PUTOVÁNÍ  "SLEPÉHO HADA"  ZA  PRAVDOU

Knín  (Od našeho dopisovatele)  -  Slavná americká herečka Meg Ryanová při příležitosti cesty po stopách jejích předků navštívila včera dopoledne jihočeskou obec Knín.

Na místním hřbitově, který se spolu s kapličkou zachoval z dávné vesnice, jež v osmdesátých letech zanikla v souvislosti s výstavbou JE Temelín, již ale nenalezla, za čím se přes oceán vypravila.

"Hrob vašeho strýce Karla Lukáše, narozeného v roce 1904, jak říkáte, zde nikdy nebyl," informoval herečku, po její americké babičce přezdívanou indiánským přídomkem Slepý Had, jeden z místních pamětníků. "Co já vím, ten se již před válkou odstěhoval někam do Prahy," poučil návštěvnici o možnostech dalšího pátrání bývalý starousedlík, amatérský kronikář, osmdesátiletý František Vrzák z Českých Budějovic.

"Děkuji. Jak se vede? Budu tedy asi muset navštívit nějakého rabína," poděkovala mu herečka.

"Já bych si moc od takového kroku ale nesliboval," ještě skeptičtěji zareagoval pan Vrzák.

     "Co je mi známo, všichni zdejší Lukášové byli odedávna římskokatolického vyznání."

Zhruba o hodinu později, když herečka vycházela ze dveří temelínského obecního úřadu, ani se nepokoušela nasadit si na obličej jeden ze svých 156 tolikrát již před kamerami hollywoodských ateliérů odzkoušených úsměvů. Proto reportéři všech televizních štábů vyčkávajících na návsi zpozorněli.

Ačkoli měla předsazeny pro kamuflážní účely v podobně žinantních situacích vždy vděčné sluneční brýle, i přesto se po předchozím rozhovoru se zdejším starostou Heligem tvářila navenek ztuhle. Natolik, že jí připadalo naprosto zbytečné skrývat svoje pohnutí ještě pod dalším dodatečným krytem celoobličejové masky nějakého jiného společenského make-upu.

Ihned si jist příležitostí, v podobně nepřehledných situacích ostřílený redaktor společenské rubriky zpravodajství CNN, pln žoviálního optimismu, zavěsil před ní do vzduchu svou nabízející se otázku: "Jak jste pořídila, Meg?"

"Asi jako generál Custer třetího rána po jeho vítězství u Little Big Hornu."

"Snad mi nechcete říct, že se budete vracet do Washingtonu naprosto aut??"

"Jen konsternována…" odfoukla rezignovaně přes rty monotypu jejího pro dnešek zvoleného krátkovlasého image.

"Můžete pokračovat???" naléhal reportér. "Poněvadž zrovna tohle mi připadá jako téma, které by mohlo naše diváky zajímat."

"Jistě. U nás v Bangladéši taky," přistrkovala k ní hned mikrofon ruka natahující se z lemu jakéhosi sárí korespondentky se znamínkem krásy pod okem.

"Chtěla jsem se podívat do knínské matriky na zápisek o narození toho mého prastrýce z třetího kolena," ohlédla se Meg bezděčně za sebe.

"A v čem byl problém???? Sešit se snad nezachoval?????"

"Naopak. Ležel otevřený přede mnou na bílém ubruse jako nějaký diář. Vedle nakrojený pecen chleba, v misce sůl. Na talíři chlebíčky. Pan starosta si s přivítáním dal opravdu záležet."

"Tak teď tomu opravdu nerozumím…" mumlal jiný novinář původem zjevně odkudsi z Ugandy. "Mohla byste situaci nějak srozumitelněji vysvětlit??????"

"Problém je v tom, že podle nějakého jejich zákona nemám nárok na zpřístupnění zápisu."

"To jste se nesměla podívat do rubriky???????"

"Nemohla," zpřesnila popis situace Meg. "Přesně v tom místě držel přes stránku starosta dlaň."

"Nedalo se s ním dohodnout????????"

"Nanejvýš by to šlo, a starosta říkal, že by přimhouřil všechny oči, kdybych byla alespoň neteř, nebo v nejhorším druhý synovec."

"Nepřipadal vám jeho výrok jako výraz sexismu?????????"

"Žertoval," pohnula Meg mírně hlavou do strany.

"Necítila jste v jeho jednání něco jako výraz nesouhlasu s naší vojenskou přítomností v Iráku??????????" nezbavoval se přesto podezření americký reportér.

"Naprosto ne," zavrtěla hlavou. "Zdejší prý dopadají na zadky stejně."

"Jasně, náčelnický princip," souhlasně ihned vysvětloval nechápajícím okolo ten mezi nimi přítomný reprezentant kterési kmenové high society rovníkové Afriky.

"A nebo až za 50 roků po strejdově smrti… Ale to už tu zřejmě nebudu," špitla, a její povzdech následoval náznak jímavého úsměvu číslo 6.

Který ovšem zástupce CNN nepřesně odečetl jako tik mezi stupněm 47–46 mimické škály smíchového akordu Tak tohle mi nedělejte, což jeho zvědavost vybudilo natolik, že se ihned vytasil s téměř zde až nemístně náruživou reakcí: "A co vy, Meg, na to??????????? Přece vás známe, že si ani od producentů nenecháte nic líbit!"

"Jasně. Taky jsem se ho zeptala, kdy jim tu začíná historie. Jestli hned teď zrovna po této chvíli? Za pět roků, vážený?! Za 50?!! Nebo za 200, 500 let?!!!"

"Oukej, to jsou vítězný body, Meg! Nikdy jsem nepochyboval, že jste chytrá holka. A co na to on????????????"

"Ať se nezlobím, že by moc rád. Ale že zákon je tu neústupný, i když ještě nedávno nebýval. Že mám prostě hroznou smůlu… Kdybych prý dojela před deseti lety, mohla bych si totéž nechat i skenovat. Sice ještě tenkrát skener neměli, ale starosta přísahal, že by i ten tehdy kvůli mně spolu s chlebíčky nějak neformálně zařídil."

"Zákon o ochraně soukromí, jestli dobře rozumím. Zpřísněný preventivní úder v rámci boje proti světovému terorismu," šlehnul ve svém poznání ironickým pohledem Američan po jednom z jejich davu o pár hlav napravo. "A došlápli si tu na vás již před deseti lety!!!"

Ovšem ten v přilbě kúfije uvázané na uzel na zátylí a svěšené natěsno kousek nad nepoddajně hustá obočí se mu nedal. "Pro Alláha, Je Veliký, pouhý prach a strašák!" syknul zavile. A vítězně dodal: "Jsme svědky, v Jeho Jménu, dalšího debaklu plánů všech těch komických mocipánů z CIA!!"

"Jen si zuřte, pane kolego! Každému okolo je jasné, o kolik jsme vás zase jako džihád ve vašich odhadech předběhli!!!"  

"A některé ze svých doběhli," kontroval lakonicky onen elegán ze stejně rozvojové Ugandy.

"Vy jediný z nás je snad chápete," potěšila ho pohledem božská Meg s nápovědí úsměvu 123, zvaného Dívka ze sousedství. A vzápětí do prozatímní tajenky dosadila sumarizující resumé: "Vůbec ne. Starosta se omlouval, že ten zákaz přišel proto, že se jim tenkrát rozmohlo rozesílání hnědouhelných briket dobírkami na adresy živých. Namísto třeba mobilů."

"Z toho si budeme muset vzít příklad modernity. U nás se v obálkách celá staletí posílá sušený jačí trus," sumíroval představitel Nepálu.

"Ale co s tím mají společného ti mrtví?????????????" utrhoval se na z velehor do romantiky kraje mlh a rybníků akreditovaného Šerpu reportér CNN. "Za těmi snad pošťáci zvonit dvakrát nechodí??????????????"

"Věřte mi, Charlie, že jsem důvodům té příhody nerozuměla taky," tišila ho Meg.

A kvůli rozpačité zámlce všech před sebou projela pohledem podél jejich několikařadého půlkruhu a vzápětí se její tvář rozzářila jednou z modifikací úsměvu číslo 135. "Ještě nějaké dotazy?"

"Pokud ne, nabízím vám příležitost k několika neformálním fotografiím. Pozval by sem, prosím, někdo ke mně pana starostu?" otáčela světlovlasou hlavu na kohokoli ze svého doprovodu postávajícího jí za zády.

"Oh, yes, please, my sweet mister Helige…"

A poněvadž nejenom závěr, nýbrž celá předchozí konverzace mezi nimi, oddělenými od veřejnosti doménou vytýčenou dvěmi liniemi žlutých umělohmotných pásků a zdůrazněnou řetězem dvojiček zevlujících policistů, probíhala v angličtině, přes veškerou snahu, vzdáleni problémům jen je odezírající, rozumy opodál civějících jihočeských domorodců povětšinou neporozuměly jejímu obsahu.

Policistům se kasaly zpod opasků služebních šedých kalhot cípy omuchlaných podolků vedrem propocených světlomodrých košil.

Mírný vánek všem čeřil vlasy – hereččiny, vzhledem k stínům, v kontralichtu, na konečcích do záře.