KLAUN

... co říct? Povídka vznikla někdy koncem listopadu 1999 za chladných a ponurých podzimních nocí. Jinak mi ji taky zveřejnili v almanachu Zlaté víno - Výběr z prací celostátní soutěže prózy Hlavnice A. C. Nora 2000. Myslím, že je v tý povídce spousta otázek otevřených, takže čtěte a přemýšlejte... :o) (ufffff, tohle není prolog, jakej bych si představovala - snad příště) :o)

"Jak je ti, Vláďo?" zopakoval jsem otázku už asi potřetí, zatímco Vláďa mlčel. A mlčel tak, až jsem měl pocit, že ani mluvit nemůže. Melancholicky naladěn ve svém jindy elegantním černém ohozu vypadal tajemně. Nemohl jsem přijít na to, co způsobilo tu náhlouu tajemnost a nepropuustnost do jeho světa. Nebyla to jen ponurá podzimní atmosféra pokoje, bylo to něco ve Vláďovi. Stala se mi při tomto setkání nemilá věc, nedokázal jsem se soustředit a vnímat Vláďu jako pacienta. Přede mnou seděl hubený mladíček, vystrašený jako malé dítě uprostřed labyrintu a já byl bezradný z jeho bezbrannosti. Vláďa byl zahloubán do svého nitra a vůbec mě nevnímal. Ale vnitřní pochody plné rozporů se matně zrcadlily v jeho očích. Chvíle ticha pomalu ukrajoval tikot hodin na stěně a já nebyl schopen něco udělat. Ačkoli jsem měl silnou potřebu vstát a jít někam a něco udělat. Něco změnit jenom pro sebe a lidi jako byl Vláďa. Dnes odpoledne, když ke mně přišel, jsem ho zastihl, jak bedlivě pozoruje jeden z obrazů v ordinaci. Obraz byl laděn do podzimních barev, stejně jako později Vláďa. Byl to snad obraz, co způsobilo jeho náhlou neschopnost komunikace? Obraz byl skutečně velmi emotivní. Souhra stínů ženského těla, vytvořená tak rafinovaně, aby přilákala nejedno mužské oko. Mladá žena na obraze vypadala tajemně a to Vláďu viditelně fascinovalo. Když jsem si zařizoval ordinaci, rozvěsil jsem po stěnách svoje obrazy v domnění, že bude místnost útulnější. Místo toho tu na mne padal smutek několika posledních měsíců, a co bylo horší, nejen na mě. Jeden z obrazů byl akt mé ženy. Její záhadný úsměv, pramen havraních vlasů spadající ke rtům a čokoládové oči. Vše, co tak dobře znám a co mě kdysi unášelo za hranice všednosti a stereotypu. Z toho obrazu bylo až příliš cítit intimní vztah mezi malířem a tou ženou. Maloval jsem Eriku těsně před narozením Kristýnky. Byla krásná i s kulatým bříškem a svými nedostatky. Vzpomínám si, jak jsem jí tehdy nosil pořád květiny a bláznil jako osumnáctiletej kluk. Fascinovalo mě její mateřství i očekávané zrození našeho malého tvorečka. Uvědomoval jsem si znovu svou bezmeznou lásku k Erice a musel jsem se smát sám sobě.
Vláďa si prohlížel akt mé ženy a se zaujetím jej komentoval. "To je krásná žena. Takovou by chtěl mít doma snad každý, viďte." "Ano, to máš pravdu," zašeptal jsem. Mluvil pak ještě dlouho o obraze, vzrušeně a zasvěceně, jako mluví teoretikové a opravdoví umělci. Přemítal o hledání krásy v nedokonalosti a o mateřství jako daru. Mluvil o té ženě z obrazu. O mé ženě! A o její kráse. Byl tak zaujat svým monologem, že nepotřeboval mého názoru. Vzpomněl jsem si tak na počátek našeho vztahu s Erikou. Míval jsem ty stejné pocity jako dnes Vláďa. Její čistota se přenášela i do našeho vztahu, i do mě. "Řekni mi, jak se dnes cítíš, Vláďo?" "Dobře," zašeptal. Byl neklidný a roztržitě těkal očima, na mne, na obraz a zase sklopil hlavu mezi ramena. Vůbec jsem ho nepoznával. Po své dlouhé úvaze nad obrazem náhle ztichl a odmítal komunikovat o sobě. Cítil jsem se čím dál bezradnější, nejen z Vláďova chování. Byl to vyjímečný případ. Vláďa nebyl schopen se vyrovnat s běžnouu životní realitou. Bylo mu dvacet. Tak mladý a už tak zoufalý. Ano, všichni jsmekdysi v mládí byli nevyrovnaní a přecitlivělí ze ztracených ideálů. Vláďa je však ztrácel až příliš bolestným způsobem. Odešel až pozdě večer, byl už klidnější. Na rozlouučenou mi podal ruku a řekl: "Víte, problém dnešních lidí je v tom, že jedinej člověk, kterej dnes dokáže naslouchat je psycholog. Ale i ten je za to placenej." Někdy mě opravdu překvapoval. Až jsem se styděl, že ho pro jeho mládí tolik podceňuji. Zamknuul jsem ordinaci a chtěl jít domů. Ale nešel. Zamířil jsem k Jenny.Bar "U Jenny" je hned naproti našeho domu. Snad proto jsem šel právě sem. Našel jsem si zapadlé místo v rohu uu okna a dal si panáka. Kouukal jsem do chladné podzimní noci a do malého okénka v podkroví našeho domu. Tam mají pokoj děti. Teď už jistě spí a netuší, co dělá jejich klaun. Ale nepřišel jsem tu jenom zapíjet život. Sedl jsem si k Jenny, abych viděl svého přítele Petra, když odchází z našeho domu. Erika se nervozně rozhlíží, jestli sousedka nešmíruje za záclonou. Znám tu scénu už nazpaměť. Jejich polibek v přítmí na rozloučenou a poslední něžnosti na prahu udveří mě dohánějí k šílenství. "Panáka, prosím." Zábava v baru se právě začala rozjíždět - byl přece pátek. Hudba sílila, barmanka koketovala se zákazníky a všechno bylo stejné jako každý pátek. Musel jsem myslet na naše děti, na nedělní cirkus, kam jsem je brával. Udělal jsem si pak doma červený nos a hrál jim klauna. Dělat šaškárny mě bavilo a děti se moc smály. I Erika se smála, že prý jsem puberťák. Bylo nám prima! Kopnul jsem do sebe posledního panáka, zaplatil a šel domů. "Moc jsem se na tebe těšila," uvítala mě Erika s úsměvem. A když jsme zalezli do postele, přitiskla se ke mně a já uucítil silnou vůni Petrovy kolínské. V neděli půjdu zase s dětma do cirkusu a budu se ptát sebe, jestli Erika zrovna pracuje. Buduu stejně směšnej,jako ten klaun. A děti se budou smát. I Erika se bude smát...

---