Francek

Francek

              Tuhle zimu je obzvlášť tuhý a vlezlý mráz. Ledové sněhové vločky se tiše snáší k zemi a kupí se na chodníky, které se táhnou městem a splétají se do sebe jako hadi. Každý, kdo může, tiskne se ke kamnům a choulí se do teplého kožichu. Zdi jsou studené, stejně jako tváře lidí, které se o ně v zešeřelé místnosti opírají a které truchlí nad svou samotou. Když vyjdou ven z prochladlého domu, jsou tím jejich obličeje navždy poznamenané. V očích mají odraz té nekonečné prázdnoty, jež byla ve zdech. Pak někde,  v samotě a tichu, vzhlédnou k chuchvalcům mraků na nebi a tiše a úzkostlivě se modlí. Prosí o přítele, žádají o lásku. Kráčí po hlavní ulici a jako by zapomínají na předchozí přání, nechají okolo sebe procházet své cíle a tužby bez povšimnutí. To,co ti lidé, ty prázdné stíny, chtějí, je na dosah ruky a natahuje se to po nich. Stahuje je to za límec u košile k sobě, ale oni se stejně stačí včas uhnout a svému přání se vytrhnout. Pak se se srdcervoucím pláčem zmateně vrhají do postraních uliček města.

-------------

            A ten chlapec, jehož rodiče už stáli vedle sebe, ale jeden z nich, nebo možná oba, se náhle svému štěstí vytrhli, stojí před dětským domovem. Na bedrech nese svých osmnáct let, které ho vyštvaly do zimy. Vychovatelka s ostatními dětmi stojí u okna a chvějí se jí kolena jako vždycky, když jedno z "jejích" dětí zmizí v ulicích města. Děti odhrnují záclony, nosíky přitisknuté na sklo, kreslí na něm svým dechem mapy. Pak však vychovatelka rázně zatáhne závěs a pošle děti na svačinu. Všechno se přece musí vrátit do starých kolejí. Když i ti nejmenší sedí za dlouhým stolem a nožkama, které ještě nedosáhnou na zem, mrskají vehementně sem a tam, podívá se ještě jednou a naposled spatří jeho starý hnědý zimník.

-------------

          "Je zima, co?"vydechne jeden z dělníků a pečlivě si tře ruce o sebe.

          "Jo, jo, tak to je v prosinci vždycky, na pytel!"přikyvuje jiný dělník a zkoumavě se dívá po Franckovi:"Co je to vlastně za méno, Francek?" Ušklíbne se.  "Měl si pomatený rodiče?"

          "Nevím, nepoznal sem je."Francek poslušně odpovídá a vzpomíná na svou vychovatelku. Říkávala mu, aby se vždycky dobře ovládl a zbytečně se nehádal. Drží se ze všech sil, ale tenhle dělník mu pořádně leze na nervy. Položí cihlu a mlčí.

         "Kecy," vybuchne najednou ramenatý chlapík, který si ho neustále dobírá".  Děláš ze sebe chudáka, co? Jsi vedle, mě nedojmeš. A makej přece trochu!"

         "Kdo říká, že chci politovat? Ty ses mě přece tak blbě ptal," připomene mu Francek a pění vzteky. Slyší odpověď, která se mu vůbec nezamlouvá, vidí tváře, jež se poťouchle smějí a čekají, co udělá. Mihne se mu před očima jeho palanda v dětském domově a hlas malých děcek, která v noční noclehárně prosí starší, aby jim nebrali jejich peníze poslané z domova. Vidí se, jak slézá z postele a zatíná pěst. Pak vběhne do pokoje vychovatelka a oddělí rváče od sebe. Oba je vyplísní, jak se patří, ale na Francka se nenápadně usměje, aby věděl, že je na něj hrdá za pomoc, kterou mladším poskytl.

          I ted se dá do rvačky. Přichází šéf a odděluje je od sebe a skandující "fanoušky" rozhání znovu do práce. Jenže pak se na Francka nikdo povzbudivě neusměje, ale místo toho slyší tvrdá slova, která mu dávají výpovědˇ.

          Mrholí a on se šourá ulicí.  Se zaměstnáním přišel i o ubytovnu, a tak tu teď  bloudí jen v zimníku a v kapse má balíček cigaret se zapalovačem a peněženku s poslední výplatou. Kéž by alespoň neplakal. Kdo to pozná, prší a slzy se od deště jen těžko rozeznají, ale Francek je pozná. Stmívá se a on tu sedí, hlavu v klíně, přemítá, proč se nechal vyhodit jen kvůli tomu, aby mohl chránit památku svých rodičů, které nikdy nepoznal. Myslí na to, jak je hloupý a nerozvážný. Co by mu asi řekla jeho vychovatelka?  Je noc a kolem není živá duše. Jen pár podivných týpků nápadně kolem Francka krouží a jako supi se na něj v pravý čas snesou...

          Francek tu leží a jeho hezká tvář je zkřivená bolestí. Po čele mu stékají čůrky krve a  tvoří malá jezírka v záhybech jeho tváře. Z nosu mu taky kape krev. Nikdo z útočníků si nevšiml Franckova opraného kabátu, nikdo se nesmiloval.

-------------

          Belhá se ulicí řadových domků, které jsou na poslední cihlu stejné. Jediný rozdíl je ve zvonku, na každém je jiné jméno. Všechna ta jména ale mluví stejně:"Běžte pryč, prosím vás! Je noc! Nerušte slušné lidi, ano?!" Zabouchnou dveře a vymažou si tenhle obraz z mysli. Jedno z těch jmen ale touží po tom, aby zazvonil. Čeká už ve dveřích a vyhlíží Francka a ten jménu padne vyčerpaně k nohám. V tu chvíli už jméno není pouze jménem, stane se Zuzanou, která ho pozve dovnitř  a ošetří ho. Ráno se Francek cítí už o mnoho lépe a odchází od jména, jež mu pomohlo, pryč. "Zůstaň,"  prosí Zuzana. Venku je strašný mráz a Francek je tolik vděčný za její nabídku, ale jeho ješitnost, on to nazývá hrdostí, odmítá. A tak se vytrhne svému štěstí a Zuzana pláče, že i jí se to její vyhýbá.

-------------

        Ten večer Francek leží pod oknem jednoho z jmen, která ho odmítla,a sníh ho překrývá ledovým pláštěm. A když už není pod tou bílou pokrývkou vidět, popře sníh, že nějakého Francka vůbec někdy spatřil. A teprve potom zapomene se jeho jméno, které tak málo o něm říká.