Paladin

Pravdu nezjistíme včas, teprve až ublížíme, sobě i jiným.. pak uslyšíme soudcův hlas. Jak nás zve a volá do pustin pravdy, pokřiveného ráje, kde země je holá...

Příběh se odehrál za časů, kdy lidé vládli silou přírody a všehomíra. Ve věku věčného rozkvětu, kdy lidé budovali nádherná města vysoko v oblacích a shlíželi dolů na Zem s posvátnou bázní. Tehdy putoval napříč kontinenty svatý ochránce, paladin, a obdivoval se krásám tohoto nenarušeného světa. Tam, kde bylo za potřebí, pomohl mužům při stavbě nového domu, chrámu přírody nebo třeba i radnice. Jinde pomohl ženám se sběrem bylin nebo obděláváním kůže. V jiném městě si třeba pohrál s dětmi a vyrobil jim hračku. Byl ve velké oblibě u dívek a mnohdy i žen. Ve své bílé plátové zbroji s vytepanými přírodními motivy, zeleným chocholem na nádherně zdobené masce, a zeleným ozdobným pláštěm byl skutečně magicky přitažlivý. Jeho nadpřirozeně snědá a čistá pleť se zapsala do paměti každé ženy, která ho spatřila. Černé vlasy po ramena, lehce zvlněné ale ne příliš. Téměř symetrický obličej, ostré ale jemné rysy. Ale hlavně ty oči. Zelené a plné života jako louka na jaře. Jako kdyby se v nich zračila touha celé přírody po rozkvětu a životě. Stalo se, že tento svatý muž opět putoval. Tentokrát kraji na úpatích hor. Na kilometry daleko stále ta samá krajina. Alkhazanovi to ale nevadilo. Tu a tam si pro zpestření okamžiku vyčaroval krásného motýla nebo vážku. Nechal ji se proletět a pak ji opět odeslal do krajin stvoření. Putoval dlouhé dny a potravu mu sama příroda přinášela před nohy když si ji žádal. On byl však citlivý k potřebám a možnostem své matky. On sám byl všehomírem a pokojností tohoto světa. Neměl velké potřeby. U odbočky z jednoho cedrového háje uviděl tábořit karavanu. Přidal se k ní a putoval s ní několik týdnů než se jejich cesty rozdělily. Karavaníkova dcera byla Alkhazanovým kouzlem omráčena. Paladin se nikdy žádné dívky neptal na jméno. Navzdory své kráse a šarmu nebyly ženy páteří jeho života. Tou byla jeho matka - příroda a jeho bratři jako tací... lidé. Tentokrát ale musel. Nedokázal se ovládnout. Ve svých modlitbách se tázal své matky na důvod svého počínání. Jedinou odpovědí mu byla hádanka: "Až nejvíce ublížíš mě a svým bratrům, pak pochopíš." I když od karavany odcházel, aby pokračoval ve své svaté cestě, měl před očima její obličej a v mysli hádanku své matky.
Alkhazan putoval dále sám ale stále vzpomínal na ty okamžiky strávené se Skyril. Oči, plné rty, jemné rysy, hebké vlasy a útlý pas... Všechno to měl stále v mysli a nemohl se toho zbavit. Cesta mu ubíhala aniž by ji vnímal. Pohled měl zastřený iluzí letmých dotyků a šeptání. Po mnoha dnech cesty, kdy se pouze tu a tam zastavil aby pomohl nějakému poutníku, dospěl ke vchodu do jeskyně. Stejně tak to však mohl být tunel až do jádra Země. Alkhazanova fantazie pracovala na plné obrátky. Kolem dokola otvoru ve skále byly vytesány runy. Mohla to být kletba stejně jako požehnání bohů mocnějších než jeho matka. "Bohové silnější než má matka? Natura, na co to myslim.." Jako kdyby se Alkhazan probral ze sna, spatřil u vchodu jeskyně sedět vetchého poutníka s hrubě opracovanou holí odděného ve sporý hnědý háv převázaný konopným provazem. Na nohou měl sandály vyrobené ze stromového lýka a upnuté stejným provazem, který použil jako pásek. Na čele měl vypálený znak lípového listu. Tak proto mohl mít lýčené sandále, pomyslel si Alkhazan, je knězem. Vzít si lýko ze stromu bylo považováno za obřad. V podstatě to bylo jako kdybyste stromu vytrhli kus masa. Správný obřad byl utišující látkou a strom se nezlobil protože věděl, že jeho matka posvětila tuto oběť. Obřad nesměl vykonat nikdo jiný než kněz nebo sám Alkhazan a to jen pro svaté účely nebo velmi zvláštní případy. Matka vždy všechno potřebné dávala sama ale pokud bylo třeba něco vykonat rychle byl obřad jedinou možností.
"Buď zdráv paladine, přišel jsi konečně najít svou cestu?" Poutníkův hlas zněl vzdáleně a dutě ale zároveň tak přitažlivě. Alkhazan se přistihl, že si přeje aby ten hlas slyšel znovu. "Nebo si snad jen prohlížíš tyhle nádherné obrazce?" Potulný kněz zvedl hlavu k Alkhazanovi a upřel své černé oči na svaté ornamenty vytesané do paladinovy zbroje. "Má cesta je dána poutníče. Matka mi dala osud i původ. Pomáhám svým bratřím a sestrám a to je mým údělem.. o jaké cestě mluvíš ty?" Kněz se ušklíbl a zadíval se do Alkhazanových očí. Jejich zelená jiskrnost byl v přímém kontratu s nekonečnou temnotou očí kněze. "O cestě do skutečného světa. O otevření těch dveří, která ti tvá matka sobecky zavřela." Alkhazan odtrhl pohled od kněze a sklopil hlavu. Promluvil velmi tichým hlasem: "Má matka měla zcela jistě důvod nechat tyto dveře zavřené" "Copak jsi ke Skyril nepocítil něco nového..?" "Jak o ní víš?!" Alkhazan instinktivně sjel rukou k jílci meče. "Uklidni se paladine. Řeči se vedou a potulný kněz mnohdy vyslechne příběhy zpívané stromy. Já jsem přece knězem a ty jsi přírodou.. Jsem tvým knězem, jak bych mohl něco o tobě nevědět? A teď mi pověz, synu, chceš pocítit vše co znamená lásku? To je to, co ti tvá matka upřela a Skyril lehce poodkryla..." Alkhazan pomalu přikývl. "Pak tedy vejdi a věz, že již nikdy nebude tvůj život ani život tvých bratří stejný."
Alkhazan se beze slov obrátil od kněze a otočil se k jeskyni. Symboly byly opravdu impozantní. Temnota jeskyně byla hypnotizující. Paladin vkročil a netáčel se zpět. Po několika krocích si jeho oči přivykly na tmu. Vlastně to ani nebyla jeskyně. Spíše tunel, který byl osvětlen jen fosforeskujícími krystaly vyrůstajících ze stěn nebo tu a tam světélkující houbou. Počkat, zamyslel se Alkhazan, kde je světlo z venku?...
Ještě než se otočil, uvědomil si svou chybu. Cesta ven již neexistovala. Za ním byla jen černá skála. Otočil se zpět do tunelu a vydal se dál temnou cestou. Po několika minutách chůze byla jeho nervozita vystřídána překvapením. Tunel se rozšířil v podélnou místnost, ve které rostlo výrazně více hub a bylo tam i více krystalů. Proti předchozí temené stezce se Alkhazanovi zdálo tohle světlo jako polední slunce. Stěny i zem jeskyně byly z černé skály ale zde v této podivné místnosti byly navíc protkány jemnými žilkami jakéhosi červeného kovu nebo kamene. To Alkahazan nedokázal přesně určit. Jeho pozornost namísto toho upoutala jako člověk vysoká stříbrná klec ve středu místnosti. Spíše ani tak klec jako dívka klečící v ní. "Skyril! Skyril!" Alkhazan naprosto ztratil nervy. "Co tady děláš? Skyril, Natura!" Za Alkhazanovými se ozvalo jemné zašustění. Jakoby vítr pohladil rozvinutý plášť. Paladin se prudce otočil, ale viděl jen ústí zpět tunelu. Obrátil se zpět do středu místnosti. Asi patnáct metrů před ním stála postava v černé kutně. Alkhazan potlačil výkřik. S každou šlachou napnutou k prasknutí udělal krok směrem k přízraku. Postava se naprosto bezhlučně posunula o kousek dozadu. Jenže s ní, se posunula i stříbrná klec. Další krok pak ještě jeden, další a znovu.. Místnost se prodlužovala s každým krokem paladina. Stále stejná vzdálenost. Postava v kutně trpělivě a neochvějně stála na svém místě. Alkhazan vzdal pokusy přiblížit se ke kleci. Sedl si na zem položil svůj krystalový meč vedle sebe. Nechal ho v jeho ebenové, smaragdy vykládané pochvě a zadíval se na Skyril. Poprvé si všiml že kolem ní v eklyptických dráhách obíhají provazce hmotných stínů. Nějaká forma vězení? Proč je vlastně tady? Co se stalo? Zahleděl se do jejího obličeje. S hrůzou si uvědomil, že ji sice vídí, ale nemůže si uvědomit jak doopravdy vypadá. Skoro jako kdyby měla přes obličej přehozen závoj, její rysy byly rozmazané a neurčité. Co ale věděl bylo, že ji nechce nikdy ztratit. Alkhazan si uvědomil své myšlenky. "Nechci ji ztratit?", řekl nahlas. "Co se to se mnou děje...."
Učinil ještě několik pokusů se ke kleci dostat, ale naprosto bezvýsledně. Po další dny seděl na zemi, chodil v kruzích a živil se zásobami od své matky. Jeho mysl však vyplňoval neznámý pocit. Věděl, že mu musí dát průchod, pojmenovat ho, jinak bude všemu konec.
Zvedl se ze země, dokousal sousto pšeničného chleba a zapil ho posledním zbytkem vody z pramene v zahradách jeho matky. Shýbl se k zemi pro svůj meč který tam ležel od jeho prvního dne v tomto prokletém místě. Chytil ho za jílec a zadíval se do míst, kde by měl mít přízrak oči. "To ty mi dáš odpověď!" Vytáhl meč ze ebenové pochvy. Ve chvíli, kdy na krystalovou čepel dopadla matná záře fosforeskujích hub, se vzduch naplnil pachem ozonu. Byla v něm cítit energie. Přízrak se otočil ke kleci a pozvedl jednu ruku směrem ke Skyril. Objevila se kolem ní černá záře. Něco tak nepřirozeného vzbouřilo v Alkhazanovi všechny síly. Co když jí ublíží?! Alkhazan neváhal ani o vteřinu déle. Rychle vyrazil s napřaženým mečem a hnal se na přízrak. Záře kolem ruky sílila a přízrak ani klec se nepohnuly. Alkhazan divoce zakřičel. V tom křiku byla všechna touha po životě tohoto světa. poslední metry urazil jako smršť. Meč proťal sutanu a ta klesla na zem. Prázdná. Alkhazan poklekl vedle Skyril. Bledla. Celá klec a Skyril bledly. Alkhazan si uvědomil hrůznou pravdu. V panice se vrhl k prázdné sutaně. Chvějícíma se rukama ji prohledával a obracel naruby. Hledal jméno.
Na límci bylo stříbrným písmem vytkáno "Jsem Strach". Paladin seděl na zemi a v rukou držel sutanu. Jeskyně kolem něho se ztrácela a objevovala se vyprahlá pustina bez života a duší. Všude kolem slyšel démony drmolící v zapomenutých jazycích.

---