BAJKA O PSOVI A MRTVOLE

BAJKA O PSOVI A MRTVOLE

Bylo nebylo, za devatero obchody a devatero fabrikami stál starý dům. A v tomto starém domě žil jeden starý, unavený pes s ještě starší a unavenější stařenou.
Žili spolu dlouhá léta a vlastně se jen předháněli, kdo vydrží déle na živu. Boj to byl tvrdý a únavný. Časem byl pes i stařena tímto soubojem velmi vyčerpáni.
Jednoho podzimního rána se stařena probudila a unaveně si protřela oči. Posadila se a rozhodla se, že je čas jít od toho. Natáhla si tedy bačkory a šla do hrobu.
Bylo skoro poledne, když ji pes našel, jak leží na zemi a vůbec se nehýbe. Okamžitě vyzkoušel všechny osvědčené způsoby, jak ji probudit, ale nepomohlo nic.
Bylo to jasné.
Pes vyhrál!
Nakonec se všechna ta dřina, to utrpení, ta bolest, to všechno se vyplatilo!
Pes měl na čumáku úsměv vítězů. Cítil se naprosto skvěle.
„Jsem svobodný! Volný! Můžu jít kam chci! Dělat co chci! Třeba zdechnout hlady! Nádhera!“
Naráz si ale uvědomil, že jestli něco neudělá, tak hlady opravdu zdechne. Těch pár zubů, co mu ještě zbylo plechovku neotevře.
Co teď?
Skočit z okna?
Dům má jen jedno patro, to by musel skočit víckrát, aby to stálo za to.
„Ne! Přežil jsem starou, přežiju i hlad!“
Odhodlanost to byla vskutku opravdová. A vydržela až do večera.
Ale večer přišel hlad. A obrovský.
„Jak asi chutná lidské maso?“
Všechno se má jednou zkusit. Teď už mi ostatně ani nic jiného nezbývá.
Stará je sice vhodná akorát tak do paštiky, ale hlad je prý nejlepší kuchař.
No jo, ale hlad mi starou do trouby nenacpe.
Co teď?
Za syrova?!
Fuj!
Pes se s odporem přiblížil k mrtvole. Chvíli ji jen tak obcházel a opatrně zkusil zakousnout   se do jejího holého lýtka.
„Pane Bože! Fuj! To je odporné! Proč nejsem člověk?! Mohl bych jít alespoň do hospody a ožrat se, ale takhle?!“
Pes věděl, že smrt hlady je zdlouhavá a bolestná. Chtěl zemřít důstojně.
Pomalu prošel celý byt. Všechna okna byla pečlivě zavřena. Nebude to problém.
Loudavě přišel do kuchyně a posadil se před plynový sporák.
„Ještě nejsem tak starý, abych tam nedokázal vyskočit,“ pomyslel si.
Přikrčil se a vyskočil.
První.
A znovu.
Druhý.
A ještě jednou.
Třetí.
No tak, půjde to.
Čtvrtý.
Tak, a ještě troubu.
A je to.
Pak šel pes pomalu do svého pelechu, lehl si a zavřel oči.
„Snad se příště narodím jako člověk. Sbohem.“