Erogonth a sebevrah...

Leží tam sám a bolestí se svíjí, jak jeho život pomaloučku míjí Jak jeho bytí v nebytí se mění, jak opuští vše živé - všechno světa dění...

Mrak nad polem svou barvu náhle změní, je zelený, pak modrý, jako drak... Pak jako voda v bílou barvu zpění a kolem letí zlatý pták. Tak vidí svět a raděj oči svírá a v jeho krku vězí dlouhá, tenká škvíra... Sám sobě tuto hroznost udělal, už skoro není - i když ještě žije dál... Pak naráz v oslnivé záři, tvář stará, moudrá naň se tváří. Kdo jsi a cos to provedl ? Takhle´s život svůj pozvedl ? Všechny teď barvy změnily se a jedna jen teď září, jen fialová barva kápě se starou, moudrou tváří. To Erogonth tu v světle jasném stojí a vrukách svírá bílou magickou hůl svoji. Pak jasným hlasem promluví, muže z mdlob rázem probudí. Zaposlouchej se ! Slyš ten zpěv, a zapomeň teď na svůj hněv ! Muž zavře oči, poslouchá a cosi vztát ho ponouká. Pomalu vstane a štěstím zamrká jak holoubek na blízlé jedli zavrká. Pak prsty po hdle si sáhne, a nevěřícně hlavu zahne... po ráně ani stopa není a štěstím krev mu v těle pění. Oh Erogonthe ! Ty jsi mocný muž ! Vždyť žiji - rana není už ! Tys věděl co mi pomůže a v svět mě vrátí ! Ach myslel jsem že duše má se navždy stratí ! Však nestál už tam žádný muž a ani vítr nezapěl. Však muž pak nepřetal být šťastný už, vždyť ptáky, stromy,..duši měl !

---