Poslední sbohem

Petr Ch. Dorazil

Bylo asi deset dopoledne, když jsem vešel do ordinace doktora Franka Smithe,

mého dlouholetého přítele.

-"Buď zdráv, Franku!", křičel jsem, zavírajíc za sebou dveře.

Frank položil ruce na stůl, sepnul je a nezvykle vážným hlasem řekl:

-"Rád bych ti řekl totéž, Jime. Posaď se."

Sedl jsem si na židli naproti něj a s napětím očekával, co mi chce říct. Zavolal

mi, abych za ním přišel, že pro mne má důležitou informaci, ale nechtěl mi to

Tón v jeho hlase nevěstil nic dobrého.

-"Včera večer jsem dostal výsledky tvého posledního vyšetření."

-"No, a?" Nedočkavostí jsem přímo hořel.

Frank sklopil hlavu a řekl:

-"Je to špatné, Jime. Je to moc špatné."

Špatné zprávy jsem ze zásady nepřijímal.

-"O co jde, Franku? Vyklop to!"

-"Je to horší, než jsem si myslel....."

-"To už jsem slyšel. Co je to? Řekni mi to!"

Tak vážný obličej jsem u Franka ještě nikdy neviděl.

-"Máš nádor na mozku, Jime."

Bylo vidět, že se mu to neříká snadno.

Přestože mě ta zpráva hodně zaskočila, neztrácel jsem naději.

-"No tak půjdu na operaci a ty mi to z té hlavy vyřízneš!"

-"To nepůjde, Jime."

-"Proč by to nešlo? Jsi přece široko daleko nejlepší chirurg! Vyřízneš to a je

....."

-"Je pozdě!" Ukončil Frank rázně mou představu o celé záležitosti.

-"Co je pozdě?!" Snad jsem to ani nechtěl chápat.

-"Je pozdě na operaci. Už se to příliš rozšířilo. Je mi to líto, Jime."

Cítil jsem v hlase naprostou bezmocnost.

-"To chceš říct, že snad umřu?!"

Na tuto otázku mi Frank odpověděl tím, že jen sklopil oči a unaveně vzdychl.

-"To nemyslíš vážně?!" Přistihl jsem se, že křičím.

Frank stále mlčel a díval se do stolu. Znal jsem tento jeho postoj moc dobře.

Takhle nepřítomně se tvářil vždy, když s daným problémem nedokázal nic udělat.

že ví mnohem víc, než mi doposud řekl.

-"A nechceš snad říct, že víš, kdy to bude?"

Frank nic neřekl, jen tiše vstal ze svého křesla, zasunul si ruce do kapes, šel

každopádně mlčel.

V tu chvíli mi to všechno došlo. On přesně ví, kdy odejdu na onen svět. Znali

jsme se příliš dlouho, než abych měl jakýkoliv důvod mu nevěřit. A z těchto věcí

jestli to chci vědět. Nikdy jsem nebyl smrti tak blízko, abych potřeboval vědět,

kdy přijde.

Teď zřejmě byla ta chvíle.

Můj úsměv, se kterým jsem přišel, se dávno vytratil. Místo něj se mi v tváři

zračilo zmatení a beznaděj.

Nevěděl jsem, co dělat. Seděl jsem tam, tupě zíral před sebe a snažil se na celé

věci najít něco pozitivního.

-"Myslíš, že mám právo vědět, kdy to bude?", zeptal jsem se po chvíli. Tak

roztřepaný hlas jsem neměl snad nikdy v životě.

Frank stál stále u okna, zády ke mně a neříkal nic. Znal jsem jej velmi dobře a

proto jsem si myslel, že jestli existuje někdo, kdo by mi měl říct, kdy umřu, je

to právě on.

-"Franku", slova mi šla naráz strašně těžko, "Franku, prosím tě, řekni mi to.

Řekni mi to jako přítel příteli. Ty to víš a já to vědět chci. Musím to vědět.

Musím vědět, kolik času mi ještě zbývá. Franku, kdy to bude?"

Frank, aniž by se otočil od okna, sklopil hlavu, nadechl se, pak hlavu zase

napřímil a řekl :

-"Zítra."

Šel jsem po ulici a nevnímal nic z toho, co se dělo kolem. Přestože jsem neměl

na nic chuť, zapadl jsem do nejbližšího baru u nemocnice. Kromě páru mladých

lidí u stolu v rohu byla místnost liduprázdná.

Sednul jsem si k baru a poručil si dvojitou whisky. Přemýšlel jsem, co budu

dělat. Co stihnu za necelý den? Co si počít, když do rána bude po mně? Možná

bych měl udělat něco, na co jsem za celý svůj život nesebral dost odvahy.

Ale co? Chtěl jsem toho v životě strašně moc a spousta věcí se mi nepodařila,

ale bylo jich příliš mnoho, než abych je stihnul napravit za jediný den. Musím

vybrat jednu za všechny. Vzal jsem si papír a zkusil vypsat všechno, co bych

ale žádná se mi nezdála dost dobrá. Četl jsem si to po sobě dokola asi

desetkrát, ale pořád jsem nebyl schopen určit tu nejpodstatnější.

Podíval jsem se ven a skrze špinavé okno baru jsem spatřil stovky lidí,

proudících po ulici.

pokud mám do rána umřít, vezmu s sebou někoho, kdo lidem tady jenom stěžuje

život. Někoho, kdo svou existencí ničí všechny okolo, nějakého opravdového

Ale koho?

Kdo je takový parchant, že si zaslouží smrt?

Ano! Alice Smithová! To je ten pravý adept. Ta hnusná, hamižná a zlobychtivá

stvůra! To je ono! Ta zazobaná bestie musí zemřít!

Ublížila již příliš mnoho mužům, než aby tady mohla dál žít!

Je čas učinit přítrž její existenci. Nenáviděl jsem ji již v době, kdy ještě

byla mou ženou. Po deseti letech manželství utekla s nějakým podřadným

fotografem a sedm let po našem rozvodu dohnala mého nejlepšího přítele, doktora

Franka Smithe, až před oltář.

A od té doby mu ničí život. Frank vedle ní během jedno roku zestárnul snad o

deset let.

Nejednou se mi svěřoval, že manželství s Alicí byla největší chyba jeho života.

Mám Franka opravdu rád a myslím, že se mu mým činem hodně uleví. Vždycky, když

bylo potřeba, byl tady, aby mi pomohl. Je čas splatit mu svůj dluh.

Proto dnes Alice musí zemřít!

Hodil jsem po barmanovi celou peněženku, stejně už ji potřebovat nebudu a utíkal

jsem domů. Myšlenka na sprovození Alice Smithové ze světa živých, mi úplně

vytlačila z hlavy skutečnost mého vlastního zániku.

Úplně jsem zapomněl, že do rána bude po mě. Byl jsem naprosto posedlý tím, co

chci udělat, než abych přemýšlel, co si na noc obléci, abych, až mě za pár dní

najdou, vypadal trochu k světu.

Byla středa, to chodí Alice běhat do parku. Ideálnější už to být nemohlo.

Do osmi mám ještě spoustu času.

Zavolal jsem do čínské restaurace a objednal si své poslední jídlo v životě.

Z papírové krabice na skříni jsem vytáhl pistoli, kterou jsem ještě nikdy

Byl nejvyšší čas.

Zrovna jsem čistil hlaveň, když přišel poslíček z restaurace. Vzal jsem si od

něj balíčky s jídlem, zaplatil mu a jako spropitné jsem mu vrazil do ruky svou

kreditní kartu, která je mi teď už stejně na nic.

Slavnostně jsem se oblékl, otevřel jsem si svou nejlepší láhev šampaňského, na

stole zažehnul dvě velké svíce a poprvé v životě jsem se před jídlem pomodlil.

Po jídle jsem celý dům pečlivě uklidil. Rozhodně jsem nechtěl, aby, až jsem

přijdou za pár dní noví nájemníci, to vypadalo, jako by tu žil nějaký dobytek.

Když jsem skončil a celý dům se na mě krásně třpytil, naposledy jsem se

rozhlédl. Bylo mi tady opravdu hezky, škoda, že nemám žádné děti, kterým bych to

fotografiemi. Pomalu jsem si je prohlížel a musel jsem uznat, že jsem prožil

opravdu bohatý život. Podařilo se mi procestovat téměř celý svět, splnil jsem si

snad všechny dětské sny, potkal jsem spoustu krásných žen a měl hodně přátel, na

Jen tu zatracenou hospodu jsem si nikdy neotevřel. Často jsem usínal s

myšlenkou, jak by bylo krásné, stát za barem v nevelké, klidné hospůdce,

zařízené přesně podle mých představ, povídat si s přáteli i hosty, být sám sobě

pánem a být šťastný. Pořád jsem to odkládal, pořád jsem se necítil řádně

připraven a naráz je pozdě. Ale co už, třeba existují budoucí životy, třeba budu

mít ještě šanci napravit své chyby a udělat to, co jsem za svých, myslím že

opravdu krásných padesát let udělat nestihl.

Naráz jsem zjistil, že je sedm hodin, tedy nejvyšší čas splnit svůj úkol.

Trvalo mi asi třicet minut, než jsem se dostal do parku a našel si vhodné místo

pro uskutečnění svého plánu.

pod svícnem bývá největší tma.

Pět minut po osmé jsem zaslechl blížící se zrychlený dech a jemný dusot drahých

tenisek.

Byla to Alice.

Vstoupil jsem jí do cesty, až do málem vrazila.

Když mě poznala, překvapeně vzdychla a tvářila se, že mě ráda vidí.

-"Ahoj Jime. Co tady děláš?"

Pousmál jsem se a pod kabátem nahmatal pistoli.

-"Čekám tu na tebe," odpověděl jsem po pravdě.

-"Na mě?" Alice byla opravdu překvapena. Samozřejmě, že nemile.

-"A..... A co mi chceš?"

-"Tohle!" řekl jsem a namířil jí hlaveň pistole přímo doprostřed čela.

-"Co....co...co to děláš, Jime? Není to ta pistole, co jsem ti dala ke

třicátinám?"

Její sarkasmus mě vždycky dojímal.

-"Ale Jime, já tu pistoli nechci. Je tvoje." To vím taky, že je moje, ty krávo!,

pomyslel jsem si. Snad si nemyslíš, že bych ti po tom všem něco dával nebo

vracel.

-"Já ti taky nedávám tu pistoli. Jen ti vracím ty náboje," dodal jsem na

vysvětlenou.

-"Cože?!" Alice byla vždycky blbá.

-"Ale nic. Měj se hezky a brzy nashle," řekl jsem a zmáčkl kohoutek.

Ozvala se taková rána, až mě to samotného překvapilo.

Alice, nebo spíše její tělo, spadla na zem a já do ní s úsměvem na tváři

vyprázdnil celý zásobník.

Bože, bylo to tak nádherné!

Když pistole už jen naprázdno cvakala, probudil jsem se ze svého ojínění a

rozhlédl se kolem. Nikde nikdo.

Pustil jsem pistoli na zem a pomalým, uvolněným krokem kráčel domů. V dálce

Zabíjet je tak krásné! Proč jsem to jen nedělal dřív?!

To nejkrásnější přijde vždy, až už je konec.

Druhý den ráno mě probudil křik a bušení na dveře.

osvětlovalo celý můj byt. To je zvláštní, pomyslel jsem si, v nebi to vypadá

jako u mě doma.

-"Policie! Otevřete!"

Absolutně jsem nechápal, co se děje. S obtížemi jsem se vysoukal z postele a

hlava mi třeštila jako po flámu. Zcela zmaten jsem pomalu otevřel dveře a chlap

o třicet centimetrů vyšší a o padesát kilo těžší než já mi nasadil želízka.

-"Jste zatčen!"

Nebyl jsem schopen uvědomit si jakékoliv souvislosti.

-"Cože?!"

-"Za vraždu Alice Smithové!"

Na mozku mám maximálně tak prach!

A Frank bude dědit.