Hledej dál

Podívejte se zvířátku do chloupků. Pokusil jsem se o obrázek popisující procitání tvorečka ve spárech Královny. V tomhle mém povídání si nejen pod vlivem spánku zvířátko mumlá a přemílá. Snaží se uhodnout, co se událo než se ocitlo v tmě. Dělá si výčitky, že se příliš opilo, aby zase uteklo z kruté pravdy. Je na sebe naštvané, že se nedokáže svěřit s tím, co ho tíží. To, co ho tíží se mu zdá být hrozné, ale není snadné se zbavit zdroje svého vzrušení, přestává být snadné i jej schovat. Zahání těžkosti opojením lehkou lží. Jenže to opilství si nakonec surově uvědomuje všechno, co je utajené a stává se mu pastí. Do spánku vstupuje Královna, které se nakonec zvířátko rozhodne důvěřovat.

Eh, vzpomínám si jen mlhavě, ale měl bych... Měl bych si vzpomenout. Je to důležité. Potřebuji vědět všechno ... Všechno, co se udalo před mým pádem sem. Jo, měl bych vyhledat cestu zpátky až tam odkud jsem vyšel. K sakru, ta cesta. Problikávají mi v mysli místa, kde jsem byl. Jsou potrhaná a zpřeházená. Nesmím podlehnout snu. Nesmím. Ne! Takže, soustřeď se! Snaž se to hezky poskládat do časové linie. Ach jo, ta nit je tak zpřetrhaná. Takže, vzpomínám si na její oči. Byly zkoumavé a pak... Ano, uhodily mě až se setmělo a já ucítil, jak do mě vstoupila. Hledala ve mě, něco našla a sebrala mi to. Myslím si to takhle. Určitě nevím nic. Mám jen ty své pocity. Kdyby tak bylo něco pevného z čeho bych mohl vyjít. Když se mi zas vzpamatoval zrak, usmála se na mě. Vypadala o něco nepopsatelného bohatší. Zdálo se mi, že o něco mého bohatší. Pak se její ústa pohnula. Hromadí se mi tu samé něco. Kdyby se mi ho podařilo doplnit. Řekla: ... "Špatně si hlídáš svá kouzla. Je snadné tě o ně připravit." Jestliže to neřekla přesně takhle, řekla to velice podobně. Vzala mi nějaká kouzla či co. Nerozumím tomu, ale přijdu na to. Přijdu si pro to ... "Příď, jen příď, neubráníš se mi, podléháš mi." Ale, ten její hlas zní ze mě. Provokuje mě. Jakoby do něčeho strašně ukolébával. Jak ve mě tehdy hledala, nechala všechno pozotvírané. Takový šum a bordel, jak si to mám teďkom všechno utřídit? Měl bych si vzpomenout na to, co bylo ještě předtím. Jak vůbec došlo k tomu osudnému setkání s ní? Sám jsem ji vyhledal? Tuším, že ano. A proč? "Sám sis přál, abys mi náležel. To už vážně nevíš?" Cítím, že se ten hlas teď vedle mě posadil. Tápu. Hrozně mě bolí hlava. Ten hlas se rozezní vždy, když narazím do něčeho v té mé tmě. Když půjdu opatrně, třeba mi pomůže se zorientovat. Přál jsem si, aby ovládla mé myšlenky, proto aby je uzdravila. Né, abyste mi je vzala. Slyšíte mě? "Až se probudíš, uvidíš, jaké své myšlenky jsi zavíral." Tehdy, když jsem s ní byl, bál jsem se. Měl jsem se bát více, jenže bylo tu něco, co mě k ní poutalo. Fascinovala mě. Stále mě ještě fascinuje. Chtěl jsem utéct a zároveň zůstat. Uvědomil jsem si, že se můžu lehce dostat do maléru. Vzpomínám si, že jsem si tehdy řekl: Pokud je to hrozné nechci o tom raději nic vědět. "Jak si přeješ." Odpověděla mi a já měl při tom pocit, jakoby zaklapla past. Jo, postavila mě mezi protipóly. Na jedné straně stála pravda, kterou jsem si přál poznat a na druhé straně byla lež. Polehával tam panický strach z té kruté pravdy. Rozhodl jsem se raději pro tu lež. A pak mi něco vzala. "Ano, vzala jsem ti tvé kouzlo." Jaké kouzlo? "Odejmula jsem ti jednu možnost naplnění tvého života, protože se ti zdá být hrozná." Tajemná Královno, jste mystická? Královno? Jste Královna? "Zvířátko, to jsou jen tvé představy. Ty máš už navždy." Směje se. Má pravdu. Její otisk je nesmazatelný. A co jste tedy skutečně? "Musíš si vzpomenout. Chceš si vzpomenout, nebo už zase ne?" Ano chci, ale potřeboval bych se o něco opřít a jediné, co mám, je Váš hlas. Tak se Vás ptám. Dělám to špatně? "Chceš se hned podívat na výsledek, ten ti mnoho neřekne. Buď v otázkách poctivý! Ano?!" Jste učitelka, že jo? "Usmíváš se, to vypadá nadějně." Ne? Jste lékařka? "Takhle to neuhodneš." Jak to mám uhodnout? "Nehádej! Nemluvím k tobě tak jak si myslíš. Jsem v jakési tvé zpětné vazbě. Nevím nic, co nevíš ty sám. Rozumíš tomu? Hledej!" Už to mám. Jste má láska? Královno, to vůbec není jednoduché. "Děkuji ti za tvou lásku." Vy jste taková přemíra. Sebrala byste mi veškerou možnost úniku, kdybych se tehdy rozhodl pro pravdu. "Sebrala jsem ti ji přesto." Jak to, že se mi ztratila paměť? Chtěl jsem i nechtěl svým myšlenkám uniknout. Nedokázal jsem se rozhodnout. Přál jsem si mít tu možnost úniku. Vyhověla jste mi za cenu mého kouzla. Jaké je vlastně to mé kouzlo? "Kouzlo rozvíjí život. Každý dosažitelný sen rozvíjí život." Mé smysly se soustřeďovaly na Vás stále víc. Až, bál jsem se, že se zblázním. Nešlo to. Musel jsem před Vámi utíkat. "Stala jsem se tvým nedosažitelným snem, že?" Vás to těší, ale ... "Ne, netěší." já se k Vám stále vracel. "A stále utíkal." Jaká je vlastně ta pravda? Pravda je tvé dno. A jestli tam nedohlédneš. Lži! Lži, jak nejvíc umíš, že to nejsi ty! A pij! Ubíjej se k smrti! Utop se v tom, když se ti tak chce. Mám hlavu plnou střepů, už se mi nechce vzpomínat. Ne, to nemůže být pravda. "Ležíš tu jako smrt. Prosím tě, probuď se už!" Každý dosažitelný sen rozvíjí život. Přemíra života budí smrt. Přemíra lži zas pravdu. A naopak a tak pořád dokola. Potřeboval jsem se Vám s něčím svěřit. Asi jste to poznala. Vyčkával jsem, pod záminkou přijatelnější chvíle. Čekání se nesnesitelně protahovalo a můj strach rostl. Chvěl jsem se a roztržitěl. Věděl jsem, že žádná taková chvíle, která by mi vyhovovala, neexistuje. Jsem srab. Bylo by rytířštější nebabrat se s tím a naostro zasadit tu ránu, jenže já bych Vám nedokázal ublížit. Mé rozhodnutí pro lež nemohlo dlouho odolávat. Lehké lži stavějí těžkou pravdu ve svou past. Pomohla jste mi. Uhodila jste a já ucítil, jak jste do mě vstoupila. Smál jsem se, protože jste šimrala svými dotyky, jak jste si to u mě prohlížela. Jenže byla jste neodbytná a do všeho jste koukala. Strnul jsem, když jste se blížila k místu, kam jsem ve zmatku schoval zdroj svého chvění. Strnul jsem, ale navenek dělal jakoby nic, abych na to místo zbytečně neupozornil. Lačná svým chtěním jste kolem toho kroužila. Smála jste se a já se taky smál, šla jste po mém hlasu. To místo se nedalo utajit. Řvalo křečí po mém strašné hříchu. Když jste to ukořistila odběhla jste ven a já za Vámi. Prozradilo se to. Odhodlal jsem se Vám podívat do očí. Usmála jste se na mě a řekla: "Zvířátko, jsi moje." Utápěl jsem se ve své rozlité vášni. Já se opil. V tom opojení jste mi vzala kouzlo a prohlásila za své. Můj život se nyní bude rozvíjet díky Vašim snům. Budíček! Chřest studených řetězů doprovází tlukot mého srdce a napjaté struny dráždí ke hře. Nevidím. Ve vypjatých situacích je lehké závažnější a napadnutelnější, než to samé lehké za normálních okolností. Tíže rozsudku jakoby byla blíž čemusi božskému, než je tomu za normálních okolností. To je můj pocit. Mohu tomu božskému důvěřovat, že mi nepřivodí smrt? Nevidím, popadá mě panika. Ucítil jsem vůni z předešlé noci. Zcela určitě je teď se mnou má Paní. Cítil jsem ji odevšad. "Jaké je to mé kouzlo, které jste mi vzala." Ptám se. Zasmála se: "Uvidíš. Probudím ho v tobě. Důvěřuješ mi?" Předtím jsem pochyboval, ale teď... Teď při celé té její přítomnosti, při těch všech účincích, co probíjejí celým mým tělem, při tom všem z nutnosti tolik se vypovědět potvrzuji: "Důvěřuji Vám má Královno." Odvázala jste mi z očí šátek.

---