Skvělá nesmrtelnost?

Jednou v podvečer jsem šel osamělou černou ulicí. Vlhká pára stoupala ze smrdutých kanálů. Stíny nočních ptáků létaly v odrazu světel lamp z okapu na okap. Po okrajích silnice se vršily odpadky. Vše pokrývala tmavá špína. Ze vzdáleného konce ulice sem doléhal zvuk projíždějících aut.
 Z neklidného přemýšlení mne vytrhl šramot v temném zakoutí, které jsem mohl pouze tušit ve tmě za mnou. Otočil jsem se. Spatřil jsem ... kočku. Seskakovala z okenního parapetu. Vydávala se na noční lov.
Znovu jsem se otočil a raději přidal do kroku.Tato osamělá ulice ve mně každým krokem zvyšovala stísněný pocit.

 Náhle jsem stál tváří v tvář cizímu muži. Cítil jsem jeho pohled všude na těle. Jeho tmavé chladné oči ve mně budili hlubokou nejistotu.
Najednou jsem cítil ruku, která pevně svírala v dlouhých, štíhlých prstech můj krk. Stisk byl, překvapivě, sotva znatelný.
 V tuto hrozivou chvíli patřila má jediná myšlenka přání být na míle vzdálen tomuto místu a hlavně - vzdálen tomuto muži.
 Věděl jsem, že jestli se z této ulice dostanu živý, studený pár očí a strašidelně bílá až průhledná, zjizvená tvář mě budou pronásledovat do konce života
Nevědel jsem, co může přijít. Jediné, čím jsem si byl jist bylo, že to nemůže být horší.
 Mýlil jsem se, nebot poté promluvil.
Nejprve jsem nebyl schopen vnímat, co říká. Slyšel jsem jediné. A to - chrčivé, ledové mručení. A pach... Pach, který mne ovanul, když otevřel ústa. /Tedy spíše otvor, který mu sloužil jako ústa. Byla to pouhá trhlina. Jedna z jizev, kterých byl obličej plný, jenže tato byla otevřená./

 Až poté jsem se zaměřil na rozluštění vyřčených slov. Varoval mne před hrozícím nebezpečím. Nabídl /rozkázal!/ mi doprovod do bezpečí.
 Pak naprosto uvolnil sevření.
 Tehdy jsem se nezmohl na odpor.
Otočili jsme se a vraceli se cestou, kterou jsem přišel já /a zřejmě i on/.
Na něco se ptal, ale já nebyl schopen pochopit smysl jeho slov, natož odpovědět.
 Změnil směr. Nyní nás naše kroky zaváděly do spletitých cest proplétajících střed města.
Strach mi nedovoloval uvažovat.
Konečně se mi podařilo uspořádat slova ve větě souvisle a já se konečně mohl zeptat na hrozící nebezpečí.
 Muž se rozhlédl. Zastavil. Otočil se ke mně. Promluvil.
Po opětovné identifikaci vzduchu vycházejícího z jeho "úst" ustoupila čichová čidla sluchovým bunkám a nechala je odvést svou práci.
Muž říkal, že tím nebezpečím je on!
 Obří byt nadpozemskou silou mě strhl k sobě. Krk mi násilím zvrátil k levému rameni. Pocítil jsem bodavou bolest. Velice zvláštní bolest...

A tehdy mi to došlo

-

Ano, byl to upír.
Nikdy, ani jako dítě, jsem nevěřil povídačkám o upírech. Toto setkání mi bylo dostatečným důkazem. Již vím, kam mizí lidé beze stop. Ztrácí se do světa prokletých. Do světa temna. Do světa upírů.

-

Cítil jsem jeho náhle změněné, dlouhé a velmi ledové zuby prokusující mi slabou kůžičku na krku. Prokusující mou krční tepnu. Cítil jsem něco teplého stékat mi po krku.
S vysvobuzujícím omdlením se mi dostalo i hrůzného poznání: To teplé "něco" byla má krev.
S dalším skousnutím,/které mělo nejspíše zvýsit rychlost sání/, jsem se opět probral.

 Síly mne opouštěly. Nemohl jsem se bránit. Stejně - co by zmohly mé chabé lidské svaly proti jeho nadpřirozené síle? Vzdával jsem tento boj.

Kolena se mi podlamovala.
 Když už jsem myslel, že nastal konec, pustil mne.
Přes závoj smrti jsem spatřil sklánět ho se nade mnou. Prohlížel si mne.
Viděl jsem jeho stále se šklebící tvář, jeho úzké rty a štíhlý krk špinavé od krve./Mé krve! napadlo mne./
 Opět něco říkal a já ho opět neslyšel.
Mé otupěné umírající smysly to nebyly schopny rozpoznat
Zaslechl jsem jediné:
"PIJ!"
 S Těmito slovy se kousl doruky. Z té ihned začala pulzovat krev.
Nechápal jsem.
Snad proto mi ji přiložil nad ústa.

Kap, kap, kap . . .

Kapky krve dopadaly na mé vyprahlé rty.
Zpočátku jsem se snažil bránit.
Po chvíli jsem však polkl.
Ucítil jsem život vracící se do útrob mého těla, která tak brzy opustil.
 Už jsem chápal.
Přitáhl jsem si upírovu ruku ke rtům.
Zkousl jsem.
Pil jsem a sál. Poznal jsem chut, kterou bych raději nikdy nepoznal. Chut krve.
 Náhle mi odtrhl tu životodárnou tekutinu od rtů.
Zuřil jsem.
 Mé rozčilení přerušilo zjištění, že se mé smysly změnily. Rozvinuly se do vyšší formy.
Nyní jsem slyšel sebemenší šramot. Viděl jsem pavouka příst pavučinky na protějším domě. Cítil jsem každičký záhyb upírových otisků prstů.
 Jen jeden smysl se mi omezil. Jen jedna chut mi zbyla. Jen jedna jediná. Chut po lidské krvi.
Vše v mém těle po ní volalo. Vše v mém těle ji potřebovalo.

. . .

Ten upír, to monstrum mě později učilo, jak se pohybovat, jak se chovat a jak chytat svou potravu. Pomáhal mi objevovat nové schopnosti /,které stále objevuji/.
 Byl jsem velice štastný, že jsem upír. Tehdy jsem ještě nevěděl, že mi zničil život. Byl jsem hrdý na nové schopnosti,na /téměř dokonalou/ nesmrtelnost.
Ovšem ted, po mnoha letech a staletích, již vím, že žít bez rodiny, bez přátel a lásky je hrozné.
Chtěl bych zemřít, ale nemám odvahu prožívat znovu tu bolest a strach jako tehdy večer.