Skrze naše světy 1.

Část 1.

    V té době už několik měsíců panovaly tuhé mrazy, a vylézt ven na ulici vyžadovalo pořádnou odvahu. Ulice města byly většinu dne poloprázdné, a připomínali spíše zónu smrti, než živelná místa plná křiku. V ranních hodinách se na ulicích objevili na malou chvíli hloučky lidí pospíchajících do práce, ale zanedlouho ulice zase ztichla, jako by se nikdy neprobudila.

Občas bylo možné zahlédnout malé kluky, kteří si v mrazu dokazovali svou odvahu a pevné odhodlání, aby se pak mohli pyšnit bobříkem za vytrpěnou zimu. Všichni se pod vlivem počasí a času, který se zdál čím dál pomalejší a lenivější,  proměnili v domácí povaleče nebo podle povahy v domácí kutily a ti, co dříve pěstovaly venkovní koníčky se nepřetržitě snažili vymyslet způsob, jak je přemístit do svých obýváků.

Nastal nebývalý rozkvět radiových stanic, které do svých programů zařadily nové pořady čtení knih podle žánrů, kterých se dříve vysílalo jen pár, a to ještě pozdě v noci a navíc hlavně pro nevidomé. Hojně se rozmohlo i vysílání divadelních her, které už bylo skoro na umření, a to všechno jen proto, aby člověk nemusel vycházet ven, ani do knihoven, obchodů či divadel, a mohl tak zůstat doma v teple.

Jednoho dne se však udělalo neočekávaně teplo a lidé se překvapeně budili zpěvem ptáků. Vlahý vzduch, který je ovanul, když si ráno větrali své dusné pokoje vyvolal však vlnu nepatřičných situací.

Starší paní, která se před několika týdny rozhodla vyměnit svou ledničku za svůj balkon, se nestačila divit, když ráno našla rozmražené nejen máslo a zmrzlinu, ale i tři kila hovězího masa, čtyři kila vepřového a k tomu ještě králíka, kterého dostala minulý týden od své tetičky na venkově.

Mladá žena, která vstoupila ráno do koupelny jako obvykle nahá, po chvíli s úlekem vykřikla, když zjistila, že její okno, které bylo ještě do včerejška pokryté květy mrazu a tudíž přes něj nebylo nic vidět, je teď dokonale průhledné. Z okna odnaproti se na ní už hodnou chvíli zubil hnědovlasý puberťák, který se už těšil, až bude svou sousedku popisovat svým spolužákům ve škole.

Mladý umělec, který se chtěl ráno pokochat z okna svou  ledovou sochou, která už byla po pěti měsících skoro dokončená, se zastřelil, když našel jen velkou kaluž vody.

Ačkoliv si náhlé změny počasí všichni povšimli a přemýšleli o tom, co to má asi znamenat, snad ze zvyku se při tom přemýšlení oblékli opět do několika teplých vrstev, ovázali si krk vlněnou šálou, nasadili si čepici nebo kulicha podle své vážnosti a navlékli teplé rukavice, než vyrazili ven za prací.  Když se však ocitli venku a uvědomili si svůj omyl, bylo už příliš pozdě, aby se vraceli. Začali se alespoň postupně svlékat, až měli plné ruce svých svetrů, rukavic a čepic a cpali je neúspěšně a zmateně do kapes. Přitom těžce oddychovali,  až se jedna paní už neudržela a nervosně zabrblala, když se jí v davu z toho závanu dechů zvedaly její dlouhé vlasy do výšky.

 Toho dne večer leželo na ulicích spousta ztraceného oblečení, které vypadlo při neopatrném svlékání, nebo bylo odhozeno v návalu nesnesitelného tepla. Na zemi se válelo množství čepic a rukavic různých barev, až někde na chodnících vytvářely skoro mnohobarevné mozaiky. V tlustém červeném svetru, který patrně ztratil někdo hubený a zimomřivý se už usadil potulný pes a pokojně v klubíčku mžoural na všechen ten blázinec kolem.

 Všimli si toho také bezdomovci, pro které byl tento den skoro jako vánoce a mnozí zvedali hlavy směrem k nebi a v duchu děkovali pánu Bohu, že si na ně konečně vzpomněl. S rozkoší, jakou člověk zažívá, když může po dlouhé době udělat změnu, odhodili nadšeně své ošumtělé svršky a skoro s vybíravostí se obřadně oblékali do svetrů, bund  a dalšího oblečení, které se válelo zapomenuté na zemi.

Když však druhý den zase uhodili mrazy, a starý pořádek začal překrýval vzpomínky na minulý den, zjistili, že hojnosti je konec. Lidé, kteří se ráno cestou do práce zase ocitli na ulici a začali jim náhle mrznout uši nebo ruce, případně se roztřásli zimou jako osiky, záhy zjistili, že jim něco chybí. Brzo se rozkřiklo, že to byli bezdomovci, kdo se postaral o úklid ztracených věcí a tak se všichni, kdo něco postrádali, zanedlouho ocitli v úzké uličce, která sloužila bezdomovcům jako útočiště. Ti se bránili náhlému přílivu nezvaných návštěvníků tak, že zalézali hlouběji do svých krabic, ale jelikož jim většinou chybělo horní víko, nebylo vlastně kam uniknout. Když některý bezdomovec zarputile odmítal věci vrátit, a prohlásil: „co jsem našel, to je moje“, nadávali mu do zlodějů a divoce mu gestikulovali před jeho neoholenou tváří, až měl pocit, že má mžitky před očima. Nakonec chtě nechtě musel ukázat své ruce, na kterých se skvěly dvě umně navléknuté levé rukavice různé barvy.

Třenici sledovala mladá studentka, která s sebou vždy nosila diktafon, a nahrávala si, co jí právě zaujalo. Doma si vše přehrávala, zajímavé kusy míchala a snažila se tím zaujmout  pohledného umělce, který jí imponoval svým ledovým uměním. Tehdy, když svůj diktafon opět vytáhla a strčila ho do víru davu u nejbližší krabice, ještě netušila, že co její zvukový materiál nakonec odhalí.

 Jak totiž lidé zatím neúspěšně hučeli do jednoho staříka, aby ze sebe okamžitě sundal hnědý rolák, kterého se domáhala starší paní posmutnělého výrazu, stařík se najednou zachmuřil, soustředěně pohleděl někam do davu, najednou pozvedl v údivu obočí, a padl mrtev kolmo k zemi. Nikoho ani nenapadlo v tomto případě někoho obviňovat, protože se předpokládalo, že stařík dostal mrtvici z toho náhlého stresu, když měl tak rychle přijít o své nedávno nabyté bohatství. Stařík byl ohledán doktorem, prohlášen za mrtvého a přivolaní muži z pohřební služby byli vděčni za to, že paní s posmutnělým výrazem už o svůj rolák nestála. Alespoň  neměli pocit hnusu s doteku jeho vředovité a scvrklé kůže, když ho nakládali do pohřebního vozu.

Pokračování příště:

Co pak dívka slyšela ve svém diktafonu, když si ho po pár dnech poslechla? Umřel stařík opravdu na mrtvici?

Jak to, že stařík se nedostal do kremace, ale do patologického ústavu, kde byl podroben pitvě?