Smrtící chuť

Smrtící chuť

Mám chuť vytáhnout samurajskej meč a vyběhnout ven… Ven z domu… Mezi lidi… Rozsekat je na maděru! Je mi jedno koho, je mi jedno kolik, je mi jedno jak dlouho… Každé zasvištění ostří vzduchem je pro mě rajská hudba, každý zoufalý výraz v očích mých obětí ve mne vzbuzuje nesmírně povznášející pocit… Chci jich rozsekat co nejvíc dokud… dokud mě někdo nezastaví… Ale mě nikdo zastavit nemůže- já mám přeci meč a oni jen své holé životy… Zatím… Ale to já rychle změním! Ta hrůza a děs vepsaný do jejich tváří, když se můj meč pomalu boří do jejich hrudníku… Ten pomalu se vytrácející život ve formě rudé tekutiny, která vytéká z rány přes špičku zbraně až na šedavou zem, ty poslední výkřiky a zoufalé kňourání… Jak se slzy mísí s krví, jak se zběsilý skřek mění v poslední těžké oddechování do prachu na chladné zemi… Nakonec se zvedne studený vítr a obloha dostane stříbrný nádech. Mrazivý vánek odnáší poslední zbytky života z konečků prstů padlých růží, které jsou rozsety po okolí. Blednou. Poslední zasténání, poslední výdech, poslední krůpěj krve, která odkápla z meče…
To všechno je mi tak drahé… Tolik to pro mě znamená… Tolik, že se toho musím vzdát!

---