Trauma ociteho svedka

Na základě témeř skutečné události . . .

Viděl jsem, jak člověk umírá, slyšel jsem jeho dech, oči jakoby stále nevěřily, zpola ve světě, zpola v snech. Ležel na zádech, tiše, nehybně, jen pohledem se loučil s oblohou, ze rtů mu stékala krev, na krku smíchaná se slzou. Kolem chvatně proudili lidé – zamyšlení a jen občas se podívali dolů, dolů kde umíral člověk, nehybně, tiše, bez sténání. Sakra tam ležel člověk! Člověk jako každý jiný! Měl svůj příběh a svůj konec? konec – pohled nepřítomný. V ten den si přál navštívit hrad, tancovat na poli, nebo co já vím? A místo toho se mění v prach, na jednom z hřbitovů s označením: „Zde ležel člověk, nějak se jmenoval, někdy se narodil, někdy skonal – nezapomeneme.“

---