POHÁDKA O PERNÍKOVÉ CHALOUPCE

Petr Ch. Dorazil

Bylo nebylo za devatero horami, devatero řekami, devatero fabrikami a devatero nikdy nedostavěnými obchodními domy stál starý činžovní dům s byty IV. kategorie. Každé patro mělo společný záchod a sprchu.

A v jednom z těch bytů žil tatínek se dvěma dětmi. Maminku už neměli. Zemřela před rokem na předávkování barbituráty.

Doba byla těžká a proto Mařenka, starší z obou dětí, musela občas do města za prací. Jezdila sem spousta cizinců, takže Mařenčiny výdělky byly docela slušné. Někdy šla za peníze, někdy jen tak, za trochu fetu.

Jeníček, ten mladší, vypomáhal alespoň občasnými drobnými krádežemi.

Zkrátka dohromady se jim žilo docela dobře, dokonce si jednou za rok mohli dovolit nějaké menší, teplé jídlo.

A jak tak již asi hodinu bezvýsledného hledání šlapali lesem, říká Mařenka :

-“Hmm, já taky. Kdyby byla alespoň nějaká tráva nebo elko, půlečka, to stačí, to by byla paráda...Mařenko, musíme rychle něco sehnat nebo zdechnu!”

-“Jeden chlápek z protidrogového říkal, že tady někde v lese je stará hájovna a v ní je malá laboratoř. Zkusíme to najít, třeba nám něco dají.”

A tak šli a šli a šli, ale stále nemohli nic najít. Pomalu se stmívalo, Jeníček byl naráz celý nesvůj, Mařenka už měla nervozitou okousané všechny nehty, ale hájovna stále nikde. Naráz padla taková tma, že když Jeníček natáhl ruku, měl pocit, že mu někdo ukradl všechny prsty.

-“Jeníčku,” řekla po chvíli Mařenka, “vylez na strom a podívej se, jestli někde neuvidíš nějaké světýlko.”

Naráz se mu zazdálo, že spatřil nějaký záblesk. Zpozorněl a chvíli se ještě díval tím směrem, zdali se to náhodou nebude opakovat.

A skutečně!

Úzký proužek světla se na chvíli objevil, pak se vpůli prohnul a potom zhasnul.Jeníček bezpečně věděl o co jde.

-“Ty vole, Mařenko, tam má někdo trávu! Pojď honem, ať na nás taky něco zbude!”

Seskočil ze stromu, na nic nečekal a rychle utíkal tím směrem. Mařenka rozhodně nechtěla zůstat pozadu a pelášila za ním. Utíkali, co jim nohy stačily, cestou několikrát zakopli a upadli, ale vždy, nedbaje drobných poranění, se zvedli a běželi dál.

Když doběhli k hájovně, člověk, který stál předtím venku, už tam nebyl. Malé okénko na druhé straně domku poskytovalo dokonalý pohled dovnitř.

Jeníček se k němu potichu přiblížil a nakoukl tam.

Úžasem mu spadla brada.

Zcela užasle, aniž by si uvědomoval, jak hlasitě mluví, zvolal:

-“Mařenko, pojď se na to podívat!”

Mařenka přispěchala a když to uviděla, zažívala stejné pocity jako on.Po chvíli užaslého vychutnávání, řekla Mařenka:

-“Jeníčku, přemýšlej logicky. Tu trávu musí někde sušit, ale kde?”

Jeníček se na Mařenku zamyšleně podíval a po chvíli oba téměř současně vyhrkli:

-“Půda!”

Žebřík v čele budovy na ně jakoby čekal. Téměř skokem překonal Jeníček všechny příčky a vpadl dovnitř. Mařenka na nic nečekala a vlezla za ním.Uvnitř nahmatali ze stropu visící šňůrku a rozsvítili.

Zjistili, že se nemýlili.

Půda byla plná úhledně rozvěšených stonků marihuany a na zemi bylo plno hrníčků.Jeníček se jako smyslů zbavený proplétal mezi stonky a radostí téměř brečel.Mařenka mezitím zkoumala obsah hrníčků.

-“Jeníčku, honem, máš tady faječku?”

Mařenka byla naštěstí žena činu a hned se začala ostřížím zrakem rozhlížet, co by se dalo použít jako náhrada.

Prázdná plastiková láhev od Coca-coly byla jediným použitelným předmětem.

Nečekala vůbec na nic a okamžitě škrtla zapalovačem. Nasála co jí plíce stačily a pak ještě a ještě a ještě...Až byla fajka prázdná.

-“Mařenko, dej mi taky,” žadonil Jeníček.

-“Nabuř si svou,” stačila ještě Mařenka odpovědět, než ji přepadnul stav, který nezažila již několik měsíců. Trámy půdy se na ni smály, všechno bylo jako nakreslené, z oken létajícího talíře na ni mávali růžoví sloni, kudlanka nábožná lomila rukama před krucifixem a Jeníček byl vysoký jako Eiffelova věž.

....Až tu se najednou zničehonic prudce otevřely dveře, dovnitř vstoupil obrovský chlap a zařval :

-“Kdo mi to tady hulí vzorky ?!!!!”

-“To jen větříček,” odpověděl Jeníček zpoza svých halucinací.

-“Já ti dám větříček, ty smrade!,” zaburácel ten muž. “Ven! Oba dva! A hned!” A chytil Jeníčka s Mařenkou každého do jedné ruky a soukal se s nimi ven.

Mařenka byla tak sjetá, že si myslela, že létá. Jeníček byl pro změnu přesvědčen, že jede na koni a křičel: -“Hyjé! Hyjé! Jeď můj bujný oři! Hyjé!”

-“Drž hubu, ty dobytku!,” Zakřičel ten muž a vešel s nimi do chalupy. Uvnitř prošli největší tajnou laboratoří na okrese a na konci místnosti je ten chlap zavřel do malé komůrky, kde bylo chladno, všude to smrdělo plísní a v koutě pištěly krysy.

Když dosedl prach, Jeníček se maličko vzpamatoval a v návalech smíchu řekl:

-“Mařenko, vytáhni zapalovač, ať se můžem podívat, kde vlastně jsme.”

Jenže Mařenka byla natolik sjetá, že Jeníčkova slova vnímala jen jako jakési šumění v dálce. Jeníček byl samozřejmě taky naprosto vedle sebe a hned jak to dořekl, na všechno zapomněl a myslel si, že je hrací kostka. Pořád padal na zem a křičel čísla...

A skutečně!

Když se Mařenka na chvíli zastavila a snažila se nevydávat žádné zvuky, kousek před sebou slyšela Jeníčkovo spokojené oddychování. Jediným dlouhým skokem byla u něj a třepala s ním, aby ho probudila.

-“Jeníčku, vstávej, musíme odsud pryč nebo nás dočista zničí! Budou na nás zkoušet nové drogy, kdo ví, co to bude za sračky, může nás to i zabít a nebo to tady zavřou, mě vymění do Thajska za ledničku a tebe prodají do nějakého dětského bordelu! Vstávej, sakra, musíme pryč!” Snad až teď si Mařenka uvědomila vážnost celé situace.

Jeníček v klidu ležel a spodivem si uvědomil, že už si ani nepamatuje, kdy si naposledy vrznul.Vyhlídka Gay-klubu se mu nezdála až tak žalostná.

-“V klidu, ségra, to se nějak vyřeší.”

-“Hovno se vyřeší!” křičela Mařenka, “musíme odsud pryč a to hned! Fotr už určitě hlady nevidí, musíme domů!”

-“Seru na fotra!” odsekl zlostně Jeníček, “stejně pro nás nikdy nic neudělal! Jenom leží v těch prochcaných trenkách v křesle, čumí na televizi a chlastá!”

Mařenka se neudržela a vrazila Jeníčkovi zaslouženou facku tak silně, až druhou chytil o stěnu.

-“Dal nám život, kreténe!”

Jeníčkovi chvíli trvalo, než se z té rány vzpamatoval a byl velmi překvapen, když si uvědomil, že takovou bombu nedostal, co maminka umřela.

Velmi neochotně se posadil a unaveně vzdychl.

-“No dobře. Ale naposledy. Už pro něj neudělám jinak ale vůbec nic. A jak to chceš vlastně udělat?” Jisté souvislosti Jeníčkovi stále

nedocházely.

-“Držte huby, dobytci!,” zaburácel. “Ty, půjdeš se mnou!” a ukázal na Jeníčka.

Mařenka chtěla chránit svého mladšího bratra a vrhla se na toho muže.

-“Ne, ho ne, vemte si radši mě, ale ho nechte být!” křičela.

Ve stejné chvíli na jednom konci města měl jistý muž velmi neurčitý pocit. Chodil po bytě sem a tam a nemohl přijít na to, co ho tak zžírá. Jakoby mu již několik dní něco chybělo.

Ale co?

Otevřel ledničku. Pivo je, takže tady to nebude, pomyslel si.

Vešel do obýváku. Televize hraje, baterky v ovladači jsou ještě dobré, satelit je namířený přesně. Tady to taky není.

Dětský pokoj. Stříkačky a jehly po zemi, jako obvykle. Napůl shořelá záclona, to už je přes půl roku. V jedné z postelí leží nějaký cizí chlap a v ruce drží plyšového medvídka se stříkačkou v hlavě.

-“Hej, páprdo,” zvolal ten chlap, “kde je Mařka? Už mi dlouho nedala.”

Muž se zamyslel. Mařka. Kdo to je? To už jsem někde slyšel. ...Mařka... Vrásky na čele toho muže byly naráz hlubší a potu přibývalo. Usilovně přemýšlel.

Asi za půl hodiny mu svitlo.

Kurva fix, jak jen jsem si toho mohl nevšimnout?!!!

Jedním skokem byl u skříně a oblékal si dlouhý starý kabát. Za několik vteřin již sbíhal dolů po schodech v naději, že obě své děti najde někde na ulici.

Třeba se jen někde zapomněly s kamarády. Doufal také, že budou mít s sebou nějaké peníze a on si tak bude moci zajít někde na panáka. Teď je ale důležité je oba napřed najít, jinak nebude ani pivko, ani děti.

Stanice místní policie byla docela blízko. Upocenou, roztřepanou rukou otevřel dveře budovy plné lidí, které odjakživa nesnášel. Teď již byli právě tito ti jediní, kdo mu mohl pomoci najít jeho děti. Věděl přesně kam jít. Jeníčkovy i Mařenčiny spisy tady byly již dlouho.

Tatínek, mylně přesvědčen o ochotě a profesionalitě policie, odešel domů, čekat u půllitru piva na výsledky pátrání.

Celé tři hodiny, co byl Jeníček pryč, Mařenka přemýšlela, jak utéct z této temné komůrky i z celé laboratoře a samozřejmě na tom ještě něco trhnout. Musela ale počkat, až se sama podívá do druhé místnosti, aby mohla zvážit všechny možnosti.

A zrovna daleko od pravdy nebyla. Jeníček byl skutečně mistr svého oboru. V kapse měl asi tři zapalovače, svíčku a dokonce krabičku s několika cigaretami. Mařenka byla na svého bratra poprávu pyšná.

Zapálila svíčku aby si Jeníčka prohlédla. Otočila ho na záda a strnula. Jeníčkova předloktí byla stejná jako před půl rokem.

Samá díra.

Pane Bože, pomyslela si Mařenka, pouhé tři hodiny je pryč a vpichů jak po útoku rozzuřených zemědělců.

S takovou se Jeníček probudí nejdřív příští týden, jestli vůbec. Kdo ví, co to tam do něj cpali.

Nezbývá než počkat, až si přijdou i pro mě, přemýšlela nahlas Mařenka, jedině tak budu moct vymyslet nějaký plán, musím si to tam dobře prohlédnout a chtělo by to alespoň nějaký nůž, s holýma rukama proti nim nic nezmůžeme.

Druhý den už byl Jeníček trochu při smyslech a Mařenka mu hned řekla o svém plánu. Zrovna, když chtěl Jeníček taky něco říct se dveře jejich komůrky opět otevřely. Hned jak Mařenka zaslechla chrastit klíček v zámku zhasla svíčku a tvářila se, že tam není.

Onen muž měl ale výraz Mařenčiny tváře naprosto v paži. Chytil ji za ruku a vlekl do laboratoře. Mařenka se bedlivě rozhlížela a snažila se si zapamatovat každičký detail této místnosti. A hele, samopal, ten se může hodit. Snad se mi ho podaří nějak uzmout.

-“Nemusíte mě přivazovat, dala bych vám i dobrovolně a klidně oběma naráz.” To, že jsou tady teď oba dva, byla pro Mařenku příznivá okolnost.

-“Drž hubu!,” zabručel jeden z nich a hodil po Mařence stahovací gumu.

-“Víš, co máš dělat.”

Mařenka si nenápadně odepnula nohy od židle. Chtěla vyzkoušet fintu, kterou znala z jedné pohádky, co jí maminka kdysi četla.

-“Nevím, musíte mi to ukázat,” řekla a podávala gumu muži nazpět.

Ten se jen velmi neochotně otočil, unaveně vzdychl a šel Mařence ukázat, jak se taková guma omotává kolem paže.

Jeníček stál tiše ve dveřích komůrky a čekal na svou příležitost. Doufal, že samopal, který měl téměř na dosah ruky má plný zásobník.

A zatímco ten menší z obou mužů se blížil k Mařence, druhý stál v bílém plášti zády do místnosti a dění kolem moc nesledoval. Nevšiml si Jeníčka v nezamčených dveřích komůrky a nevšiml si ani Mařenčiných neuvázaných nohou. Netušil, že jeho zánik se nezadržitelně blíží.

Gumu držela ze všech sil a barva mužovi tváře začala kontrastovat s oblohou uprostřed rozpáleného léta. Pomalu se mu podlamovala kolena a on klesal k zemi.

Jeníček se mezitím zmocnil samopalu. Nikdy by si nepomyslel, že by dokázal někoho zabít, ale teď to očividně jinak nešlo.

Chlápek v bílém plášti před hlavní vlastního samopalu nestačil tančit v rytmu nábojů, jež ho trhaly na kaši.

Jeníček s Mařenkou pochopili, že akce >ZÁCHRANA< byla úspěšně dokončena.

-“Tak honem, Jeníčku, musíme domů.” Mařenka očividně zapomněla na svůj původní plán něco na útěku vydělat.

-“Počkej, počkej, Mařenko, přece to tady nechceš všechno nechat ?! Vždyť to by byl hřích!!!!”

-“U všech pokémonů, musíme za otcem, určitě má o nás hrozný strach!” Mařenka byla očividně zodpovědnější, než Jeníček.

Než však stačil ve svém hrnečku opsat lžičkou první kružnici, rozlétly se dveře a do kanceláře vběhl poručík Jebavý.

-“Pane kapitáne, pane kapitáne, mám to!!!!,” křičel mezi jednotlivými výdechy.

Kapitán Jelen ledabyle zamíchal svou neslazenou kávu.

-“Pomalu, Jebavý, pomalu. Co máte?”

Poručík se vítězně posadil na židli naproti svého nadřízeného.

-“Už vím, kde je ta hájovna, pane kapitáne!”

“No to mi tak scházelo”, pomyslel si kapitán Jelen, vědom si skutečnosti, že pokud teď pojedou někam do lesa hledat hájovnu a akce bude úspěšná, nasnídá se nejdřív před půlnocí.Zatýkání na lačno od srdce nesnášel.

-“A jste si tím jist?”, zeptal se pak v naději, že by se to dalo nějak zvrátit.

-“Absolutně!”, vyhrkl poručík. “Mám to z velmi spolehlivého zdroje. Dokonce mám i mapu, není to daleko. A ty zmizelé děti by tam měli být taky. Když hned zavoláme zásahovku, do večera je máme všechny pod zámkem.”

Kapitán unaveně vzdychl.

-“Tak do toho, ať to máme brzo za sebou.”

-“Provedu!”, křikl nadšeně poručík Jebavý a utíkal zpátky ke svému stolu.

Kapitán Jelen vytáhl ze šuplíku páteční protokol o zmizelých dětech. Narychlo si jej přečetl a v duchu se viděl jako úspěšný policista na titulní stránce zítřejších novin.

-“Jasné, pane kapitáne!” Odpověděli všichni pracovníci protidrogového oddělení jako jeden muž.

-“A zavolejte někdo tomu chlapovi, že už víme, kde jsou jeho děti.”

-“Asi bude chtít jet s námi, pane kapitáne.”

-“Hm. Pravda,” uvědomil si kapitán Jelen. “Tak se pro něj stavte, Jebavý. Ale rychle, není času nazbyt!”

-“Provedu!”

-“Si připadám jak fotr,” řekl Jeníček, když se jednoho sychravého dopoledne vrátil ze zahrady, kde právě zakopal oba bývalé nájemníky.

-“Ty jsi vůl,” pousmála se Mařenka.

Jeníček si vyzul gumáky a pověsil nepromokavý plášť zpět na věšák.

-“Co myslíš, Mařenko, za jak dlouho nás asi najdou?”, zeptal se pak.

Mařenka naposledy potáhla ze svého jointu, hodila jej na zem a zašlápla.

-“Těžko říct,” řekla, když po několika vteřinách vyfoukla poslední kroužek dýmu své snídaně. “Možná dnes, možná zítra a možná taky nikdy.”

-“Cože?! Ty se chceš vsadit?” Mařenka vyskočila ze židle. “Dobře. Tak o co? Já říkám, že otec nás určitě hledá.”

Jeníček pevně sevřel rty a zádumčivě pokyvoval hlavou.

-“Vsadím svou polovinu z tady toho všeho na to, že nás nehledá.”

-“To beru,” řekla Mařenka a šla si uvařit čaj. Když vešla do kuchyňky, nalila do hrnce na vařiči vodu a škrtajíc zapalovačem pustila plyn. Když si nachystala hrníček a zjistila, že má chvíli času, než začne voda vařit, rozhodla se podívat z okna a doufala, že spatří nějakého pěkného jelena, kterého by mohl Jeníček zastřelit a vykuchat na zvěřinové hody.

Když pak odhrnula záclonku, Jelena skutečně spatřila. Kapitán Viktor Jelen si zrovna k ústům přikládal policejní megafon.

Mařenka celá zděšená utíkala zpátky do pokoje.

-“Jeníčku, já mám asi halucinace!”

-“To se není co divit,” pousmál se Jeníček, “cpeš to do sebe jako poslední hodinu před smrtí.”

-“Já jsem ale venku viděla a slyšela policajty.”

Teď už Jeníček zpozorněl. Taky slyšel policejní výzvu, ale že by oba mohli mít stejné halucinace si připustit nechtěl.

-“Bojím se, že to není blbost,” řekl s nefalšovanou obavou v hlase Mařenka.

“Pojď se podívat.”

Jeníček pomalu přešel do kuchyně a opatrně odrhnul záclonu. Maskovaných policistů bylo všude kolem víc než dost.

-“Tak buď mám halucinace i já nebo jsme v prdeli.” Nic na světě si teď Jeníček nepřál víc, než aby to, co právě viděl, byla jen mylná představa.

Jeníček učinil poslední zoufalý pokus o záchranu. Otevřel okno a zakřičel:

-“Tady nikdo není! Celé je to tu opuštěné!”

Tatínek bezpečně poznal hlas svého syna. Vyskočil z křoví a utíkal směrem k hájovně.

-“Jeníčkůůůůů!”

-“Stůjte člověče, chcete aby vás zastřelili?!”, křičel za ním kapitán Jelen.

“Jednotko vpřed!”

-“Měla jsi pravdu, Mařenko,” řekl Jeníček, když si se slzami v očích rezignovaně sedal na židli. “Opravdu tam jsou. I s fotrem. Jsme ztraceni.”

-“Ale no tak, můžeme být jen rádi, že nás našli. Konečně se vrátíme domů.”

-“Já nechci!,” křikl brečící Jeníček. “Já tady chci zůstat!!!”

-“Nepokoušejte se o odpor!”, ozvalo se ode dveří. “Jdeme dovnitř.”

Neváhal ani vteřinu. Namířil jeho hlaveň směrem ke dveřím.

–“Nechte nás být!”

-“Jeníčku néééééééééééé!”

-“Já tady klidně umřu!”, křičel Jeníček a stiskl spoušť.

Po několika minutách dal kapitán Jelen rozkaz střelbu zastavit. Rozhostilo se srdce svírající ticho. Dým pomalu dosedal na zem a policisté vběhli dovnitř.

Druhý den se fotografie kapitána Jelena v novinách skutečně objevila. Titulek k ní byl ale jiný, než si kapitán původně představoval.

VÝSLEDKEM PROTIDROGOVÉHO ZÁSAHU KAPITÁNA JELENA JE ZNIČENÁ LABORATOŘ A DVĚ MRTVÉ DĚTI.