Cesta

                Procházím se po hlíněné cestě vedoucí skrz temný hvozd. Ačkoliv je hvozd naprosto temný, je cesta pěkně osvětlena.

Podívám se nahoru na nebe. Sluníčko je vysoko a občas přes něj propluje malý mráček. Jdu dál po cestičce.

Na vysokém dubu, úplně nahoře, sedí veverka. Hodí přede mne oříšek. Leknu se a podívám se na ni. Chvíli se na mě dívá a pak uteče. Zamyslím se. Zvednu oříšek a pokračuji na své cestě.

Asi mne chtěla před něčím varovat.

Rozhlížím se.

Něco vidím v dálce.

Když se blížím rozpoznávám tvar. Válcová nádoba.

Přijdu ještě blíž a podívám se dovnitř. Je plná nějaké červené tekutiny. Všude je cítit pach krve.

Začínám se bát.

Obejdu nádobu velkým obloukem a vedu své kroky dál. Čeká mne ještě dlouhá cesta.

Napadá mně, jestli bych se neměl vrátit. Nakonec tu myšlenku zavrhnu. Zajímá mě, co se tu děje.

Před sebou slyším kroky. Dostávám strach a nevím co dělat. Nakonec překonám odpor lesa a schovám se za nejbližší strom.

Po pár minutách se osoba přiblíží a mohu si ji prohlédnout zblízka.

Její obličej je schován pod kapucí dlouhého černého pláště, na jehož okrajích je vyšito několik zlatých znaků, vzdáleně připomínající trpasličí runy. Ale jsou nějaké „jiné“.

Hrdlo mám sevřené strachem. Nemohu se pohnout. Chce se mi křičet, ale mám pocit, jako bych v krku neměl hlasivky ani jazyk.

 Postava si mě naštěstí nevšimne a prochází kolem mne.

Až mi zmizí z dohledu, opatrně vylezu zpoza stromu. Nehodlám tu čekat až se vrátí, tudíž se vydávám směrem od ní. Tedy ve svém původním směru.

Napadá mě, jestli nějaká souvislost mezi onou osobou a nádobou plnou krve. Brrrrrrr. Radši začínám myslet na něco jiného.

Po pravé straně v lese je víc světla, než všude okolo. Upoutá to mou pozornost. Jsem zvědavý a jdu se tam podívat.

Prodírám se lesem a po zemi pohazuji malé oblázky, které jsem posbíral u cesty. Nechci se totiž ztratit uprostřed hvozdu. Už bych se totiž nemusel dostat nikdy ven. Nejsem si jistý, jestli mi to pomůže, ale lepší než nic.

Prodírám se dál až k malému dřevěnému domku.

Párkrát si ho obejdu.

Zdá se, že uvnitř nikdo není.

Znovu myšlenkami uklouznu k postavě v černém plášti a nádobě krve.

Nadechnu se a vstoupím na ztrouchnivělou verandičku.

Podívám se malým oknem dovnitř. Přes tmavý závěs však není nic vidět.

Otevřu tedy dveře a pomalu a obezřetně vstoupím.

Celý domek se skládá z jedné místnosti o velikosti asi tři krát pět metrů. V jednom rohu je postel. Není to obyčejná postel. Její nohy připomínají lidské nohy. Ne, jsou to lidské nohy. Místo polštáře a pokrývky je lidská kůže. Dělá se mi špatně. Rozhlédnu se. Všude po zdech jsou podobné „trofeje“. Podívám se na okno. Na tmavý závěs. Není to závěs, ale spálená pokrývka lidského těla.

Několik minut si to vše prohlížím. Neschopen pohybu. V hlavě se mi zjeví obraz postavy v černém plášti. Není to jen obraz. Tajemná postava právě vešla do místnosti.

Zdá se, že je stejně překvapená jako já. Na rozdíl ode mne však dokáže reagovat.

Sundá si kapuci.

Dívám se do tváře nádherné ženy. Dlouhé světlé vlasy. Modré hluboké oči. Nic dalšího nevidím. Pořád se dívám do těch zvláštních očí.

Po několika minutách žena popojde a na zemi otevře poklop. Pokyne mi, abych šel dovnitř. Přísahal bych, že tam před tím byla rovná zem.

Nevím proč, ale bez rozmýšlení sejdu po schodech dolů.

Je to tu mnohem větší než nahoře. Nicméně interiér je tu podobný. Akorát zde není postel. Jen uprostřed místnosti je zvláštní lůžko. V jeho rozích jsou kovová pouta. Několik okamžiků si vše prohlížím.

Postava mezitím pouta rozevře a ukáže mi, abych si lehl.

Bez váhání si lehám. Své končetiny si nechávám dobrovolně zamknout do pout.

 Klidně ležím. Pohodlně. Už necítím strach. Spíše bezpečí. Uložil jsem se totiž ke spánku. K dlouhému spánku. Bezesnému.