. Nechtěl jsem se s ní nějak velice vybavovat, ale rychle to nalepit a

vypadnout z tohoto velice depresivního prostředí. Už teď jsem měl strašnou chuť

na pivo.

-"No mě to tak připadá, že jsi takový zakaboněný."

-"Chceš to mít přece do šesti hotové, né? Tak nemůžem vykecávat. Musíme dělat!"

Znělo to skoro jako na Brigádě socialistické práce.

-"Jo, to je jasné," řekla a vešla zpátky do bytu. "Já udělám to kafčo, jo?"

Sakra, tak tobě to nestačí říct jednou nebo co?!

-"Pro mě ne, díky," řekl jsem a byla to zřejmě má poslední zdvořilá věta.

-"Ne? Proč ne?" Ta její neodbytnost už mě přestávala bavit.

-"Já už jsem dneska dvě měl, to stačí." Přistihl jsem se, že mám poněkud hrubší

hlas.

Břehule nakonec asi pochopila, že si žádné kafe opravdu nedám a šla do dětského

pokoje křičet na své děti.

Já jsem mezitím na chodbě nařezal oba koberce na potřebnou velikost a vrátil se

s nimi do bytu. Pak jsem z batohu vytáhl tužku a udělal na zdi čáru.

-"Tak poslyš," řekl jsem, když Břehule zrovna praštila dveřmi od dětského pokoje

a já otvíral jedno z lepidel, "tady po tu čáru je potřeba to natřít. Můžeš se

toho zrovna ujmout. Já mezitím natřu ten koberec a pak to nalepíme, jo?"

-"A čím to mám natřít?" Zeptala se.

-"Krémem na boty, asi," odsekl jsem ironicky a podával jí otevřené lepidlo.

-"Ale to já vím, že lepidlem," řekla láskyplně a znovu mě pohladila po vlasech.

"Já jsem myslela jestli nějakým štětcem nebo čím se to vlastně natírá."

-"A čím jiným bys to jako chtěla dělat?"

-"No já nevím, čím se to má dělat, já jsem koberec na stěnu nikdy nelepila."

-"Já taky ne, co máš z toho," zalhal jsem a vrazil jí do ruky štětec notně

páchnoucí ředidlem. Pak jsem otevřel druhé lepidlo, na zemi rozmotal zbylý kus

koberce a začal ho natírat.

-"Fuj, to smrdí," zabručela Břehule. "Já otevřu okna, jo?"

Vždyť jsem to říkal už před hodinou, pomyslel jsem si a jinak na to nereagoval.

Natíral jsem koberec před sebou a snažil se nevšímat si dění okolo.

Čím míň lepidla v plechovce bylo, tím větší smrad se linul celým bytem a o to

silnější byl křik v dětském pokoji.

Břehule očividně nebyla zvyklá pracovat s toxickými lepidly, protože čím déle

natírala, tím zcestnější a osobnější byly její otázky.

-"A proč vlastně nepřišel Beboš?"

-"Nevím," lhal jsem, protože se mi určitě nechtělo cokoliv vysvětlovat a dostat

tak Jiříka do nějakých nepříjemností. "Ty jsi mu nevolala?"

-"Já jsem na to nějak zapomněla," odpověděla a mě připadlo, že taky lže. Určitě

mu nezavolala záměrně, aby teď na mě mohla něco zkusit. Úplně jí to leze z očí.

"A ty jako takovéto věci děláš běžně?" Zeptala se pak.

No jestli myslíš, že běžně lepím koberce u napůl šílených matek s nehorázným

bordelem v bytě, tak naštěstí ne, pomyslel jsem si.

-"Hm."

-"A to máš jako živnost, jo?"

-"No," odpověděl jsem, i když to až tak úplně pravda nebyla.

-"A vyděláš si dost?" Výslechy tohoto typu k smrti nesnáším. Vyptávala se mě,

jakoby chtěla zjistit, zda jsem pro ni vhodným kandidátem na nového manžela a

otce jejích dětí. Očividně ji ale vůbec nezajímalo, co si o všem myslím já.

-"No, milionář nejsem, ale uživím se." To byla moje oblíbená věta, kterou jsem

používal, když se mi nechtělo vyprávět, jakým způsobem se dají poctivou prací

vydělat i čtyři tisíce za den.

-"Ty jsi naštvaný?" Zeptala se znovu, když poznala, že tón mého hlasu zrovna

dvakrát přívětivý není.

-"Proč bych měl být?" Zeptal jsem se zpátky, protože k naštvanosti jsem zatím

opravdu žádný důvod neměl.

-"No mě to tak přijde. Nic neříkáš a když se tě na něco zeptám, tak jen tak

odsekneš, jako by jsi na mě byl naštvaný."

-"To se ti zdá," řekl jsem a nijak neskrýval svou nechuť ke komunikaci s ní.

Hleděl jsem si své práce a v duchu už se viděl v nějaké zakouřené hospodě nad

sklenicí pořádně zpěněného piva. Celou tuhle krásnou představu mi ale kazilo

toto depresivní prostředí a stále silnější křik, vycházející z dětského pokoje.

-"Tak ale už toho mám dost!" Zaklela Břehule, položila lepidlo na zem a rázným

krokem se řítila do vedlejší místnosti.

"Ticho tady bude!" Zařvala, když rozrazila dveře dětského pokoje, kde okamžitě

nastalo hrobové ticho. "Kdo nebude okamžitě zticha a spát, nebude se celý týden

dívat na televizi!" A praštila dveřmi tak silně, až na druhé straně vypadla

klika.

"A ty na mě buď hodný!" Zakřičela ještě, když procházela kolem mě.

-"A ty na mě laskavě neřvi," vzdychl jsem si, zrovna když se Břehule zavírala na

záchodě.

Boha jeho, už abych byl pryč.

-"A máš nějakou holku?" Zeptala se, když se vrátila, zřejmě aby mohla případně

rozšířit svou kandidátskou listinu.

No snad si nemyslíš, že bych chtěl mít něco s tebou?!, pomyslel jsem si. Nechtěl

jsem na to odpovídat a ani to nijak hloub rozebírat, jisté věci ještě

nepřebolely. Neříkal jsem nic a věnoval se práci.

Břehule chvilku mlčela, jakoby čekala, jestli odpovím, či ne. Když se nic

nedělo, zeptala se znovu.

-"Tak máš nebo ne?"

Nevěděl jsem, co říct. Když řeknu že mám, bude se vyptávat na milión věcí, po

kterých jí nic není a o kterých já mluvit nechci. Když řeknu že nemám, nebude se

možná ptát na nic, ale určitě po mě skočí.

Takže je to buď a nebo. Věci, ve kterých jsem nikdy moc štěstí neměl.

-"Ne," řekl jsem nakonec a netušil, jak moc se mi tahle skutečnost bude dnes

ještě hodit.

Břehule se otočila od zdi a podívala se na mě, jako bych byl poslední chlap na

světě. Zaregistroval jsem její nadržený pohled a se strachem se začal rozhlížet,

kudy by se dalo utéct.

Pak jsem si uvědomil, že je zamčeno. Sakra, kudy ven?!

Zrovna, když mé bezmocné myšlenky putovaly těsně okolo okna v pracovně, zazvonil

venkovní zvonek.

Břehule položila lepidlo na zem a hladíc mě po zádech přešla kolem mě k

domovnímu telefonu.

-"Ano?" Zakřičela a chvilku bylo ticho. "Ty už jsi tady? Tak pojď nahoru."

Zvedl jsem hlavu a tázavě se na ni podíval.

-"To je ten pán na tu splátku, víš?" Odpověděla, když pochopila, co mě zajímá.

"On přišel sice trošku dřív, ale říkal, že to nebude dlouho trvat. Zvládneš to

chvilku beze mě?" Zeptala se a neopomněla se mě zase dotknout. Sakra! Vždyť jsem

se koupal ráno, to budu muset večer zase?! To ale abych rovnou skočil do Sava a

oblečení spálil někde daleko za městem.

Břehule odešla do kuchyně a podle zvuků padajícího nádobí jsem předpokládal, že

narychlo uklízí na stole.

Neuběhly ani tři minuty a ozvalo se tiché zaklepání na dveře. Posunul jsem se co

nejblíž ke zdi, abych se tak vyhnul dalšímu doteku okolo procházejícího

vlkodlaka.

-"Ahoj, pojď dál," řekla, když otevřela dveře.

Muž v saku opatrně vstoupil do chodby, rukou se opřel o zeď a vyzul si své

špinavé boty.

-"Zrovna tady lepíme koberce na zeď, víš? Pojďme do kuchyně." Řekla Břehule na

vysvětlenou a zavřela dveře. Muž mě letmo pozdravil a opatrně šel hloub do bytu.

Podle jeho opatrného našlapování jsem usoudil, že už tady zřejmě někdy byl. Na

chvíli jsem tak na chodbě osiřel a mohl se v klidu, bez zbytečných vlkodlačích

otázek věnovat činnosti, kterou jsem chtěl mít co nejdříve za sebou.

Letmým pohledem jsem zkontroloval vykonanou práci. Koberec přede mnou už je

téměř natřený, ale stěna kromě několika málo ledabylých tahů zeje prázdnotou.

Ach jo, povzdychl jsem si, zase je to celé na mě.

Dotřel jsem koberec, vzal druhou plechovku lepidla a začal natírat stěnu ve

chvíli, kdy se z kuchyně začal ozývat Břehulyn nakřáplý hlas, vydávající jakýsi

blíže neurčený pazvuk, jenž by se, odhadem tak po deseti pivech, dal nazývat

smíchem.

Snažil jsem se dělat svou práci a nevšímat si dění okolo, ale moc mi to nešlo.

Břehule byla stále hlučnější a lepidlo v mé levici smrdělo víc než obvykle.

Chvíli před tím, než jsem udělal několik posledních tahů štětcem, muž v kuchyni

zavřel svůj blok a měl se k odchodu. Břehule šla pomalu za ním a oběma rukama se

přidržovala zdi.

-"Dobře, tak já ti potom zavolám," volala za ním než zavřela. Pak se otočila,

plácla se do kolen a začala se smát. Nějak jsem nechápal, co je tady k smíchu,

ale když pak spadla na zem, na koberec si vylila zbytek lepidla a téměř celé

ředidlo a přitom se pořád smála, rychle mi došlo, co se děje. Už jsem slyšel

hodně historek na feťácká témata, ale na vlastní oči jsem to viděl poprvé.

Břehule se válela v toluenovém lepidle a nepřestávala se smát. Byla to sice

zajímavá podívaná, ale moc směšné mi to nepřipadlo. Možná proto, že jsem dnes

prostě nějak neměl náladu se smát.

Udělal jsem pár posledních tahů štětcem po zdi, lepidlo odložil do bezpečné

vzdálenosti a napřáhl ruku, abych jí pomohl vstát.

Břehule mě drapla svou chlupatou tlapou a v návalech smíchu se snažila postavit.

Když se jí to po několika neúspěšných pokusech nakonec podařilo, navalila na mě

svůj neřestný pupek, vytahané prsa a přitiskla mě k sobě tak pevně, že jsem až

nemohl dýchat.

Pak na mě ze svých rozpraskaných rtů vyšpulila tři ledabyle rozmístěné opary a

láskyplně řekla: -"Dej mi pusu!!!"

A do prdele!, pomyslel jsem si. Už je to tady.

-"Nedám!" Odsekl jsem, protože něco takového bych nepolíbil ani v bezvědomí.

-"Dej mi pusu!" Trvala Břehule na svém.

-"Nedám!!!" Přistihl jsem se, že téměř křičím. Snažil jsem se vymanit z jejího

sevření, ale její stisk byl nesmlouvavě pevný. Nezbylo, než na to jít

psychologicky. Podíval jsem se jí do očí a podiveně se zeptal: "Jiřík ti to

neřekl?"

Zarazila se a maličko povolila.

-"Co?"

Konečně jsem se mohl trošku nadechnout.

-"Co mi Jiřík neřekl?!" Křičela a nervózně se mnou třepala.

-"Já....Já jsem na kluky!", řekl jsem a významně pokýval hlavou.

Břehule se na mě podívala vážněji než kdy dřív a bylo vidět, že její zfetovaný

mozek není schopen určit, zda tomu věřit či ne.

-"Nejsi..." Řekla nejistě.

-"No, jo. Jsem." Potvrdil jsem a snažil se tvářit co nejtepleji.

-"Nejsi..." Zopakovala a jistojistě si přála, abych na kluky opravdu nebyl.

-"Jo. Jo. Už je to tak." Zalhal jsem, radostí bez sebe, že mě konečně pustila.

Břehule pomalu odcházela do kuchyně a nesrozumitelně si něco mumlala.

Zhluboka jsem se nadechl, zvednul plechovku s rozlitým lepidlem a těšil se, že

hned, jak to nalepím, zmizím a už mě tady nikdy nikdo neuvidí.

Opak byl ale pravdou.

-"Nezapomněl jsi na tu garnýž, že ne?"

Zarazil jsem se. Okamžitě jsem přiskočil ke svému batohu a celý jej skrz na skrz

prohledal.

-"Ne," odpověděl jsem. "Na garnýž jsem nezapomněl, ale na vrtačku ano."

-"Tak co budeme dělat?" Zeptala se Břehule a její myšlenky stoprocentně putovaly

někde po ložnici.

-"Tak běž půjčit někde k sousedům, ne?" Navrhl jsem. "Však to je za pět minut

hotové."

-"Blázníš?! Mě tady nikdo nic nepůjčí."

-"Proč?"

-"Tak jednak jsou tady samí důchodci a jednak jsou to všichni blbci."

No, tak to je super, pomyslel jsem si. Slíbil jsem Jiříkovi, že to udělám a

tohle znamená, že jsem budu muset jít ještě jednou. Sám už sem ale určitě

nevlezu. Nezbývá než doufat, že seženu někoho, kdo tady zahraje "mojeho".

-"No tak přijdu jindy a dodělám to pak," řekl jsem. "Teď potřebuju, abys mi to

pomohla přilepit, ať se nám to nechytne někde, kde nemá. Zvládneš to?"

-"A co budu muset dělat?"

-"Nic extra, jenom to přidržíš, než to celé nalepím."

-"Dobře, snad to dokážu," zasmála se Břehule a nezapomněla mě pohladit po

vlasech.

Zvednul jsem koberec a řekl jí, kde to má chytit. Tvářila se, jakoby nějaké

domácí práce dělala poprvé v životě. Koneckonců celkový vzhled jejího bytu tomu

zřetelně nasvědčoval.

Zvednul jsem koberec a doufal, že Břehule udělá totéž na druhé straně. Ta však

jen stála a tupě zírala, co dělám. Chvíli jsem čekal, jestli jí to dojde, ale

nedělo se nic.

-"Tak zvedneš to nebo ne?" Zabručel jsem.

-"Co?", poskočila. "Jo, jasně." Zvedla koberec a bez rozmyslu ho uprostřed

přitlačila na zeď.

-"Nelep to tam!" Zakřičel jsem.

-"Proč ne?"

-"Tak to snad napřed musím nalepit tady u kraje, ať je to rovně a bez bublin!"

Odsekl jsem a koberec ze zdi strhl i s kusem omítky. "Drž to tady na konci a

nech to na mě, jo?"

-"Já jsem ti chtěla jen pomoct," řekla a tvářila se, jakoby se měla každou

chvíli rozbrečet.

-"Nejvíc mi pomůžeš tak, že to budeš jen držet, já to tam nalepím sám." Přistihl

jsem se, že mám tón hlasu průměrně nadřazeného učitele základní školy. "Ono to

není tak jednoduché, jak to vypadá. Jasné?"

Břehule mlčky přikývla a sklopila hlavu.

Zarovnal jsem koberec v rohu ke zdi a opatrně přilepil. Snad je to rovně. Pomalu

jsem přitlačoval koberec ke zdi a vskutku se snažil, udělat svou práci co

nejlépe. Sotva jsem se dostal k prvnímu záhybu stěny, Břehule hlasitě kýchla, z

levé strany mě celého oprskla a pak pochybovačně řekla: -"Stejně ti to nevěřím."

V první chvíli mi nějak nedošlo, co myslí.

-"Co?" Zeptal jsem se.

-"Ty nejsi na kluky, to já bych poznala."

Skoro jsem se rozesmál.

-"Jo? A jak se to pozná? To mám mluvit vyšším hlasem a nosit tanga nebo co?

-"Já mám jednoho kamaráda, který je takový a on se chová úplně jinak."

-"A to si jako myslíš, že se všichni chováme stejně nebo co?" Pomalu jsem

začínal pochybovat o své skutečné orientaci.

-"To ne, ale určité rysy jsou shodné." Mluvila s vážností studovaného sexuologa.

Boha jeho, ty vážně úplně blbá, pomyslel jsem si.

-"Podivej se", řekl jsem unaveně, "já tě tady nebudu o ničem přesvědčovat. Věř

si čemu chceš, já ti jen říkám, jak to prostě je. Můžeš třeba zavolat Jiříkovi...

Mě je to jedno."

Sotva jsem to dořekl, ozval se zvonek od domovních dveří.

-"Jejda!" Křikla Břehule. "To už je šest hodin?!"

Podíval jsem se na hodinky a zjistil, že je tomu opravdu tak. Sakra, touhle

dobou už jsem chtěl být dávno pryč.

-"Ty víš, kdo to je?" Zeptal jsem se.

-"Jo, to je bývalý, přišel si pro děcka," odpověděla a vběhla do dětského

pokoje. "Děcka vstávat! Taťka je tu."

-"Hujá!!!! Tatínek!" Vykřikly všechny tři děti současně a já se nemohl zbavit

dojmu, že tatínka mají prostě radši. Neuběhly ani dvě minuty a ozvalo se tiché

zaklepání na dveře. Břehule přiběhla a otevřela.

-"Ahoj, pojď dál, oni se ještě musí obléct."

-"Ty jsi je nenachystala?!" Zaklel muž, kterého jsem přes málo otevřené dveře

neviděl. "Vždyť jsem ti říkal, že přijdu přesně v šest! Do prdele s tebou! Tak

já přijdu za půl hodiny."

-"Tož já tady lepím koberec," vysvětlovala Břehule. "Pojď dál, oni jsou za pět

minut oblečení."

-"Nejdu!" Odsekl a hlasitě vzdychl. "Dělej!"

-"Ale jo, vždyť to je chvilka. Pojď dovnitř, nestůj tam mezi dveřmi." Břehule se

snažila být na svého bývalého muže milá a v zápalu zmatku a spěchu otevřela

dveře dokořán. Nechtěl jsem být nějak vlezle zvědavý a civět na něj jako na

zjevení, ale nedalo mi to, abych se alespoň letmo nepodíval.

Vysoký, ve vytahaném obleku, krátce střižené, černé vlasy, po celé tváři nedbale

pěstěné strniště, v pravé ruce obrovská změt klíčů se spoustou barevných

přívěšků a malý, jistě velmi drahý, telefon, kolem krku tlustý zlatý řetěz, na

levé ruce obrovské zlaté hodinky, dva zlaté prsteny a na nohou rozpadající se

špinavé boty.

Dealer jako z učebnice.

-"Nejdu, dělej! Já tam stojím na zákazu zastavení."

-"Tak honem, děcka, tatínek čeká," křičela Břehule, když se valila chodbou zpět

k dětskému pokoji. "Honzíku obleč si ty trenýrky, ale fofrem!"

Snažil jsem se nezavazet a přemýšlel jsem, jak moc ztroskotale musím v

dealerových očích asi vypadat. Člověk, co pomáhá ženě, na kterou on by se, podle

vlastních slov, ani nevychcal a to i přesto, že s ní má tři děti. Takže buď

armáda spásy nebo naprostý idiot. Osobně jsem si tu ale chvílemi jako idiot

skutečně připadal. Zdarma tady dělám práci, kterou se normálně živím a k tomu

všemu ještě musím popírat svou sexuální orientaci. Ach jo.

-"Tatínkůůůůůů!" Křičela nejstarší a nejtlustší dcera a běžela ke dveřím jako za

vysvobozením.

-"Ahoj, Maruško!", zvolal dealer a tak tak že nespadl, když mu jeho dcera padla

kolem krku.

Po celém bytě naráz vypukl neskutečný zmatek a hluk. Břehule běhala sem a tam

bez žádného očividného výsledku a děti by odjely s tatínkem klidně i nahé.

-"Dělej!" Ozývalo se pravidelně ode dveří a Břehule by v tom zmatku do cestovní

tašky přibalila snad i mě, kdybych jí stál v cestě. Všechny tři děti stály

oblečené na chodbě okolo tatínka než bys řekl průmyslový obuvník a čekalo se jen

na maminku, které se neustále nedařilo najít všechny Honzíkovi trenýrky. Ani

bych se nedivil, kdyby si je sám někam schoval.

Bylo něco po čtvrt na sedm, když Břehule práskla dveřmi a unaveně si otřela

čelo.

-"Tak," vzdychla, "a konečně bude klid celý víkend." Pak hlasitě kýchla a trošku

se rozhlédla po chodbě. "Jé, ty už jsi to celé nalepil? Ty jsi šikovný."

Hm, to vím i bez tebe, pomyslel jsem si samolibě a chtěl koberec na zdi

dostatečně vyhladit a zbavit se tak případných vzduchových bublin pod ním.

Břehule přišla blíž, neopomněla mě pohladit po vlasech a pak přejela rukou

koberec.

-"Ale tady je nějaká bublina." Řekla to s takovou nespokojeností nad mou prací v

hlase, že jsem měl sto chutí ji chytit za nohy a vyhodit z okna. A klidně i

několikrát.

-"To vím taky!" Zabručel jsem a dřevěným hranolem upraveným právě pro tyto

situace jsem bublinu odstranil.

Postupně jsem tak vyhladil všechny tři strany a byl na dokonalý výsledek své

práce po právu pyšný.

Tak, a rychle pryč, chtělo se mi zakřičet, těsně před tím, než jsem začal

uklízet všechny své věci, ale Břehule mi, jako obvykle, udělala tlustou černou

čáru přes rozpočet.

-"Ještě tady tuto stěnu!" Křičela na celý byt, abych ji snad náhodou nepřeslechl

a ukazovala na prostor mezi dveřmi do koupelny a do dětského pokoje.

Někde ve skrytu duše se mi chtělo ji poslat někam strašně daleko, sbalit si věci

a utéct odsud na věky věků, ale místo toho jsem jen otráveně vzdychl, zvedl ze

země zbytek koberce, přiložil ho ke stěně a zjistil, že jsem se minule nemýlil.

Na jedné straně chybí asi patnáct centimetrů.

-"To nevadí," mlaskala Břehule, "hlavně že to nebude vidět ode dveří. Nalep to

tam, jo?" A opět mě pohladila po vlasech.

Zkontroloval jsem stav lepidla a zcela proti své vůli si musel připustit, že to

vystačí.

Ale co, pomyslel jsem si, čím dřív začnu, tím dřív to bude hotové a tím dřív

budu moct vypadnout. Že je koberec krátký mě zajímat nemusí. Já tu bydlet

nebudu.

-"Proč odděláváš ten vypínač?" Zeptala se Břehule jednou ze svých smysluplných

otázek.

-"To ti ho mám jako zalepit pod to nebo co?"

-"Aha," pokývala významně hlavou. "Ty jsi šikovný," dodala a opět mě, dnes snad

už po sté, pohladila po vlasech. Bože, už abych byl pryč.

Vidina brzkého odchodu mě hnala kupředu a proto jsem pracoval rychleji než

obvykle. Během půlhodinky jsem měl natřený koberec i stěnu a mezitím, co mi

zasychalo lepidlo jsem si sbalil věci a připravoval se k odchodu.

Chvíli před půl osmou už jsem měl koberec nalepený i vyhlazený a zbývalo ještě

vyřezat díru pro vypínač a namontovat jej zpět.

-"No to je super!" Rozplývala se Břehule a jako nějaký uchyl přejížděla rukama

po zdi nahoru a dolů. Zajímalo by mě, jestli existuje nějaká úchylka na

podlahové krytiny. A pokud ne, tak jsem ji teď zřejmě objevil. Břehule byla

exemplární příklad. A zcela určitě by se toho na ní našlo víc.

-"Nech si to hlazení na pozdějc, kup si flašku vína a udělej si hezký večer,"

řekl jsem a mírně do ní šťouchl. "Teď mě k tomu ale ještě pusť, ať tam můžu dát

zpátky ten vypínač.

-"Co?" Poskočila. "Jo, jasně." Naposledy si přejela po zdi a pak se slinou v

koutku odešla do kuchyně.

Poměrně snadno jsem našel to správné místo, vyřezal v koberci díru a nasadil

vypínač. Povedlo se mi to nádherně. Vypadal, jako by tam vyrostl.

-"Jé, to je krásné," mlaskala Břehule, když se vrátila.

-"Hm." Už jsem opravdu neměl náladu ani sílu na jakoukoliv konverzaci s ní.

Touhle dobou jsem chtěl být už dávno pryč a teď budu muset navíc ještě zpátky

domů, abych se umyl a převlékl. Hodil jsem nůž do batohu a aniž bych položil

bosou nohu na zem, jsem se přezul. To, co posledně připomínalo vánoční stromek

už bylo sice pryč, ale o nějakém úklidu tady očividně nemohla být řeč a na

jehličí mezi prsty už jsem byl opravdu příliš unavený.

-"Ty už chceš jít?" Zeptala se, jak nejmileji uměla a nezapomněla mě pohladit po

vlasech.

-"Jo." Odpověděl jsem a byl neskutečně rád, že už je to konečně tak.

-"A proč?"

-"Protože už je to hotové a já dneska ještě něco mám," odpověděl jsem, i když to

až tak úplně pravda nebyla. V první řadě jsem se těšil na vanu plnou horké vody

a čisté oblečení. Pak nějaký nemalý kousek voňavého steaku a možná stihnu ještě

zajít na pivko. Sakra, už aby to bylo.

-"Ale máš tady ještě to kafe," volala Břehule z kuchyně.

Nechtělo se mi na to nic odpovídat, jasně jsem jí prve řekl, že žádné kafe

nechci. Navíc už jsem byl v botech a opravdu se mi chtělo jít pryč. Prošel jsem

ještě celou chodbu, pokochal se kvalitou své práce a zkontroloval, zda-li jsem

tu něco nezapomněl.

Zrovna když jsem se chystal ke dveřím, že konečně opustím tuhle špinavou díru,

přiběhla Břehule z kuchyně, drapla mě svou chlupatou tlapou za krkem a pokusila

se o něco, co měl být zřejmě polibek na tvář.

-"A jak se domluvíme na tu garnýž?"

-"Zavolej mi," odpověděl jsem stroze a byl pevně rozhodnut, že příště už jsem

sám rozhodně nepůjdu. Musím sehnat někoho, kdo tady zahraje "mojeho".

-"A ne abys Bebošovi řekl, že jsem tady po tobě vyjela," vyhrožovala ještě, když

jsem otvíral dveře.

-"Proč? Však Jiříkovi to může být jedno," odpověděl jsem, pevně doufajíc, že

Jiřík na tom ještě není tak špatně, aby si s ní něco začal. "Ale můj by tě

hnal!" Dodal jsem ještě a měl co dělat, abych se nahlas nerozesmál, když mi po

chvíli došlo, co jsem to vlastně řekl.

-"Ale stejně ti to nevěřím," volala za mnou ještě, když už jsem prchal ze

schodů.

To je tvůj problém, pomyslel jsem si a ani se neotočil. Vyšel jsem před dům, kde

už dávno padla pořádná tma, zapálil jsem si a unaveně se rozhlédl do všech

stran.

Domů. To je ta jediná správná cesta. Domů a do vany.

Bylo něco před devátou, když jsem se láskyplně potápěl do vany plné téměř vroucí

vody a těšil se na lahvinku vína při svíčkách. Zrovna když jsem si tak říkal, že

takovou krásnou siestu si musím dělat častěji, rozezvonil se mi vedle láhve

vlašáku telefon.

Koupelnou se začal rozléhat nejtrapnější vyzváněcí tón ze všech.

Břehule.

Dneska už néééééééé, zavzlykal jsem a zdrceně se potopil. Pak jsem si ale

uvědomil, že Břehule ví, že jsem na příjmu a nedá pokoj, dokud to nezvednu. A

popíjet lahodné vínko při zvucích nejdebilnějšího tónu, který můj telefon

obsahuje, rozhodně nehodlám. Dnes chci mít klidný a ničím nerušený večer. Nedá

se nic dělat.

-"No?"

-"Ahoj, Martínku, co děláš?"

-"To je úplně jedno," zabručel jsem. "Co chceš?"

-"Já jsem si s tebou chtěla jen tak chvilku popovídat," odpověděla zřejmě tím

nejmilejším hlasem, který ze sebe dokázala vyloudit.

-"Nemám čas. Co chceš?" Zabručel jsem znovu a docela se i sám nad sebou podivil.

V souvislosti s ní se mi hlas zvyšuje automaticky.

-"Domluvíme se nějak na tu garnýž?"

-"No. Kdy?"

-"Tak třeba ve čtvrtek v jednu?"

Boha jeho, to's mi to nemohla říct, když jsem byl u tebe? To snad není pravda.

Ve čtvrtek v jednu. To mám volno. Tak dobře, ať je to brzo za mnou.

-"Tak jo, fajn, ve čtvrtek v jednu," zabručel jsem, ani nepočkal, jestli ještě

něco řekne a zavěsil jsem. Ale sám tam rozhodně nepůjdu. Když už jsem měl v

ruce ten telefon, začal jsem prohledávat seznam a hledal vhodného kandidáta na

mého nejbližšího přítele. Sakra ale kdo by byl ochotný se mnou zahrát teplouše?

Musí to být někdo ujetý minimálně stejně jako já a navíc ještě kus chlapa, ať se

neshodím. Honza je na to praštěný dost, ale ten bude v práci. Takže někdo buď

nezaměstnaný nebo nějaký student.

Z myšlenek mě vytrhlo nové zazvonění telefonu.

-"Čau Brouku," zvolal jsem.

-"No nazdar, lásko," ozvalo se na druhé straně. "Platí to zítra?"

-"Jasně."

-" A na kolik jsme se to domlouvali? Na sedm?"

-"Jo, jo. Na sedm," odpověděl jsem. "David přijde taky?"

-"No, snad to stihne. Je doma a měl by přijet odpoledne."

-"Výborně, takže v sedm na náměstí. Pak vymyslíme, co dál."

-"Fajn, tak zítra. Měj se."

-"Zdarec."

No jo, Míša. Jediná ženská, která mě kdy pochopila tak, jak jsem se viděl i já.

Vskutku příjemná rekonvalescence po tom vyčerpávajícím odpoledni u Břehule.

A Míša chodí s Davidem!!!

To je ono! David je ten pravý. Sympaťák, chlap jak hora, Ostravák z Třince a

debilních, vysokoškolských nápadů má plnou hlavu. Zítra se spolu opijem a

domluvíme to.

Jestli mě zklame, tak ho zabiju. Nebo radši rovnou sebe?

-"Já mám dělat teplouše?!" Davidův hlas ostře prořízl monotónní ruch hospody a

jeho tvář se kroutila nevěřícnou grimasou. "To nemyslíš vážně?!"

-"Proč? V pohodě." Odpověděl jsem. "Jen tam prostě půjdeš se mnou a budeš se

tvářit jako že ti na mě strašně záleží."

-"No to by snad ještě šlo." Zasmál se. "Ale co když bude chtít něco předvést?"

-"Jak předvést? Co předvést? Nejsme žádná atrakce. Jsme normální, jeden ze čtyř

procent homosexuálních párů naší republiky. Co je na tom?!" Ještě chvilku ho o

tom budu přesvědčovat a nakonec tomu sám uvěřím.

-"Ale říkals, že ti to nevěřila."

-"No a co?! Nejdem jí tam něco dokazovat, ale pověsit garnýže. Já už tam sám

nejdu, pochop to, ona by mě sežrala."

-"Tak tam nechoď vůbec a je to."

-"To nejde. Musím tam jít kvůli Jiříkovi, už jsem to slíbil. A stejně, však o

nic nejde. Pověsíme ty garnýže a mizíme, to je maximálně tak na hoďku. Bude

sranda, alespoň uvidíš, že jsem nelhal, jak jsem ti o ní tenkrát říkal."

-"O to nejde, to já ti věřím. A kdy že to má být?"

-"Ve čtvrtek, v jednu."

David chvilku přemýšlel a pak se obrátil k Michaele.

-"Máme něco ve čtvrtek odpoledne?"

-"No já mám angličtinu, co máš ty, nevím," odpověděla a dlouze upila z piva před

sebou.

-"No... Asi nic. A kde že to je?"

-"Tady, kousek za Sokolovnou," řekl jsem. "To by jsme se sešli třeba na náměstí,

kolem půl jedné, dáme jedno, než tam půjdem a nejpozdějc ve tři jsme zpátky.

Nakonec vlastně jdem akorát navrtat pár děr. Pohoda."

-"Ty vole, no... To bude rachot."

Bral jsem to jako souhlas a poručil dva panáky.

Měl jsem za sebou asi sedm piv, když se David zvedal a odcházel na záchod.

Ledabyle jsem se za ním podíval a musel jsem uznat, že má docela pěkný zadek.

Pane Bože! Ta Břehule ze mě teplouše nakonec asi opravdu udělá. Rychle jsem si

poručil další pivo, zapálil cigaretu a rozhlížel se po nějaké sličné slečně,

která by mě přivedla zpátky na chlapské myšlení.

Asi by se o tom hodně dlouho mluvilo. Úplně vidím ty palcové titulky na předních

stranách bulvárních plátků: PŘEBRAL KAMÁRADCE KLUKA.

Fuj!

Když se David vrátil a viděl, že kouřím, zapálil si taky a skrze ten kouř se mě

zeptal:

-"Tak jak to uděláme s tou sázkou?"

V první chvíli mi nějak nedocházelo, co myslí.

-"S kterou?"

-"S těma cigaretama."

-"Aha. No! Vidíš to," blesklo mi a otočil jsem se k Míši. "Tak jak s tím

nekouřením?"

-"No já jsem rozhodnutá," rozhodila rukama. "Záleží na vás."

-"No já snad taky," řekl jsem, i když ne příliš přesvědčivě. Přestat kouřit po

šesti letech... No nevím, nevím, jak to dopadne. Příliš mi to chutná a cítím se

při tom dobře, než abych toho jen tak ze dne na den nechal. Ale párkrát do roka

mě přepadají takové stavy. I když bych mnohem snáze přestal pít, než kouřit. Ale

co, alespoň umřeme zdraví.

-"A o co by teda mělo jít?" Zeptal jsem se ještě.

-"No, tak jak jsme říkali posledně," odpověděl David. "Když to porušíme, tak nám

Míša voskem oholí nohy."

Cože?! Úplně mě při té myšlence oblil ledový pot. Vosk na mé hebké nožičky!

Jauvajs.....

-"Bože, to je nechutné," řekl jsem. "No a když to poruší ona?"

-"Tak bude muset sníst dvacet deka rybího salátu a vypít čtyři panáky obyčejného

ferneta."

Musel jsem se s nefalšovaným údivem zasmát.

-"Cože?!"

-"No ty si nevzpomínáš, jak jsme byli za tebou tenkrát v baru, když jsme se

vrátili

z Anglie?," vmísila se Míša.

-"Vím já?," zeptal jsem se sám sebe a marně lovil hluboko ve své díravé paměti.

-"Ale víš," přesvědčovala mě. "Jak jsme se vrátili z Anglie, tak jsme s Davidem

byli ve městě a já jsem měla hlad, tak jsem si na obchodňáku dala rybí salát. A

pak jsme přišli za tebou do baru, tys tam do mě nalil čtyři panáky ferneta a já

jsem tam pak hodinu objímala záchod a blbě mi bylo ještě dva dny po tom."

S naprosto neskrývanou škodolibostí jsem se zasmál.

-"No, to muselo být zajímavé."

-"Jo, strašně," ohradila se Míša. "Lils to tam do mě, jak poslední hodinu před

smrtí."

-"Já jsem do tebe nic nelil," bránil jsem se. "Já jsem to tak maximálně platil,

lilas to do sebe sama."

-"Ale tak víš, jak to je," řekl David s tónem telefonisty na lince důvěry v

hlase. "Ona nic, za všechno můžeme my."

-"Uklidni se...!" Zavrčela Míša a zapálila si.

-"Tak jo," řekl jsem a odsouhlasil tak jistou a bolestivou destrukci svých vlasů

na nohou. "A od kdy to teda platí?"

-"Tak třeba hned od zítřka," navrhl David a podíval se střídavě na Míšu i na mě.

-"Že by?" Zauvažoval jsem a zkontroloval stav tabatěrky. Sakra, to mám ještě co

dělat, abych se ráno probudil jako nekuřák. Ale co, alespoň mi z těch cigaret

bude blbě a nebudu mít nikotinové myšlenky. "Tak dobře. Od zítřka. Snad se to

podaří."

-"Však víš, co tě čeká, když ne," podotkla Michaela a oči se jí sadisticky

zaleskly.

-"Jo," pokýval jsem souhlasně hlavou. "Už teď mě to bolí."

Ve čtvrtek, chvilku po poledni, jsem po pěti nekuřáckých dnech mířil na náměstí,

kde jsem měl sraz s Davidem, když tu jsem v kapse na opasku ucítil mírné brnění.

S abstinenčním třesem v rukou jsem vytáhl telefon a display oznamoval jednu

příchozí zprávu.

Břehule: Ahoj Martínku, nezlob se, ale musíme ten dnešek zrušit, musím na dvě

hodiny k doktorce. Nezlob se, prosím tě. Zavolám ti. Pusu, Břehulka.

To snad není pravda! Každou domluvenou akci chvíli před tím zruší. Seru na to,

nebudu s sebou tu vrtačku tahat věčně. Příště by to určitě zrušila zase. Aniž

bych na zprávu odpověděl, dal jsem telefon zpět do kapsičky a pokračoval v

cestě.

-"Zdar," zvolal David, když jsem se před ním v prostřed náměstí zastavil.

-"Zdar!"

-"Jdem?"

-"Zajdem ještě na jedno, máme čas," odpověděl jsem a ukázal rukou k blízké

hospodě. "Já mám žízeň jak prase, lítám od rána po městě."

David nebyl nijak proti a za pár minut jsme labužnicky nořili nosy do bohaté

pěny místní dvanáctky.

-"Ty vole, mě už z té Břehule hrabe," řekl jsem po prvních pár hltech a David

tázavě zvedl obočí.

-"Poprvé jsem s ní byl domluvený na neděli a ona to v sobotu zrušila, že bude

mít děcka doma a že by to nějak jako nebylo dobré. Budiž. To se mi hodilo, byla

první Velká cena. Pak jsme se domluvili na pátek a ona mi ani ne půl hodiny před

tím volala, že to musí zrušit, že přijde nějaký chlápek kvůli nějakým splátkám

nebo co. Rozumíš, já už jsem byl na cestě, s sebou všechno nářadí, tak jí říkám,

že jí na to seru, že tam jdu aj tak nebo tak. Došel jsem tam, nalepil to,

chlápek došel taky a ničemu to nevadilo. Pohoda. A dneska? Teď, minutu před tím,

než jsme se setkali, zase! Že musí k doktorce. Kurva, nebýt Jiříka, tak jsem se

na to vysral hned na začátku. Doufám, že tam jdu naposledy, protože kdybych tam,

nedej Bože!, měl jít ještě jednou a ona to zase těsně předtím zrušila, což je

stoprocentní, tak se jí na to fakt vyseru a už mě tam nikdy nikdo neuvidí!"

-"Tak jak," zeptal se David. "Serem na to?"

-"No neexistuje! Jdeme! Já nebudu skákat, jak ona píská. Může být ráda, že tam

vůbec jdeme. Psala, že jde na dvě, není ani půl jedné. Za čtvrt hoďky jsme tam a

vyvrtat pár děr a našroubovat pár šroubků nemůže trvat hodinu. Žádná zpráva mi

nepřišla a je to."

-"Dobře."

-"A máš ten foťák?" Zeptal jsem se pak.

-"Jéééé," zvolal David žalostně a chytil se za čelo. "Já jsem na to úplně

zapomněl."

-"Škoda," politoval jsem. "Škoda."

-"Jak s kouřením?"

-"No já v pohodě," odpověděl jsem po pravdě. "A vy?"

-"Jo, taky. I když mě to chytá docela často."

-"Teď je to ještě v pohodě, teď máme v sobě ještě jakousi tu zásobu, ale počkej,

ty vole, tak koncem příštího týdne, to bude teprve rachot! Ani na to nechcu

myslet."

-"Tak o tom nemluvme, já bych kouřil jak urvaný."

-"No.... To já taky," podotknul jsem a podíval se na hodinky. "No nic, pojďme. Čím

dřív tam budem, tím dřív je to pryč."

Vyšli jsme z hospody a jako na zavolanou jel ten správný autobus. Ujeli jsme dvě

zastávky a deset minut před jednou jsme stáli u vchodu do domu hrůzy.

-"Tak co?", zeptal jsem s výrazem starého mazáka na tváři. "Připraven?"

-"Hm....."

-"Ty vole, teď. Teď! Teď je taková ta chvíle - "ještě zapálíme," že?" Zasmál

jsem se a musel sám sobě přiznat, že bych to nejradši opravdu udělal.

-"Ani mi nemluv."

-"Tak pojďme," rozhodl jsem a otevřel dveře od domu.

Neuběhly ani dvě vteřiny po tom, co jsem ve čtvrtém patře zaklepal na špinavé

dveře bez jmenovky, a neřestný křik a dusot několika malých dětí blížící se ke

dveřím oznamoval, že jsme tu správně.

Chvíli na to cvakl zámek a do chodby vypadlo jedno z Břehuliných vytahaných

ňader.

-"A...A...Ahoj," zakoktala překvapeně. "Ty jsi nedostal mou zprávu?"

-"Ne," lhal jsem. "Jakou?"

-"Musíme to dneska zrušit, já jdu za chvilku k doktorce."

-"V kolik?"

-"No teď, na dvě hodiny."

-"A kam?" Připadal jsem si jako nějaký vyšetřovatel.

-"No, tady. Do nemocnice."

-"Však tam jsi za deset minut a není ani jedna. To stihnem," rozhodl jsem a

udělal krok vpřed.

-"No, tak jo, pojďte dál," zakoktala Břehule a otevřela dokořán.

Když jsme vešli do tmavé chodby, paní domu za námi zavřela dveře a zmizela někde

v kuchyni.

-"Co si dáte?", křičela na celý byt.

Podíval jsem se na Davida a ten v neskutečném údivu nad zdejším bordelem, který

byl dnes překvapením i pro mne, jen nevěřícně kroutil hlavou. Pousmál jsem se a

zakřičel zpátky, že nic. Pak jsem popošel dál do chodby a podíval se do

obývacího pokoje, zda-li tady náhodou od mé poslední návštěvy nedošlo k nějaké

výrazné změně. Žlutý tygr stále civěl z díravé červené zdi, tlustý černý kabel

se žárovkou stále smutně visel ze stropu a všechna děcka civěla na Harryho

Pottera.

Zkontroloval jsem ještě svou minulou práci a musel se bez ždibíčku samolibosti

pochválit. Tmavý, drsný koberec majestátně obepínal vnější roh stěny a to bez

sebemenších známek jakéhokoliv kazu. Prostě nádhera.

Než jsem se ale otočil a stačil se zeptat, kde je to jediné, kvůli čemu jsme sem

dnes přišli, byla Břehule zpátky, stála na špičkách a líbala Davida na tvář.

-"Tak to je ten teplý bratr, jo?"

David jen stál, rukou si třel postiženou tvář a tupě zíral před sebe.

-"Nech si to vydezinfikovat," zašeptal jsem.

"Tak kde máš ty garnýže? Není času."

-"Tady jsou," odpověděla Břehule a otevřela dveře do pokoje, který měl být,

podle jejích plánů, pracovnou. Ani zde se nic nezměnilo.

Vešel jsem dovnitř a zvedl obě dřevěné tyče ze země. Prohlédl jsem příslušenství

a chtělo se mi strašně nahlas zakřičet něco nehorázně sprostého, když jsem

zjistil, že šrouby a hmoždinky chybí.

-"Do prdele!", procedil jsem přes zuby, hodil garnýže zpátky na zem a samou

zlostí začal dupat jako nenapravitelně umíněné dítě.. "Do prdele! Do prdele! Do

prdele!!!"

-"Co je?", zeptal se David.

-"Poslouchej," zakřičel jsem na chodbu, "máš tady nějaké šrouby a hmoždinky?"

-"Co to je?", zeptala se Břehule zpátky.

Obrátil jsem oči v sloup.

-"Takový ten kus umělé hmoty, co se strká do zdi, když chceš něco připevnit."

-"Aha. No... Jo. Něco tady je." zamumlala Břehule a David nijak neskrýval smích.

-"To snad není pravda," zašeptal jsem a vyšel z pokoje.

Břehule otočila klíčkem v dřevěných dveřích na chodbě a otevřela velkou skříň, z

níž okamžitě vypadlo na zem několik párů roztrhaných bot a penicilinem pokryté

zbytky svatebního cukroví. Pak z jedné z neskutečně přeplněných polic vytáhla

malou krabici a podala mi ji.

Zkontroloval jsem obsah. Nic použitelného. Teď už se mi nechtělo křičet, teď už

se mi chtělo brečet. Hrůzostrašná představa ještě jedné návštěvy tady se nyní

stala skutečností.

-"Tak co?", zeptala se. "Bude se to hodit?"

-"Ne." Tak smutný hlas jsem neměl ani nepamatuju.

-"Tak co budeme dělat?"

-"Stáhnem gatě a půjdem běhat," řekl jsem zdrceně.

-"Cože?!"

-"Tak co asi?!" Ťukal jsem si na čelo. "Budeme muset koupit."

-"Ale já nevím jaké, ani nevím, kde se to kupuje," mumlala Břehule a tvářila se

jako kdyby nikdy nedržela v ruce ani kladívko.

-"Hm. Já to zařídím," povzdychl jsem a v duchu proklínal Jiříka.

-"Tak co? Jdem?", zeptal se David a mě nezbylo než souhlasit.

Zkontroloval jsem ještě velikost zdířek na garnýžích a doufal, že si to všechno

budu pamatovat, než se dostanu do nějakého železářství.

-"No a na kdy se teda domluvíme?," zeptala se Břehule a mě připadlo, že je to

stejně jedno, protože to pak na poslední chvíli stoprocentně odvolá.

-"Já nevím, mě je to jedno," zabručel jsem. "Jak chceš."

-"No já teď přesně taky nevím, já toho mám teď docela dost. Víš co, počkej

chvilku, já se podívám," zamumlala a odběhla do kuchyně.

-"Tak co na to říkáš?", zeptal jsem Davida, který se již trochu vzpamatoval a

řádně se rozhlížel, snad ve snaze zapamatovat si každičký detail tohoto brlohu.

-"Ty vole.....," pronesl užasle. "Tys né že nekecal, tys neřekl všechno!!!"

Musel jsem se od srdce zasmát.

-"Blázinec, co?"

-"To je hrozné," kroutil David nevěřícně hlavou. "Jak takhle může někdo žít?! A

navíc s děckama?!"

-"To máš těžko," snažil jsem se rozluštit celou záhadu. "Třeba je to právě kvůli

těm děckám."

-"Ale prd! To, že má tři děcka, ještě neznamená, že si nemůže vysát nebo to tady

celé alespoň trošku porovnat. A pokud je na mateřské, jaks říkal, tak na to musí

mít času víc než dost. Ty děcka už nepotřebují péči zrovna pořád. Se na to

podívej. Posadíš je před video a když tam nastavíš opakování, tak máš klid celý

den."

Musel jsem uznat, že něco pravdy na tom bude.

-"Hele," křičela Břehule z kuchyně, "co třeba ve středu?"

-"Co ty na to?," zeptal jsem se Davida.

-"Ve středu? Jo, to by šlo."

-"Dobře," řekl jsem, zrovna když se Břehule vrátila. "Tak ve středu, třeba zase

v jednu, né?"

David mlčky přikývl.

-"Ale poslouchej," snažil jsem se ze sebe vyloudit ten nejvážnější tón, jakého

jsou jen mé vykřičené hlasivky schopny. "Jestli to zase pět minut před tím

odvoláš a je úplně jedno proč, tak se ti na to fakt vyseru a nepočítej s tím, že

mě tady pak ještě někdy uvidíš!"

-"Né, to né," bránila se. "To já jsem se dozvěděla teprve ráno, že musím k té

doktorce, jinak by jsme se zrovna domluvili jinak. To se na mě nesmíš zlobit.

Víš, já jsem byla ráno na jednom vyšetření a oni mě právě z tama poslali na to

další, teď na ty dvě hodiny, víš."

-"No, jasně," povzdychl jsem. "Stejně jako před tím."

-"Ne, ne, ne. To byla vždycky taková blbá situace."

-"Ty jsi blbá situace," zabručel jsem a otočil se k Davidovi. "Jdem?"

-"Jo, pojďme," odsouhlasil a tlačil se ke dveřím.

Břehule nás samozřejmě neopomněla každého políbit na tvář a loučit se s námi,

dokud jsme nezmizeli v šeru nižších pater jejího domu.

-"Jdem na pivo, že?," zeptal jsem se, když jsme vyšli z domu a výraz v Davidově

tváři ještě stále nebyl zcela v pořádku.

-"Jo," odsouhlasil. "Pojďme. A hlavně rychle."

Neuběhlo ani patnáct minut a opět se před námi leskly vysoké poháry zlatavého

moku.

Uvědomil jsem si, že na to, že jsem dnes ještě nejedl, si s tím pivem zahrávám

docela odvážně. Nu, ale co už. Když už člověk jednou je, tak má koukat aby pil.

Asi o půl třetí za námi přišla Michaela a jak ji mám rád ze všech nejvíc, tak

bych ji v tu chvíli nejradši zabil. Když se v klidu posadila, dala si to svoje

kafíčko s mattonkou a vyslechla si, jak jsme dopadli, jednou jedinou větou mi

zhatila veškeré teplé plány na příští týden.

-"Ale David tam ve středu jít nemůže, my máme přehozenou angličtinu."

Zděšeně jsem se na něj podíval a pevně věřil, že to není pravda.

David svraštil čelo a očividně velmi usilovně přemýšlel.

-"Jééé," zvolal žalostně a chytil se za hlavu. "Ty vole, já jsem na to úplně

zapomněl."

-"No vy jste úžasní," rozhodil jsem zdrceně rukama nad poloprázdným pivem. "A co

já teď ? To tam budu muset jít zase sám? Dyť ona mě sežere!"

-"Né, ty vole, fakt sorráč, já jsem na to úplně zapomněl," omlouval se David.

"My to normálně míváme v úterý, víš, ale teď nám to přehodili, že tam chodí málo

lidí nebo co."

-"Ale však už jsi tam byl sám a přežils to," snažila se mě uklidnit Michaela a

jistojistě si myslela, že dělám celou věc dramatičtější, než opravdu je.

-"No to sice jo, ale to ještě neznamená, že se to podaří i podruhé!"

-"Však tam jenom navrtáš pár děr a je to, né?"

-"Jo, pár děr," potvrdil jsem. "Budu stát na židli, vrtat těch pár děr, ona ke

mně přijde, rozepne mi kalhoty a já vypadnu z okna."

-"Ale vždyť ty ji máš přece rád," namítla Michaela. "To jenom tak hraješ."

-"Co to meleš?!", zděsil jsem se. "Jak bych mohl mít rád něco, co se koupe

jednou za přestupný rok, prsa to nosí v podpaží z ananasu a bradku má hustší než

já?!"

David se od srdce zasmál, přestože moc dobře věděl, že ani v nejmenším

nepřeháním.

-"Ale to zvládneš," trvala na svém Michaela. "Děláš z toho zbytečnou kovbojku.

Vždyť se přece musíš posilovat v odmítání ženských, když jsi teď ten

čtyřprocentní."

-"No to je strašná sranda," odpověděl jsem ironicky a objednal si další pivo.

Jestli to takhle půjde dál, tak jsem v šest hodin úplně namol.

-"Hele a neznáš někoho, kdo by s námi jel do té Itálie?," vmísil se David.

"Chybí nám čtvrtý do auta."

-"Do Itálie?," zapřemýšlel jsem. "Co já vím? Tak maximálně Frankie, ale on má

teď tu novou práci, tak nevím, jestli by mohl."

-"S Frankiem už jsem mluvila, ten nemůže. Zkus si na někoho vzpomenout.

Kdybychom jeli ve třech, tak to bude strašně drahé."

-"A s kým to jedete? S Izákem?",zeptal jsem se a Michaela přikývla. "Takže to by

chtělo nějakou ženskou, ať ta jeho láska k tobě není tak okatá, co?"

-"No! To je nápad! Ale nějakou ráznou, co by ho vzala do parády."

-"Vím já," pokrčil jsem rameny a vytáhl telefon. Přecejen po čtyřech dvanáctkách

na prázdný žaludek se mi paměť začínala pomalu blokovat. Projížděl jsem seznam,

ale všechny ty ženy, které mi stejně nevolají, jsou buď trvale zaměstnané nebo

by na takovou cestu neměli dost peněz.

-"Fakt nevím, čoveče," řekl jsem, když jsem opravdu poctivě prohlédl celý seznam

svého telefonu.

-"A co třeba Petra?"

-"Petra je teď čerstvě zamilovaná, ta by bez svojeho nešla ani na záchod, natož

do Itálie," zakroutil jsem nesouhlasně hlavou a jistojistě tomu tak bylo.

"Jedině snad tak Veronika," dodal jsem ještě žertem a netušil, že se toho

Michaela tak chytí.

-"Nó! Veronika!," zvolala. "Ta by s Izákem zamávala jak se patří!"

-"To myslíš vážně?!"

-"No co? Jestli by měla čas a chuť. Peněz bude mít určitě dost," zapolemizoval

David.

-"To chceš jet fakt s Veronikou?," zeptal jsem se ještě jednou a nechtěl věřit,

že by Michaela byla schopná jet na dovolenou s prostitutkou.

-"No a co? Proč ne? Zkus jí zavolat."

-"No... Jak chceš," odhodil jsem zodpovědnost, znovu vytáhl telefon a vytáčel

číslo, které jsem před půl rokem našel v jednou hambatém inzerátu.

Chvíli bylo ticho a Michaela s Davidem napjatě pozorovali, jak můj rozhovor

dopadne.

-"Nazdar Brouku!," zvolal jsem, když se na druhé straně ozval onen příjemný

ženský hlas.

-"No ahoj! Co že sis na mě vzpomněl? Zase máš plný ten svůj mladický pytlík?"

-"No. To taky, ale poslyš, nechtěla bys jet autem na dovolenou do Itálie za

čtrnáct dní?"

-"Cože? Do Itálie? A to jako s tebou?"

-"No, se mnou zrovna né, ale s několika fajn lidma. Přesněji tedy řečeno dva

kluci a jedna slečna. Tak ale jako v mých letech."

-"No proč ne. A jak by jsme se domluvili?"

-"No já nevím, počkej chvilku," řekl jsem a zakryl mluvítko telefonu. "Hele, ona

by do toho šla, tak jak?"

-"Tak se jí zeptej, jestli dneska jede sem a kdyžtak se sejdem někde ve městě,"

zašeptala Michaela.

-"No poslyš," obrátil jsem se zpátky k telefonu, "jedeš dneska do Zlína?"

-"Jo jedu, na devět, ale jestli by jsme se domlouvali dneska, tak přijedu klidně

dřív."

-"No, a v kolik bys mohla dojet?"

-"Tak já nevím, třeba o půl šesté?"

-"O půl šesté," zopakoval jsem, podíval se na Michaelu a ta přikývla. "Tak

dobře. O půl šesté se sejdem třeba.... Já nevím... Třeba ve Flipu, ať to nemáš

daleko z nádraží. O.K.?"

-"Jo, dobře. Tak o půl šesté ve Flipu. Čau."

-"Zdarec," řekl jsem a zavěsil.

-"Super!," zvolal David.

-"Fakt chceš jet s prostitutkou na dovolenou?" Pořád jsem to nějak nemohl

pochopit.

-"No a co? Však pojede na dovolenou, ne pracovně."

-"No jenom aby," zapochyboval jsem. "Izák vypadá tak nedotčeně... Takové má ona

ráda. Kdo ví, jak to dopadne."

-"V pohodě," mávla rukou Michaela,. "Alespoň mi dá Izák pokoj. Tak a já teď

musím ještě domů a o té půl šesté se teda sejdem tam, jo?"

-"No, tak asi jo," odsouhlasil David.

-"A né že do té doby budete sežraní jak prasata! Zítra jedem na tu chatu!"

-"Nó, však to je jen takový trénink," pousmál jsem se.

-"No já znám to vaše trénování," dodala Michaela ironicky a odešla.

-"Co tím jako myslela?," zeptal jsem se nechápavě, když za ní klaply dveře.

-"Ženské kecy," mávl David rukou a poručil si další pivo.

Chvíli po půl páté jsme svými tlustými peněženkami zbořili modrý plot na naší

účtence a vydali se zpět do centra. Celkem již pět dvanáctek ve mně probudilo

neskutečnou chuť kouřit. Věděl jsem, že David má zcela jistě stejné pocity a

vlastně jsme se jen vzájemně předháněli, kdo na vrhne koupi nějakých cigaret.

Děsivá vidina voskem oholených nohou byla stále více a více zřetelnější.

Na náměstí jsem v jedné trafice koupil dvě kusovky.

-"Udělej s tím co chceš," řekl jsem a jednu z nich podal Davidovi. Nebyl ani

nijak velice překvapen a schoval si ji, stejně jako já, do náprsní kapsy.

Když jsme něco málo před pátou vešli do Flipu a zjistili, že jsme přišli první,

zastavili jsme se ještě v místní herně na pokec s nejkrásnější z mých bývalých

spolužaček.

Stačili jsme se sotva pozdravit a telefon se mi rozblikal stejně jako všechny ty

automaty okolo. Vyzváněcí tón neoznamoval nikoho jiného než Břehuli.

-"Ty vole ona zas volá," zvolal jsem zdrceně směrem k Davidovi.

-"Zvedni to, bude sranda."

-"Já už nechci.....," odpověděl jsem téměř s pláčem.

-"Mám skočit pro pivo?," zeptal se David, i když mu určitě muselo být jasné, že

teď by to chtělo spíš panáka. A nejmíň dvojitého.

Přikývl jsem a stiskem zeleného tlačítka přijal nechtěný hovor.

-"Ahoj Martínku," zvolala Břehule tím nejmilejším hlasem, jaký byla z těch svých

oparových úst schopna vyloudit. "Co děláš?"

-"Chlastám," vzdychl jsem. "Co chceš?"

-"Jenom tak si popovídat. Víš, já nevěřím tomu, že ten kluk byl tvůj přítel. To

by jste se k sobě chovali jinak."

-"Jó?," podivil jsem se. V životě nikdy by mě nenapadlo, že Břehule je odborník

přes homosexuální vztahy. "A jak jako?"

-"No prostě jinak. To já poznám, vycítím, víš? On určitě není teplý a ty taky

ne. To na mě jenom tak hraješ, protože si sám před sebou nedokážeš přiznat, že

mě miluješ."

Reakce na tento "Nesmysl roku" mi zaskočila kdesi tak hluboko v krku až jsem se

prudce rozkašlal. Odložil jsem telefon se stále přijatým hovorem na jeden z

automatů a z náprsní kapsy, nedbaje na bolest, která mě bude čekat při depilaci

mých vlasů na nohou, jsem vytáhl onu kusovou cigaretu a připálil si.

Když jsem asi dvakrát potáhl a chvíli počkal, až se mi přestane točit hlava,

vzal jsem pivo, které David zrovna přinesl, hluboce jsem upil a posadil se.

Pak jsem vzal opatrně do ruky telefon a přiložil si jej k uchu.

-"...a proto jsem to poznala, víš?"

-"Aha," řekl jsem, i když jsem nevěděl o čem Břehule mluvila a koneckonců mě to

ani nezajímalo.

-"Co je?" Zeptal se David, když viděl mé vyvalené oči a nepřítomný výraz tváře.

Beze slova jsem mávl rukou a chtěl Břehuli položit telefon, když tu ona, jako

obvykle, vytáhla z rukávu další eso.

-"Já teď tady ležím v postýlce, víš a nic na sobě nemám, chci si s tebou povídat

a mé dva prstíčky jdou dovnitř a ven a zase dovnitř a zase ven...."

-"Co říká?"

-"Já nevím, něco o dvou prstíčkách," odpověděl jsem nepřítomně a znovu se

hluboce napil.

-"Cože?," smál se nevěřícně David. "A kde je? Však má děcka doma, né?"

-"A kde jsi?," řekl jsem zpět do telefonu.

-"V dětském pokoji," odpověděla Břehule.

-"A děcka jsou kde?"

-"Dívají se na video. Nechceš přijít za mnou?"

-"No to teda nechci," odpověděl jsem, jak nejdrsněji jsem uměl.

-"Zeptej se jí, jestli má vysavač," nabádal mě stále ještě nekouřící David.

-"Opravdu nechceš? Tady je velká postýlka. Jen pro nás..."

-"Poslouchej, máš vysavač?"

-"Přijď," žadonila Břehule a její nakřáplý hlas se snažil být co nejsladší.

-"Máš vysavač?," zeptal jsem se, o poznání důrazněji než prve.

Břehule si zřejmě pomyslela, že když mi odpoví, tak přijdu a smutně řekla:

-"Mám, ale rozbitý."

-"Rozbitý," tlumočil jsem Davidovi a ten vyprskl smíchy.

-"Ale vysavač přece není důležitý, když mé prstíčky stále brouzdají dovnitř a

ven a je to vlastně jen taková malá, nedokonalá náhrada, než přijdeš ty."

Celého mě polil studený pot. Otřásl jsem se, opět odložil telefon a dopil zbytek

piva.

-"Co je?"

-"Ty vole..." vzdychl jsem a nevěřícně zakroutil hlavou. "Ona si myslí, že teď za

ní pojedu a udělám jí to! Ona tam furt mele ty svoje dva prstíčky...."

-"No přece bys mi nezahnul!?"

-"V životě nikdy!," poskočil jsem a oba jsme se od srdce zasmáli. "Já jsem

věrný!," dodal jsem ještě a opět vzal do ruky telefon, nyní již pevně odhodlán

skončit tento trapný rozhovor.

Břehule samozřejmě stále mluvila.

-"...básničku jenom pro tebe:

Ocitám se nad krajinou propastí,

nejzelenější z oblastí,

nevím, kudy kam,

dolů se propadám,

tam, kde Elfové a víly žijí,

šťávu nektarovou pijí,

zlé do čela lijí,

potácí se v iluzi,

sem tam se ze sna probouzí,

aby pochopili,

proč celý život vlastně žili,

že nelze se jen ve snu utápět

a vracet se z krásného zpět,

ale že je potřeba na to,

co se děje se podívat

a hlavu neskrývat

před nekonečným přívalem reálu.

I když pomalu se do něj dá

vracet zpět.

Takový je svět.

Ahoj, miláčku," dodala ještě a zavěsila.

-"No konečně," vzdychl jsem a otřel zpocený telefon. Displej ukazoval jeden

zajímavý údaj. Délka hovoru 00:47:23. Vyvalil jsem oči. Z mobilu na mobil

třičtvrtě hodiny. A pak že jsou na tom ženy na mateřské špatně.

-"Tak co?"

-"Ona mi tam teď mumlala nějakou básničku nebo co a pak hned zavěsila."

-"Tak pojďme sednout, Míša za chvilku přijde," navrhnul David a oba jsme se tedy

přesunuli ke stolu. Netrvalo dlouho a opravdu přišla Michaela, očividně

netrpělivě vyhlížející Veroniku.

-"Víš, co se stalo?," práskal David, sotva si Míša sedla. "My jak jsme vyšli z

té hospody tam, tak Martin na náměstí koupil dvě kusovky, jednu mi dal a že prý

si s tím mám udělat, co chci. Tak jsem si ji schoval a když jsme přišli sem, tak

on tu svoji vykouřil."

Kajícně jsem sklopil hlavu, vědom si svého prohřešku a už nyní jsem cítil tu

voskovou bolest na svých nohou.

Ale to, co následovalo, bylo daleko hrozivější. Michaela se na mě podívala snad

ještě hůř, než kdybych jí zavraždil, rozčtvrtil a stěnách obývacího pokoje

rozvěsil její vlastní rodiče a hlubokým, vyčítavým a drsným hlasem řekla: -"Ty

jsi hajzl!"

-"Tak si zapálíme taky a tu sázku zrušíme, né?," navrhl opilý David.

-"A ty taky!," zabručela Michaela a objednala si krabičku cigaret.

Následující víkend na jisté chatě nedaleko za městem byl naprosto jedinečný a

neopakovatelný. Ve třech lidech, kteřížto jako jediní z devíti jsme tam pili

pivo, jsme stáhli stovku bečku, báječně si pochutnali na skvělých haluškách,

druhý večer na ještě lepších bramborácích, zahráli si divadlo a jak už to tak

chodí, nikomu se pak v neděli nechtělo domů. A o to víc mě, protože vidina další

návštěvy u Břehule, dokáže zkazit jakýkoliv zážitek. A zvlášť, když tam budu

zase muset jet sám. Ach jo.

V úterý odpoledne jsem se vydal jen tak zbůhdarma do města. Zřejmě mě pálila

peněženka v kapse, měl jsem neskutečnou chuť, si něco koupit. Nic jsem

nepotřeboval, prostě jen tak, pro radost. A ve čtvrtém patře našeho Obchodního

domu jsem si při pohledu na železářství vzpomněl, že musím pro tu ananasovou

královnu koupit hmoždinky a vruty do těch zatracených garnýži. Pane Bože! Ještě

za ni utrácet. Tohle si ale nechám proplatit! Nebudu dělat nikomu samaritána!

V předvečer mé poslední návštěvy v domě hrůzy jsem se chystal, že si s přáteli

zajdu na pár piv. Co taky, když je venku pořád tak hnusně.

Už už jsem si chtěl obléct bundu, když tu se mi náhle a nečekaně rozezvonil

telefon.

Břehule.

"Tak," přemítal jsem sám se sebou, "takže buď chce ten zítřek jen potvrdit nebo

zrušit. Necháme se překvapit."

-"No?" Řekl jsem po té, co jsem stisknul zelené tlačítko a přiložil přístroj k

uchu.

-"Ahoj Martínku! Co děláš?" Ozvalo se na druhé straně.

-"Nemám čas. Co chceš?"

-"Martínku nezlob se, ale musíme ten zítřek...."

-"No, tak a dost!" Zavrčel jsem. "Poslouchej, už mě to nebaví. Mě je úplně

jedno, co zítra máš nebo nemáš, navrtej si to tam sama!"

-"Ale já..."

-"Já jsem kvůli tobě odřekl zítřejší kšeft a posunul ho na čtvrtek. Platící

zákazník mi čeká a to jenom kvůli tobě! Sbohem!" A kdyby se dalo mobilem

praštit, tak bych to zcela jistě udělal.

Měl jsem v sobě naráz zvláštní pocit. Nesnáším, když se něco domluveného těsně

před začátkem zruší a to mě štvalo, ale současně jsem měl radost, že mám od

Břehule pokoj. Už nebudu muset šlapat v jehličí, nechat se osahávat vlkodlakem

ani popírat svou vlastní mužnost. Prostě pohoda.

Břehule se samozřejmě nechtěla nechat jen tak odbýt a v intervalu asi pěti minut

mi neustále zkoušela volat znovu asi ještě třičtvrtě hodiny, než jí došlo, že to

opravdu nezvednu. Když jsem přišel do hospody, kde jsem měl sraz s ostatními a

kde jsem byl, jako obvykle, první, smazal jsem v telefonu osm nepřijatých hovorů

a pro jistotu jej vypnul.

Ve čtvrtek ráno mě opět probudil telefon. Hovor z neznámého čísla. Á, nějaký

kšeftík, zaradoval jsem se, ale opak byl pravdou.

-"Dobrý den, tady Jan Doležel. Pane Novotný, prosím vás, nezlobte se, že

otravuju, my se neznáme, ale mě požádala kamarádka, naše společná známá, Jana

Malaníková, za svobodna Březíková, abych vám zavolal a požádal vás, ať už se

nezlobíte, že se určitě bude snažit dát všechno do pořádku."

Chvíli jsem nevěděl o čem je řeč. Byl jsem si jist, že žádnou Janu Malaníkovou

ani Březíkovou neznám.

Unaveně, s ještě slepenýma očima, jsem se rozhlédl po pokoji a na stole spatřil

sáček s hmoždinkama. A v tu chvíli mi cvaklo. Březíková. Tak proto Břehule!

-"No, dobře," řekl jsem s pobaveným úsměvem na tváři.

-"Ji to opravdu všechno strašně mrzí, ona je z toho úplně nešťastná, prosím vás,

pane Novotný, udělejte s tím něco. Budeme mít pokoj oba."

-"Jo, dobře," odpověděl jsem, teď už s neskrývaným smíchem.

-"Výborně. Tak vám děkuji a nezlobte se, že jsem otravoval."

-"Jo, dobrý," vzdychl jsem a zavěsil.

To snad není pravda. Jsou věci, nad kterými opravdu zůstává rozum stát. A

Břehule je na ně expert, to se musí nechat.

A co bych měl teď jako udělat? Jít tam, s úsměvem navrtat ty garnýže, tvářit se,

že mi není ani za mák odporná a založit upřímný, plnohodnotný vztah?!

Tak to asi nevyjde.

Když jsem ve dvě hodiny odpoledne u zákazníka pokládal koberec, telefon,

položený na parapetu, spustil zase onu otřesnou melodii, patřící pouze Břehuli.

Chvíli jsem jen tak stál a díval se, jak to krásně zeleně bliká, když se ve

dveřích objevil majitel bytu.

-"Zvoní vám telefon."

Otočil jsem se zpět do místnosti a aniž bych se na něj podíval odpověděl jsem:

-"Já vím."

---