Athalanta

I.

Tvé tělo napjaté jak luk,

který je svírá.

Voníš uvadlými růžemi a zhýralostí.

Zuby prosvětlí noc,

když se usměješ,

Athalanto.

II.

Lehnu si do sněhu,

abych se mohla dívat na hvězdy,

ale žádná z nich nespadla dolů

a tak jsem se vrátila domů,

a na zdech mne uvítali

roztruchlení sloni.

V lednici zůstalo jen máslo,

tak si udělám čaj,

černý jako vychladlé uhlíky.

Tvářím se,

jako že nevím o co tu jde,

jako že ta rokle mezi námi

není tak hluboká.

Když miluješ propast,

třeba mít křídla.

III.

Kapky rtuti se srážejí na nahé kůži.

Tvůj šíp prošel mým srdcem