Stanu se komunistou

Je večer. Přehnané břicho mě stahuje k zemi.

Kolem je ticho – co nadělám, ne že ne. Začnu volit komunisty.

Jen tak, na truc, aby bylo vidět, co si myslím o listopadu
osmdesát devět. A budu zatracován. Už vidím
sám sebe a mé jméno nemněné
vyškrtnuté z almanachu, stránek naší školy
potají ze seznamu telefonů. Že jsem rudý? Nevadí.
Kdo řekne si tu větu? Že půjdu s cejchem vím. Růže nekvete tu
a hodiny jdou se zpožděním.

Až stanu se komunistou tak pěkně od stolu
nařídí mí do nynějška kamarádi, vynést z Pantheonu moji mrtvolu
a do kanálu s ní. A tam mě pohladí po tváři krysy jen.

Milenky Maratovy. Což, sníme co si sami zasijem.

Vím, že se mě budou štítit. Červenka je prý
poněkud lepkavá. Ale to lež je, moji drazí, taky.
Jak tma schovaná v mříži zpovědnice. Dáte mi punc.
Svině děvky poběhlice. Usměješ se a plivneš do tváře.
Dřív než svoji rudou knížku vyzvednu si.

Dají mi pak ještě najíst? V restauracích a kavárnách,
vezměte mí soudruzi malovaní, vaše pendreky milic,
však vím, je na nich prach. A milicionáři – nikdy nebývalí -
poženou soudruha jemuž by včera
jak Apoštolu nohy omývali.

Stanu se komunistou, na zlost demokracii. Abyste mě mohli
nenávidět. Když nemůžete najít žádné záminky.
A věřte, nebudu se stydět. Jsou i horší věci
za něž by se měl člověk stydět. Mí čistí beránci bílí.