Babička

Odvezeš babičku do restaurace, bylo mi řečeno a já si uvědomil, že tu nemám dárek ani peníze na koupi dárku, neboť má milá babička v onen den slavila osmdesát let svého pobytu na planetě Zemi. Ajajaj, řekl jsem si a pomohl babičce do vozu. O chvíli později jsme brázdili silnici vstříc okresnímu městu a babička se ptala, jak že mi to jde ve škole, co holky, jestli už bude svatba, a já něco mlel a přemýšlel, jak s tím dárkem. Babička byla tehdy nemocná a každý dárek jí udělal radost a já, nejoblíbenější vnouček, bych jí nedal nic. Náhle mi přikázala zastavit, že se půjde projít lesem. Stála před autem a dívala se na srnku mezi stromy. Já zas přemýšlel, jak bude smutná, jak budu za nejhoršího, a to nejen u ní. Bylo mi jí líto. Vzal jsem ze země kámen a rozbil jí hlavu. Ani nehlesla a klesla k zemi. Z hlavy tekla krev a mozek. Babička byla vždy čilá, a tím pádem i štíhlá, proto mi jejích čtyřicet kilo nebránilo odnést ji k autu a hodit do kufru. Opět zavrčel motor a jeli jsme s babičkou do města. Začal jsem přemýšlet, jak se vymluvím, až přijedu bez babičky, a došlo mi, že klasická výmluva nepostačí a mrtvou babičkou se nezavděčím, na druhou stranu jsem byl rád, že babička nezažije už žádné zklamání, a navíc to má už za sebou. Měl jsem ze sebe dobrý pocit, ale z příbuzných to asi nikdo nepochopí a soudce jakbysmet. Přišel čas řešit problém jménem babička, nebo spíš problém starého těla v mém kufru.

Přijel jsem do města a první mé kroky vedly do železářství, kde jsem si koupil sekyru a velký nůž. Poté jsem zajel k lesu a tam babičku naporcoval a ty kusy dal do pytle. Tělo konečně dostalo alespoň trochu manévrovatelnou formu. Nu což, na čase jet na oslavu. Vzal jsem pytel a hodil ho do auta. Zastavil jsem u řeky, do pytle dal pár cihel a to celé jsem zabalil do ještě jednoho pytle. A pak babička spadla do řeky a utopila se.

Jedu si sám autem a je mi zle. Co říct, co sakra říct. Potí se mi zadek, záda, čelo… vlastně jsem úplně zpocený. Kolik mám minut svobody? Policie, nenávist a pohrdání, přitom já přeci nechtěl babičce ublížit. Usmívala se na srnku a s tím úsměvem jsem ji porcoval, ten úsměv je na hlavě i teď, kdesi v řece úsměv v pytli putuje do Hamburku. Zastavil jsem před restaurací a oknem uviděl padesát příbuzných, jak se družně baví a očekávají příchod šťastné oslavenkyně. Rozběhl jsem se.

Běžím už tři hodiny, jsem za městem v polích a běžím. Cítím, jak mi docházejí síly, ale musím utíkat, protože není člověka, který by mě pochopil. Kraj lesa, kořen, pád.

Probudil jsem se v nemocnici, ale nebyl to sen. S otřesem mozku se rozpomínám. Čeká mě soud a dlouholetý žalář za brutální vraždu, s tím jsem smířen, ale necítím vinu. Budou čekat, že veřejně prohlásím, jak svého činu lituju, jenže já vidím její úsměv a nic takového neřeknu.