Pocta lordu Byronovi

Snad mě někdo přesvědčí, abych to už konečně dopsala a nebo to je už hotové???

Pocta lordu Byronovi Jen sloupů pár a kvádrů z mramoru, toť vše co zbylo tu ze slavných dnů - tehdy i Olymp odvracel se klopíce zahanbeně zrak, však ty dny nevrátí se více. Ale něco, něco, přeci jen tu zůstalo, aby nám o věcech minulých důkaz dalo. Tak tedy tiše poslouchejte a odpovědi chvíli nehledejte. 1820 a mezi pařížskou smetánku vstupuje jistý Jan do té doby nikým nepozorován. Vždyť otec jeho jen voňavkář je ne žádný vévoda či hrabě. Ale peněz, peněz mají až běda, toť budí závist tam, kde někdo nemá. Mladá slečinka, jak obyčej to káže, hned po Janovi očkem háže. Ten však zádumčiv mlčíce nevšímá si jí více. Po ní vzdaly to mnohé a další až to klepy vyvolá, Jan však toho nedbá a zdá se, že cosi hledá, avšak stále nenachází. Někdy přece jen ho přepadne příliš nálada veselá, znamení jest to neklamné, že bol se z hloubi duše pne. A srdce bolavé, snad vzdá to či ještě ne? Kde bere sílu v žití další? Co ho nutí? Jen hloupá naděje a ta pokud se rozplyne, jemu nezbyde nic a on neuzdraví se víc. Tam lesy jsou černé, luka široká, voda divoká, dny plné slunce, noci temné jak duše umírajících básníkuů. Zde Jan rozhodl se být, hledat mír a klid. Neví však, že je to věc nemožná, že v srdci ukryto to jest - nepozná. Po čase šílí samotou, ta vnitřní drásá jeho duši stále, zapomenout se snaží na honosném bále v náručí žen, které šeptají si jen "není to TEN ...?!" Pak láskou i vínem zmožen, však životem zcela nepřemožen krokem nejistým k domovu se ubírá. Teď cosi upoutalo jeho zrak, je to šálení smyslů - snad přízrak? Je to bytost krásná a tajemná, jenž pokoru v něm vyvolá. Však najednou výkřik a pak jen půlnoční klid. Ne, sen to nemohl být, vždyť já již dávno přestal snít! Možná, že zářící anděl to byl nebo jsem jen příliš pil?

---