Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Irigna a Marlip II.

10. 03. 2005
4
0
2338
Autor
Don´t_worry

Štěpánovi za to, že jsem si mu dovolila vzít myšlenku a použít ji. Jinak také věnována tomu, kdo byl i na začátku. A jestli vás napadlo, jestli ta římská dvojka má hlubšího smyslu, pak ano - má. Velmi volně navazující.

Slýchávám kroky už v předsíni. Jako by se ke mně přibližoval život pulsující v ohromných rozměrech. Ticho, které se ke mně vkrádá, musí být žena. Jestli je střední rod tak přilnavý, kdo jiný by byl ochoten se mu prodat. Žena, vždyť vám to povídám.

Ale z knih jsem záhy poznal, že se ta stvoření mohou schovat v horu, o kterou se v minulosti vedly války. Namátkou rok 01. A nebo se může změnit v amforu. Řeku, kočku, zem, ale pořád to bude tatáž osoba. Ona. Pouze se mění temperament její povahy.

Vnější podobnost. Základ pro přirovnání: snažte se najít fantazii. Pokud jsou peřeje ústa, co znamenají ramena řek? Zajímavé je, že mě už dlouhou dobu nic nenapadá; jen tahle myšlenka se přikrašluje a obnovuje v pravidelných intervalech noční směny, kdy vrůstají hodiny do rána. Tvář je to poslední, co se snažím odhalit klidně i pod tekoucí vodou.

Když mi bylo poprvé smutno, krásně jsem umíral. Tehdy jsem ještě vlastnil zeď. Byla jenom má. S nikým jsem se nedostával do rozepří, o kterou cihlu se smím opírat a které zanechat pro ostatní. Hraničila s mou osobností a tuze malicherným městem.

Nedivte se, že jsem se odstěhoval. Dokonce změnil oblíbené barvy, jídla, hudbu, knihy, zvyky, ale i tři věci, které bych vzal na opuštěný ostrov. Údajný ztroskotanec; jako bych jím nebyl už teď. Dříve jsem odpovídal, že by to měly být právě ty věci, s kterými umím pracovat, které dostatečně znám. Nyní však této otázce oponuji jiným způsobem. Vcházím k ní od lesa. Tedy: žena, zapalovač a nůž jsou předměty, bez kterých by si svůj pád neuměl představit. Symfonie plná rozporů a rozpaků! Naučených slov, pravil by neutrální přihlížející.

Zatímco se mi v hlavě prolínalo ledacos s tím ostatním, nabyl jsem pocitu, že už dále nemohu trpět svou nepoužitelnost. Žil jsem permanentně ve smrti, protože žití by bylo slovo plné klamu. Kdybych filosofii dotáhl až do konce, musel bych jasně uzřít, že klamu jedině sám sebe, tudíž je jedno, jakým výrazem si pojmenuji holou skutečnost.

Pravou nohou jsem kopl do peřiny. Odvrátila zrak a přeložená ledabyle si opět užívala své ležatosti. Ztrácel jsem odvahu. Mám, nemám. Nejdu! Ale peřina už si mi také nechtěla natahovat do prvé pozice. Stejná noha, co udeřila do peřiny, se posunula, že ve vodorovné pozici plavalo už koleno ve vzduchoprázdnu. To samé jsem chtěl učinit i s druhou nohou. Stalo se tak; na pokřiveném obličeji, co se dokázal výhradně šklebit, bylo vidět, že se v koutcích usmívám.

Dolní končetiny mě držely. Nádhera, utrousil jsem mezi vzdechem. Další překážka byla o něco blíž. Dveře. Rozpoznal jsem kliku a mohutně se do ní opřel. Povolilo. Rozpomněl jsem si další atributy mého skromného bytu. Nebyla to jednopokojová buňka, jak jsem si ve svých představách často vymalovával, ale existovala ještě malá kuchyňka. To je mi novinka; už jsem byl plný smíchu při expedici za objevy.

„Dobrý den, půvabné děvče. Co vy tu?“ Halekavým hlasem pouštěl věty do prostoru.

„Snídám. A vy?“

„Bydlím.“

„… Takže vám tu vadím?“

„To se nedá takto říct. Možná ano a možná ne. Znáte Seiferta?“

Kam až ten žert zajde. Povídám vám, kam?

Dívka se zachmuřila a libozvukem odvětila: „Neznám. Na oplátku bych se vás zeptala já … Znáte sousedy?“

„I vy …! Chcete se mnou šprýmovat? Znám Seiferta; právě něco nového začíná, víte? To byste měla znát. Měl by to vlastně znát každý … spolubydlící jsou mi ukradení, pomohli mi snad ke štěstí?“

Zamyslela se. „Asi ne,“ podala výmluvnou odpověď, ale hloubavost se jí z tváře ven nevydrala.

„Můžeme si tykat. Úvod byl celkem fajn. Madsis.“

„Těší mě, Madsis. Já jsem Tazuko. Ahoj.“

Výměnný polibek na ústa byl obřadný.

„Sedni si,“ pobídla rozveseleného muže.

 

 

„Víš, Irigno, proč takhle vyvádíme? Jsi pak úplně jiná; bojím se tě.“

 

„Na,“ předhodila před něj kus papíru. Bylo vidět, že není zcela prázdný.

„Můžeš si tam napsat opět nové údaje.“

„To znamená odchod?“

 

Když mi bývá smutno, jako kdybych umíral. Již to není tak krásné jako dříve. Brodím se jinými řekami. Ale podstata zůstává.

 

Nikdy bych neměl jít stejnou cestou dvakrát. Vracím se rád. Jinudy.

 


Vinki
08. 03. 2006
Dát tip
chtel sem jen napsat, ze mam i+m rad, jsou mi blizko skoro sem napsal, ze jim dokonale rozumim, ale nenapisu, bojim se toho slova, nahani mi strach po ctvrte to prectu jindy, trikrat a dost, pulnoc je tu tebe mam taky rad jen co najdu, kde tipnout, tipnu (kritika na pokracovani)

katugiro
07. 04. 2005
Dát tip
nestává se mi, že bych něco nedočetl ale stane se

Craerassy
16. 03. 2005
Dát tip
víš, worry...jsem nemocná a není mi dobře, nejsem moc soustředěná, ale Tvoje dvě povídky mě dostaly do jiného světa...četla jsem je obě dvakrát a snažila se najít něco jako dotek...ten, kterej vždycky zanecháváš...mám takový obraz...na stole leží kniha a na jejím obalu je ostrov, obloha je šedá a skály mají nafialovělý odstín...když knihu otevřu a začtu se, mám možnost změnit obrázek na obalu knihy...asi plácám, viď..:-) přesto...tvá povídka zanechává něco, co zůstává... *

viď? neplácáš knížky si vybírám podle obalu ...nevím, chci aby se mnou souzněly, myslím ale nakonec si ty obrázky taktéž tvořím podle sebe, jak chci, jak je vidím díky moc

Craerassy
16. 03. 2005
Dát tip
vím, proč tě ráda čtu, worry a to je pro mě důležitý.. a už mizím, nechci ti tu sklouznout k chatování:-)

já chatování ráda a vlastně i lichotky, když nejsou do očí přímo :) ahoj

StvN
13. 03. 2005
Dát tip
glassy - máš plnou hubu řečí. Tohle dílo je výjimečný a ty ze sebe dokážeš vyprodukovat "svého/mého", četlas to vůbec? Chtěl bych si to přečíst celý.

Nechci tu dialogy. Hádájící se dialogy. svou nepoužitelnost, ve svých představách; nevadí mi to, ale jistě neznám rozdíl ... Tohle je celý, mě to nebavilo. Předtím tu bylo deset řádků. Díky.

StvN
13. 03. 2005
Dát tip
galssy , za a) avízo a za b) mám za to, žes mi něco slíbila, snad před půl rokem. Takže se do mě přestaň navážet, jo? A jestli jsem snad don't_worry ublížil svou návštěvou, tak se omlouvám. Dvakrát se odmítnou nenechám.

StvN
13. 03. 2005
Dát tip
Neumíš přiznat, žes něco nezvládla, co? Smajlík jako tišení vlastních ran.

Ale ne! na to, že jsme se s glassy víceméně rozešly na tom, že se někde něco povídá, je mi nějaká demonstrace ... na druhou stranu nemám potřebu řešit tyhle věci; napsala jsem povídku, protože jsem nechtěla jen tak Marlipa opustit, když jsem si na něj vzpomněla a před danou kritikou je vždy přezdívka, takže by neměl být problém ... já si těch názorů vážím; vím, kdo asi tak četl a kdo se ozval ... StvNe, neubližuješ. Jak mám vysvětlit to, co jsem napsala výše? Zopakovat? Asi vás pošlu do někam.

glassy, lásko, když jsem ti neposlala avi, co by to tak asi znamenalo, hm? Výkřik do nikam. Zatím se nerozčiluju. Asi tuhle povídku vložím znovu, abyste mi nezvyšovali čtenost.

StvN
13. 03. 2005
Dát tip
Marné volání.

pozorovatel
12. 03. 2005
Dát tip
víc než filosofii tam vidim fantazii s fantazií si umíš hrát a zacházíš s ní dál než ostatní styl se mi líbí, občas se ale bere vážně, tim myslím mít tak trochu odstup od povídky, od sebe zjednodušuj. Protože to, co vyprávíš se dá napsat jednodušeji, jen to nevidět tolik složitě píšeš osobitě, nezvykle - to chválim, ale asi si budeš muset vycvičit čtenáře moc dobrá povídka

spíš cvičím sebe; čtenáře mám celkem fajn dík, cením si každého názoru, co tu padne

Zkracuju. úsměv Budeme číst po troškách, protože jsem to asi ´smádla´. A vy nechcete kritizovat.

Ok. Jdu najít i to ostatní, ať to nevypadá, že máš výhrady k deseti řádkům. Mno, ono to mělo být delší, ale mě nebavil dialog, tak jsem ho utla čarou. Díky.

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru