Mezi snem a skutečností

Je konec týdne, vedle sebe mám kámošky, se kterými je mi fajn, nemusím na nic myslet, jen se smát a potahovat z cigarety s vědomím, že to dělám jen vyjímečně. Náš stůl je po příjezdu dalších kámošů jedné, která s náma sedí u stolu, přehlídkou alkoholu různého druhu. Nicméně se dál sestersky dělím o druhou litrovou láhev vína se svojí kamarádkou.
Prostě idyla v porovnání se zabjením času. Většinou čas uteče a člověk ani neví jak. Ví jak, ale většinou až druhý den.
K takovýmto akcím pod jasnou noční oblohou patří samozřejmě živá kapela, hrající skvělou muziku a možnost tancovat celou noc. A když se akce koná v jiném městě, mám ráda tu zpáteční cestu, kdy se kolikrát vrátíme až za svítání a téměř střízlivý. Dnes je tu však odvoz v podobě škodovky a řidiče, s nímž se mě právě snaží dát dohromady jedna kámoška. Nesnáším to, ale jsem zrovna v takovém stavu, že je mi všechno úplně jedno.
Dalšího dne k mému překvapení zjišťuji, že s ním údajně chodím.
Rockové letní noci střídají diskotéky, nonstopy a hospody. A stejně tak i mou lhostejnost k tomu klukovi vystřídal nějaký cit. Víra v jeho sladké slova. Přišlo mi to až příliš krásné na to, aby to byla pravda. Ano, můj šestý smysl mě ani tentokrát nezklamal.
Vyšla jsem z obchodu a podívala jsem se na hodiny před budovou. Měla jsem na výběr. Přidat do kroku, nebo čekat na další vlak, jedoucí za hodinu. A pak jsem si všimla líbající se dvojice. Když ji objal, naše pohledy se střetly. Rysy ve tváři mu ztuhly a vypadal, jako by viděl ducha. Sklopila jsem zrak a šla po schodech dolů. Vybavila se mi znovu jeho tvář a to, jak ještě včera líbal mě. Zaslechla jsem své jméno. To mě přimělo utíkat davem lidí. Chvíle zaváhání, na kterou stranu se vydat teď. Zvolila jsem vlevo, pak po schodech vpravo, až jsem se dostala na nástupiště. Průvodčí se už chystal odpískat odjezd vlaku. Doběhla jsem a nastoupila. Sedla si k oknu a vlak se dal do pohybu. Spatřila jsem ho na nástupišti, ale už bylo pozdě.
Pak následovalo ještě pár esemesek, jenž mi jen vsypávali sůl do mých otevřených ran. A nenacházení útěchy v ničem. Nenávist na celý svět. Proklínání té doby, kdy sem si přála ho poznat. Přání, kterým jsem si ustýlala ve vlastním hrobě.
Společnost kamarádek, hudby a kluka, dotýkající se mého těla. Nepřítomný pohled duše bloudící v dáli. Útěk k alkoholu různého druhu, nacházejícího se kolem. Otupělé cítění bolesti průchodem ledeového pití hrdlem a svíravá, palčivá bolest srdce mého těla. Ale díky vnitřní bolesti srdce hltání po velkých doušcích i přes odpor těla. Dostavuje se ale ještě nedostatečné otupění smyslů. Přesto mé tělo objímá někdo, komu patří má ústa. Mé vnitřní já hledá spojitost myšlenek vzdáleně a neví, zda ji nachází. Pak vnímání řečí lidí a na závěr společenská reakce, co se sluší. Vášnivě hraný polibek na rozloučenou.

...........................................................  pokračování příště.............................................................