Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seKDYŽ SE ZABOUCHNOU DVEŘE-2
13. 04. 2007
1
0
2736
Autor
fungus2
ČÁST DRUHÁ ZÁVĚREČNÁ
Za nadávání manželů Konvalinkových, Evžen sprintem vyběhl z jejich bytu na chodbu. V běhu sotva stačil pozdravit užaslou sousedku, která s dětmi zrovna vystupovala z výtahu. Ta byla notně překvapená, když ho viděla v bačkorech a županu prchat. Za okamžik vběhl do kabiny výtahu před rozběsněnou paní Konvalinkovou, která v rukách držela roztržené prostěradlo. Ještě chvíli za jízdy výtahem slyšel, jak ona buší do výtahových dveří a dost hlasitě se projevuje.
Když v domě opět zavládlo ticho, tak se opatrně plížil po schodech z posledního patra dolu. Přitom stále usilovně přemýšlel, jak se dostat do bytu. Stále se nevzdal myšlenky, že vleze na svůj balkon, kde měl otevřené dveře. Hodlal tohle provést od sousedů, kteří bydleli nad ním. A tak zanedlouho zazvonil na jejich dveře.
Po delším opakovaném zvonění mu otevřela mladá žena v županu, která na něho překvapeně zůstala hledět.
„Dobrý den pani Horáková. To je náhoda, že jste taky v županu. Já si zabouchnul dveře a potřebuju se dostat do bytu,“ sdělil jí.
„A proč zvoníte na mne?“ zeptala se užasle.
„Protože máte balkon nad tím mým. A já vlezu na ten svůj. Nechal jsem vod něho votevřený dveře. To bude v pohodě. Jsem bejvalej výsadkář a jsem pořád v kondici,|“ řekl jí pohotově.
„Ale to nepude.“
„Buďte v pohodě. Za pět minut jsem pryč,“ vyhrkl a vběhl do předsíně.
„Počkejte! Nikam nechoďte!“ vyjekla, ale to už on rychlým krokem vstoupil do obývacího pokoje. Tam spatřil mladého muže, který si zrovna navlékal džíny.
„Vomlouvám se, že ruším. Já jen projdu na balkon,“ vychrlil ze sebe, načež rychle došel k balkónovým dveřím. Ty vzápětí otevřel, ale když chtěl na něho vkročit, tak zůstal překvapeně stát. Balkon byl totiž zamřížovaný.
„No tohle! Vod kdy tu máte ty mříže!?“ zeptal se.
„Vod minulýho měsíce,“ řekla mu paní Horáková.
„Aha. To sem nevěděl. Tak to se vomlouvám. Tak já zase pudu. Na mojí návštěvu zapomeňte. Já zase zapomenu, že jsem vás tu takhle nachytal inflagranty. Jsem překvapen, to bych do vás neřek,“ mínil, načež se pani Horáková rozkřikla. Za okamžik byl nucen utíkat co nejrychleji v bačkorách bytem směrem k chodbě. A opět našel spásu ve výtahové kabině, aby poté sjel až do sklepa, kde nějaký čas zůstal.
Přitom stále usilovně přemýšlel, jak by se dostal na balkon. Netrvalo mu to dlouho a vzpomněl si, že viděl přes ulici na jedné zahrádce rodinného domku dlouhý žebřík opřený o strom.
Za několik minut se rychlým během dostal k nízkému plotu, za nímž byla zahrada. Na ní byl stále o strom opřen onen žebřík. Chvíli se bedlivě rozhlížel, načež zdárně plot přelezl. Pak doběhl ke stromu, vzal žebřík a běžel s ním zpátky.
„Hej! Vrať ten žebřík! Zloděj!“ rozkřikl se náhle muž z okna stavení.
„Já nejsem zloděj. Já se potřebuju jen dostat na balkon. Zabouchly se mi dveře. Já ho pak vrátím. Buďte bez vobav. Jsem bejvalej výsadkář a jsem pořád v kondici!“ vyhrkl Evžen, přičemž přendal žebřík přes plot. Ten také přelezl a i se žebříkem utíkal k paneláku.
Zanedlouho postavil žebřík k balkonu, který byl v přízemí. Na něm se objevili překvapení sousedé.
„Co to vyvádíte? Aby ste nespadnu!“ sdělil mu jeden z mužů.
„Vo to se nebojte. Jsem bejvalej výsadkář a jsem pořád v kondici,“ sdělil ji. A pak začal lézt.
Po chvíli vystoupal až na předposlední příčku. Ve stejný okamžik však žebřík ztratil stabilitu. Než se Evžen vzpamatoval, tak padal prudce do strany. Za táhlého výkřiku se rukama zachytil vršku vyšší borovice. A ta se s ním ohnula. V následujících vteřinách zažil něco jako katapultování.
O chvíli později dopadl na chodník. Otřesen na něm ležel a pomalu se pak posadil. Když se vzpamatoval, tak s hrůzou zjistil, že na sobě nemá župan. Ten zůstal zavěšen na stromě. Sotva to zjistil, tak spatřil po chodníku jít svou manželku s dvěmi kamarádkami. A tak nejenom jim se naskytl pohled na nahou postavu, jak přikrčená mizí v houštinách vedle panelového domu.
KONEC
Když v domě opět zavládlo ticho, tak se opatrně plížil po schodech z posledního patra dolu. Přitom stále usilovně přemýšlel, jak se dostat do bytu. Stále se nevzdal myšlenky, že vleze na svůj balkon, kde měl otevřené dveře. Hodlal tohle provést od sousedů, kteří bydleli nad ním. A tak zanedlouho zazvonil na jejich dveře.
Po delším opakovaném zvonění mu otevřela mladá žena v županu, která na něho překvapeně zůstala hledět.
„Dobrý den pani Horáková. To je náhoda, že jste taky v županu. Já si zabouchnul dveře a potřebuju se dostat do bytu,“ sdělil jí.
„A proč zvoníte na mne?“ zeptala se užasle.
„Protože máte balkon nad tím mým. A já vlezu na ten svůj. Nechal jsem vod něho votevřený dveře. To bude v pohodě. Jsem bejvalej výsadkář a jsem pořád v kondici,|“ řekl jí pohotově.
„Ale to nepude.“
„Buďte v pohodě. Za pět minut jsem pryč,“ vyhrkl a vběhl do předsíně.
„Počkejte! Nikam nechoďte!“ vyjekla, ale to už on rychlým krokem vstoupil do obývacího pokoje. Tam spatřil mladého muže, který si zrovna navlékal džíny.
„Vomlouvám se, že ruším. Já jen projdu na balkon,“ vychrlil ze sebe, načež rychle došel k balkónovým dveřím. Ty vzápětí otevřel, ale když chtěl na něho vkročit, tak zůstal překvapeně stát. Balkon byl totiž zamřížovaný.
„No tohle! Vod kdy tu máte ty mříže!?“ zeptal se.
„Vod minulýho měsíce,“ řekla mu paní Horáková.
„Aha. To sem nevěděl. Tak to se vomlouvám. Tak já zase pudu. Na mojí návštěvu zapomeňte. Já zase zapomenu, že jsem vás tu takhle nachytal inflagranty. Jsem překvapen, to bych do vás neřek,“ mínil, načež se pani Horáková rozkřikla. Za okamžik byl nucen utíkat co nejrychleji v bačkorách bytem směrem k chodbě. A opět našel spásu ve výtahové kabině, aby poté sjel až do sklepa, kde nějaký čas zůstal.
Přitom stále usilovně přemýšlel, jak by se dostal na balkon. Netrvalo mu to dlouho a vzpomněl si, že viděl přes ulici na jedné zahrádce rodinného domku dlouhý žebřík opřený o strom.
Za několik minut se rychlým během dostal k nízkému plotu, za nímž byla zahrada. Na ní byl stále o strom opřen onen žebřík. Chvíli se bedlivě rozhlížel, načež zdárně plot přelezl. Pak doběhl ke stromu, vzal žebřík a běžel s ním zpátky.
„Hej! Vrať ten žebřík! Zloděj!“ rozkřikl se náhle muž z okna stavení.
„Já nejsem zloděj. Já se potřebuju jen dostat na balkon. Zabouchly se mi dveře. Já ho pak vrátím. Buďte bez vobav. Jsem bejvalej výsadkář a jsem pořád v kondici!“ vyhrkl Evžen, přičemž přendal žebřík přes plot. Ten také přelezl a i se žebříkem utíkal k paneláku.
Zanedlouho postavil žebřík k balkonu, který byl v přízemí. Na něm se objevili překvapení sousedé.
„Co to vyvádíte? Aby ste nespadnu!“ sdělil mu jeden z mužů.
„Vo to se nebojte. Jsem bejvalej výsadkář a jsem pořád v kondici,“ sdělil ji. A pak začal lézt.
Po chvíli vystoupal až na předposlední příčku. Ve stejný okamžik však žebřík ztratil stabilitu. Než se Evžen vzpamatoval, tak padal prudce do strany. Za táhlého výkřiku se rukama zachytil vršku vyšší borovice. A ta se s ním ohnula. V následujících vteřinách zažil něco jako katapultování.
O chvíli později dopadl na chodník. Otřesen na něm ležel a pomalu se pak posadil. Když se vzpamatoval, tak s hrůzou zjistil, že na sobě nemá župan. Ten zůstal zavěšen na stromě. Sotva to zjistil, tak spatřil po chodníku jít svou manželku s dvěmi kamarádkami. A tak nejenom jim se naskytl pohled na nahou postavu, jak přikrčená mizí v houštinách vedle panelového domu.
KONEC