Na hrabství Cowerland

Prosluněná krajina voněla čerstvým ránem, slunce hladilo svými paprsky modravou oblohu, ptáci zpívali svou letní píseň lásky.Vysokou, dlouho nesekanou trávou, je slyšet dusot koňských kopyt. Aby ne. Vždyť tím lichokopytníkem je obézní poník Marsyas, nesoucí na zádech svou majitelku - vdovu z hrabství Cowerland - Henriettu. Najednou poník nečekaně pozvedne svou těžkou hlavu, divoce pohodí zcuchanou hřívou a nasákne pach jiného koně. Na obzoru se objevila sněhově bílá klisna se snědým mužem na svém hřbetu. "Krásné ráno, slečno Henrietto!" usmál se na vdovu, pokynul rukou a tím neopatrným gestem se snesl k nohám svého kopytníka. "Hi," zasmál se a začal si rukou rozmazávat bláto na svých jezdeckých manšestrových kalhotech. "Oh, Oswalde, počkejte, pomohu Vám," spěchala na pomoc Henrietta, po smrti manžela muži naprosto nedotčená, no, vlastně i před manželovou smrtí..."Ne, děkuji, Henrietto, pomůžu si sám, " zavtipkoval. Z Henriettiných úst se ozval tak hurónský smích, že ani zdaleka nenechal klidného Marsyase, který se v pravidelných intervalech otřásal. "Jste úžasně vtipný, Oswalde," snažila se mu polichotit, ale Oswald se stále vzpamatovával z představy Henrietty brousících po jeho kalhotech a její slova ani nevnímal. "Oswalde, pomozte mi, prosím, dolů," špitla nečekaně dosud stabilně sedící Henrietta a už už se sápala po Oswaldových anorekticky kostnatých dlaních. Oswaldovi přejel mráz po zádech, cítil, že se něco stane. Ach, ta Henrietta... Seskočila rádoby hbitě z koně a pod sebou nechala Oswalda. Sotva se vzpamatovala z krátkého letu Marsyasova záda - zem, začala Oswalda hledat. "Ach, Oswalde, kde jste? Oswalde?" najednou ucítila lehké šimrání na břiše. "Už abych si dala to pečené kuře, co mi Johny slíbil," vysvětlila si onu šimrandu a zasnila se nad omaštěným kurem. Zničehonic jí napadlo, že nemůže vstát. Břicho jí zcela převažovalo a ze země to prostě nešlo. "Oswalde! Pomóóóóóc!!!!!!!!! Miláčku, kde jste?" Najednou se ozvalo tiché mručení. Jako obláček její hlavou proplula myšlenka opečené kůrčičky lahodného kuřátka. Mručení neutichalo. Naopak. Zdálo se být hlasitější. Každého by napadlo, že šimrání i mručení pocházelo od Oswalda, dusícího se pod váhou Henriittina masivního těla, ale Henrietta nepatřila k nejbystřejším vdovám. Když jí však něco nepříjemně škráblo do stehna, rozhodla se alespoň změnit polohu a ze břicha se s velkou námahou překlopila na bok. "Oswalde, vy jste ďábel!" zasténala a zamrkala umělými řasami. Oswald se pomalu zbarvoval z modré zpět do své přirozené běloby, držel se za bolavou hlavu a malinko se nafoukával do své třicetikilogramové figurky. "Panebože! Panebože!"opakoval. "Za co mě, bože můj, jen trestáš? Jsem špatný? Jsem tlustý? Vy ná..." "Mlčte, lásko má," zakryla mu dlaní ústa, tedy, skoro celý obličej. Oswald (nikdo dodnes neví, kde se v něm vzala ta síla) otočil hlavou směrem k místu, kde tušil svou líbeznou klisnu Princilu. Najednou prudce vstal a očička mu málem vypadl z důlečků. "Znásilnění! Znásilnění!" začal řvát a do hlavy se mu opět začala řinout krev, mozek se začal znovu okysličovat, přeležení od vdovy zázrakem přežil. Henrietta zatleskala a podívala se stejným směrem jako on. "Budeme mít hříbátko!" zasnila se. Ale to už Oswald vstal a jal se koně od sebe odtrhávat. "Nechte je, nechte je! Vždyť je to krásné! Láska kvete u každého živočišného druhu, pane, " šeptla vášnivě. Oswald sebou trhl. V duchu viděl chudinku Princilu, jak porodí skoro slona, a teď mu tahle dává i to člověčí vydání macatého poníka neslušné a nemožné návrhy! Čas utéct. Ale galantně. Jako gentleman. "Henrietto, je mi líto, ale musím odejít, slíbil jsem lady Josephine, že s ní posnídám a, " podíval se na své digitální hodinky. "Už je opravdu dost hodin a Josephine již jistě čeká." Henrietta se smutně podívala na hubeňoučkého lordíka a vztáhla k němu své ruce o průměru nejmíň 30 cm v zápěstí. Stále totiž seděla v trávě a čím dál víc se propadala hlouběji. "Ale Oswalde, neodcházejte!" Oswald však se zatnutými zuby lehoulince políbil její ruce a rychlostí blesku vyskočil do sedla. Marsyas se ještě naposledy koukl do velkých očí klisny Princily a se svěšenou hlavou se loudal ke své majitelce. Ta zasněně hleděla za nejpravějším a zajisté nejhubenějším mužem svého života a z oka jí ukápla mastná slza. "Marsyasi, pojď, dám si to kuře, "řekla poníkovi a navalila se na jeho hřbet. "S knedlíkama.." Ten se lehce prohnul a už se valili směrem k hrabství.

II.

Prudký déšť bubnoval do střechy cowerlandského sídla. Henrietta právě olizovala poslední kostičku od svého sobotního oběda (3 překrmy, bez polévky, tři hlavní chody a ...) a Johny právě přijížděl s vozíkem, na němž trůnil obrovský šlehačkový dort. "Óóó, Johny, to je nádhera, ale spokojila bych se klidně i s ovocným desertem, ještě jsem dnes neměla ovoce a sad je plný třešní! Ale co se dá dělat..." rozjasnila se jako meruňka v létě. Johny opatrně polkl. "Máte přece dnes narozeniny, Henrietto! A mimo to - je listopad a na stromech není jediný lísteček.." Henrietta odhodila kost na talíř a rukávem si otřela pusu. "Opravdu?" matně si vzpomínala, kolikátého dnes je, a kolik měsíců uplynula od doby, co dýchala čerstvý vzduch jejich vzdáleného ovocného sadu. "Nu, což," dokončila nahlas své rozjímání. "Dej to sem." A Johny poslušně poslal dort na jistou smrt. V očích se mu zaleskly slzy. Připravoval jej celé dopoledne. Zničehonic se rozrazily dveře. "Heeeeeeeeeeeeeeeenriiiiiiiiiiiiiiiiieeeeeeeeeeeeeeetóóóóóóóóóóóóó!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!" Henriettina nejlepší kamarádka Halygaly by svým řevem probudila i mrtvého. Johny se cvičně podíval oknem směrem ke vchodové zdi, kde ležel hrob lorda FanThomase a opravdu: hlína (kterou, i přes velkou fyzickou námahu Henrietta dennodenně zadupává, jen, aby nemusela platit za hrobku) se pomalu nadzdihávala. Hlava lorda se podívala na oblohu, zamumlala něco ohledně počasí a najednou zpozorovala Johnyho v okně. Z hlíny se vynořili i ruce a jasnými gesty se Johnyho zeptaly, jestli je Henrietta v domě. Johny smutně pokýval hlavou a ještě jasnějšími posunky lordovi naznačil, že jeho pravidelná návštěva v domě (shodou okolností ve stejný den, kdy se v okolí domu objeví Halygaly...) a příjemné posezení u sklenky staré whisky ukryté ve spodním šuplíku podivuhodného gauče, na který sedá výhradně Henrietta (a nikdo jiný už se tam potom nevejde), dnes padne. Lord smutně pokýval ještě vcelku dobře vypadající hlavou a jelikož ho bláto z hrobu začalo štípat do krku, s pozdravem věnovaným Johnymu zaplul zpět.  Henrietta usadila svou kamarádku do křesla a vzkřikla: "Johny, přines nějaké pohoštění! " Johny sebou leknutím trhl a zodpovědně se zamotal do záclony. Po dobré půlhodince vymotávání se uklonil oběma dámám a lehkým krokem odešel do kuchyně. Hlasité štěbetání dávných kamarádek přerušilo ještě (kupodivu) hlasitější pípání. Henrietta zpozorněla: KUŘE! Kuře u ní v pokoji? Živé? Bez omastku? Nemožné!!! To však už Halygaly vyndala ze své kabelky velikosti kufru mobilní telefon. "Ano, prosím?" zapištěla svým specifickým hlasem. "Oóóó, Oswalde, dobré odpoledne!" Henrietta už měla uši nastražené a ze svého gauče svalila své tělo k zemi a odsud se hrabošila až k Halygaliným nohám. Nadzvedla nejmohutnější (horní) část svého těla přímo k hlavě Halygaly a naslouchala. Halygaly skoro nemohla mluvit, jak měla Henriettinu obrovskou hlavu blízko mluvítka. "Ne, rozhodně dnes nemohu přijít, drahý Oswalde, jsem na oslavě narozenin mé nejdražší přítelkyně," usmála se něžně, jakoby na Oswalda a Henriettě pěstí naznačila, ať okamžitě odpadne zpět na svůj gauč.Ta jí však vůbec nevnímala, snažila se zachytit každičké Oswaldovo slovo pronesené do telefonu, i když neslyšela absolutně nic. "U koho jsem?" ověřovala si Oswaldův dotaz Halygaly. Tu najednou se ozval dychtivý hlas Henrietty: "Oswalde, přijďte! Je u mě! U mě, u mě! Cowerland 1! Přijeďte! Přijeďte!" Ale to už se telefon odmlčel. Henrietta se vyděšeným pohledem podívala na přítelkyni. "Cóóó´jéééé?" zavzlykala. Halygaly pohodila rameny. Nechtěla zklamat svou naivní kamarádku tím, že jí sdělí pravdu. Oswald jí nemiluje. "Já to věděla, " řekla najednou Henrietta a Halygaly překvapeně pohlédla do hladových očí (od oběda přece jen už nějaký čas uběhl). Ale nečekala, že Henrietta přišla na to, co by poznala snad každá. "Vybila se mu baterka, to se stalo! Tak si dá mobil na nabíječku a zavolá znovu!" zahihňala se svému geniálnímu vysvětlení. Halygaly vyčarovala úsměv č.4, možná 4.5, a pohladila Henriettu po dlouho nemytých vlasech. Netrvalo dlouho a Johny se vrátil s tácem nádherně ozdobených chlebíčků,samotnou veku byste pod vrstvou šunky a jiného osazenstva těžko hledali. Ale Henrietta (stále v šoku z vybitého mobila pana Oswalda) jen spustila sloní slzy a začala krákat: "Kuře, přines kuře! Kuře!" a Johny odběhl znovu vraždit. Kuřat v kurníku ubývalo den ode dne. Nebude to dlouho trvat a na Cowerlandu dojde k tragédii...

III.

Netrvalo to dlouho a Cowerland zasáhlo zemětřesení. Trvalé otřesy půdy se pravidelně opakovaly. Ze dvora nebylo slyšet jediné zapípání kuřete, ba ani slepice či kohouta. Všichni padli ve prospěch Henriettina žaludku a je jasné, že zemětřesení mělo své epicentrum v jejím přes půl dne hladovějícím žaludku. Johny si sundal svou kuchařskou zástěru a spokojeně dřímal vedle sporáku. Henrietta plakala, vztekala se, ječela. Neustále se pokoušela najít v kurníku okřídlenou dobrůtku. Chodila tam každých deset minut a doufala, že si z ní její oblíbené jídlo jen dělá legraci a vyhladovělým hlasem prosila o slitování, dokonce se párkrát obrátila i k nebi. Ne, nevěřila na Boha, myslela si, že začnou kuřata padat z obláčků... Po zoufalých pokusech najít v kurníku kuře se snesla na svůj gauč a chopila se telefonu. Potřebovala jíst a jediný možný způsob je ten, že jí někdo pozve na oběd. Tedy - že se pozve sama. Ale...Halygaly telefon nebrala, její matka s ní už pět let nemluví (je totiž cvičitelkou aerobiku a Henrietta jí dělala jen ostudu, vždyť - byl by někdo normální schopen vzít na cvičení gril, pár polínek, kuřata, Johnyho a pozdravit dámy, toužící po štíhlé linii, slovy: Dáte si taky? Tehdy na ní dámy vrhly zhnusený pohled, její matka po ní vrhla jedno z větších polínek a Henrietta...se vrhla na kuřata...), takže také neuspěla. Zbával jediný člověk, jediný opravdový člověk, jediný opravdový muž. Oswald. "Dobrý den, Oswalde!" zabalila svůj hladový hlad do medového závoje. "Dobrý den, Henrietto," špitl vystrašeně Oswald. Byl tak vyděšený, že nemohl ani položit sluchátko. "Co byste říkal tomu, kdybych Vás navštívila? Teď!" Oswald polkl. Dlouho bylo ticho. Henrietta se chopila příležitosti, když šlo o jídlo, patřila k nejpohotovějším vdovám. Oswald se dal na druhé konci linky do hlasitého pláče. Ani se nenadál a před jeho honosným domem zastavil kočár. Ehm, kočárek. Kdysi dávno, ještě než Henriettina neuvěřitelně kulatá hlava spatřila poprvé světlo světa, si přivezla konečně paní McTucková z daleké průzkumnické cestě po světě kočárek skoro jako pro dospělého slona! Nikdo neví, kde jej sehnala a dokonce se spekulovalo o tom, že v tom budou nějaké čáry, přesněji pletky s proslulým iluzionistou Salvádorem Kaprfíldem. A když se obří dítě narodilo, nebylo pochyby, že je rodina McTucků - slušněji řečeno - zvláštní.. Zastavil mu tedy před domem kočárek tažený poníkem Marsyasem. Oswald již přesně věděl, co bude následovat. Výpad Henrietty z kočárku, dlouhé plácání se v blátě před domem, hlasitý jekot a po krátké hodince klepání na dveře. Henriettě přišla otevřít služebná Pantomima. Pokynula ušpiněné osobě, aby vstoupila dál. Henrietta se lekla ticha, které kupodivu i ona slyšela! Na vysvětlenou musím dodat: Pantomima trpěla silnou depresí z dávných pionýrských táborů, každého bobříka splnila za danou dobu, ale bobříka mlčení v mládí nikdy nevydržela, a tak se později (v důchodovém věku) rozhodla zasvětit mu zbytek svého života. A co čert nechtěl - nakonec zapomněla mluvit! "Hej, co nemluvíš? Se mě bojíš? Já tě nesežeru, babi! I když..." oblízla se nad představou služebné na grilu. "Lidské maso prý chutná skoro jako kuřecí!" a v očích se jí třel nůž o vidličku. Před smrtí zachránil Pantomimu přicházející Oswald. Třásl se po celém těle. Hladová Henrietta je zatraceně nebezpečné stvoření! Raději poslal Pantomimu do kuchyně, aby připravila mohutný chod, nejlépe kuřecí polévku, pečené kuře. A kuřecí bábovku, tu aby upekla k svačině. Vždyť Henrietta se zdrží, dokud Johny nepřiveze ze sousedního města novou tisícovku kuřat. O Oswalda se při této představě pokoušely mdloby. Henrietta na Oswalda vycenila své velké žluťoučké zuby a Oswald se začal bát. Posadil dámu na gauč (do křesla se - jak jinak- nevejde) a netrpělivě poklepával prsty o opěradlo. Nespustil oči ze dveří, neustále čekal přicházející Pantomimu. Ani Henrietta nekoukala jinam. Čekala přicházející JÍDLO! Žádná ztichlá důchodkyně jí nezajímala. A konečně! Dveře se otevírají a vplouvá vůz plný jídla. Kuře, kam se podíváte! Henrietta se (při své postavě) atleticky odmrštila z gauče a dala se do jídla. Cpala ho do sebe skoro ušima, polykala talíře, vše zapíjela zbylým omastkem a tak začal jeden nekonečný příběh:Jak Oswald vykrmoval už dávno vykrmenou Henriettu...

THE END..