Fobie

Říká se, že každý z nás má nějakou fobii. Že i ten nejsilnější a nejvyrovnanější člověk má nějakou slabinu, která ho vždy dokáže položit na kolena. Jistě i vy víte, jaká je ta vaše. Můj tatík, jinak velmi statný muž, spustí při pohledu na pavouka takovou árii, že jsou pro něj všechny stupnice krátké. Mamina zas kolabuje ve větších výškách než je idylická rovina. A já? Já mám panickou hrůzu ze svých budoucích tchánů a tchýní.

Mé milostné vztahy probíhaly vždy velice plynule bez sebemenších potíží. Rychle a bláznivě jsem se zamilovala a pak si jen užívala toho slastného pocitu a idylického cukrování. Měla jsem pocit, že jsem dokonalá partnerka, kterou nemůže nikdy nic rozházet. Bohužel už ve svých patnácti jsem zjistila, že tomu tak není.

Tenkrát jsem si našla svého prvního opravdového přítele. Jmenoval se Petr a byl o 2 roky starší než já. Zamiloval se do mě tak silně, že měl potřebu každý den mě přesvědčovat o velikosti a pravosti svého citu. Nosil mně květiny a neustále mě zasypával milostnými verši. Myslím, že to bylo někdy kolem Velikonoc, když došel s tím největším důkazem své lásky. Tu osudnou větu mám v uších dodnes. Zněla: ,, Abych ti dokázal, jak moc tě miluju a že to s tebou opravdu myslím vážně, představím tě zítra  svým rodičům. Zvou tě na oběd.“ Musím přiznat, že mě to malinko šokovalo, ale navenek jsem na sobě nedala nic znát a s pozváním souhlasila. Celý následující den jsem byla tak nervózní, že jsem nebyla schopná myslet na nic jiného než na ten osudný oběd. Prozkoušela jsem celý šatník a schválně se týrala hlady, aby mi na talíři nezbyl ani kousíček té lahodné krmě. Snažila jsem se chovat co nejpřirozeněji  a nacvičovala  si úsměvy na všechny strany. Realita však byla poněkud jiná. Když jsem se s jeho rodiči setkala tváří v tvář, úplně jsem strnula a nedokázala složit smysluplnou větu. Nějakým způsobem mě odvedli ke stolu, kde na mě čekala další složitá překážka. Na oběd paní domu připravila výbornou sekanou, která je shodou okolností mé nejmíň oblíbené jídlo. Chvilku jsem na jídlo bezmocně hleděla a vzývala na pomoc všechny svaté, když v tom se ozval Petr: ,, Mami, Jana je vegetariánka, jí jenom kuřecí. Myslel jsem, že jsem vám to říkal.“ Jeho máti úplně zrudla a začala se strašně omlouvat, že zapomněla a že připraví něco jiného. Já ( konečně jsem vyslovila svou první větu ) jsem ji přesvědčila, že mi sekaná nedělá žádné problémy a že nové jídlo skutečně nebude třeba. Sebrala jsem veškeré síly a talíř vylízala do posledního drobečku. To bylo snad poprvé za celý den, kdy jsem na sebe byla opravdu hrdá. Bohužel mi tento pocit nevydržel příliš dlouho. Té sekané se v mém těle asi moc nelíbilo, a tak se začala cpát ven. Zbytek dne jsem strávila na záchodě ustavičným zvracením. Jeho rodičům jsem se pak po celou dobu našeho vztahu vyhýbala obrovským obloukem.

O pár let později jsem si našla novou známost. Chodili jsme spolu už docela dlouho, ale slovo rodiče mezi námi naštěstí vůbec nepadlo. Většinou nebývali doma, takže k nějakému nechtěnému setkání nemohlo nikdy dojít. Jenomže nikdy neříkej nikdy. V den, kdy měl Honza narozeniny, jsem se rozhodla, že ho trochu překvapím a udělám mu striptýz. Navlékla jsem na sebe to nejvyzývavější oblečení, které jsem doma našla, a s úsměvem od ucha k uchu vyrazila ke dveřím jejich domu. Úsměv mě opustil v okamžiku, kdy se ve dveřích místo Honzy objevila jeho o pár let starší kopie. Pan otec mě přejel dosti důkladným pohledem od hlavy k  patě, chvíli se zamyslel, načež odvětil, že jsou skutečně slušná rodina a žádné takové pochybné služby nevyhledávají. Pak zabouchl. Za pár minut otevřel Honza, který se mi moc omlouval a za odměnu mě představil celé rodince včetně babičky a dědečka. Dědeček si nasadil brýle a při pohledu na mě se málem udusil polykajícím soustem narozeninového dortu, jeho dcerka v návalu paniky zavolala sanitku, která okamžitě dorazila. Zmatení záchranáři se snažili rodinu uklidnit, že se nic vážného neděje…. A já?  Zbytek dne jsem strávila v koupelně, kde jsem vytvořila velké slzavé údolí.

Do třetice všeho dobrého i zlého došlo k seznámení s rodiči mého manžela. Chodili jsme spolu asi půl roku, ale jelikož jeho rodina byla hodně katolicky zaměřená a neuznávala žádné techtle mechtle před svatbou, snažili jsme se náš vztah dlouho skrývat. Davida to sice trošku mrzelo, že si mě ve svých 24 letech nemohl pozvat k sobě domů, ale moc dobře jsme věděli, že já – devatenáctiletá maturantka bych jeho rodičům asi jako perspektivní ženuška moc nepřipadala. Jenomže ani tentokrát jsem neměla štěstí. Nějakým záhadným způsobem jsem otěhotněla, a tak jsem musela před tu soudící porotu přeci jenom předstoupit. Tolik výčitek jsem v životě neslyšela. Proč jsi nám neřekl, že máš holku? Jak můžete mít dítě před svatbou? Jak dodělá školu? Na místě jsem se z toho psychicky zhroutila. Zbytek dne jsem strávila v posteli, kde jsem střídavě brečela a zvracela.

Takže i vy, kteří si silácky myslíte, že vás žádný had ani pavouk nemůže ohrozit, dávejte důkladně pozor, aby se nepozorovaně  nepřevtělili do postav vašich budoucích rodičů.