Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seBotanická zahrada
27. 03. 2005
0
0
545
Autor
Pessoa
zůstal jsem přimrazen:
na sklech tály vločky,
ale pod listy, které měkce se kladly
jako živé vějíře,
spatřil jsem dívčí tvář.
Tma nemá kůži černější.
Jen zuby svítily jí z tváře
Ptal jsem se jí, kdo je
v parnatém šeru skleníku
pod těmi listy, jež se měkce kladly
Obrátila se po mně,
bělma jejích očí byla nazlátlá
a kolem hrdla se-jí plazil
Jistě mě neslyší,
Vstala pomalu
a dlaní, která byla světle růžová,
otřela opocené sklo.
Nikdy jsem nebděl víc
To jenom spáči, kteří v noci zápasí
s němými přeludy,
a sen již couvá kvapem nazpátek
do černých prostor noci,
marně se pokoušejí přivléci je zpět
před rozespalé řasy.
Rychle se skláním za tou rukou,
Však za sklem nebyl nikdo.