Mraky nad nebem

Jsou studené, ale když ohně dotknou se, tu v žhavé uhlíky se změní, tak jako láska dotkne se lidí.

Půllnoc už odbíjí, hvězdy se smějí, a k ránu přichází návštěvník smělý.

Děj se, co děj, království rozpadá se, střepy roztrhají tvé tělo a ty blížíš se ku konci svému.

Už mrtev jsi, nevíš jak dál. Tvá mysl plná tmy je,  smutek drásá tvou mysl, ty sám jsi, zabít, zabít, kéž by mohl nevědět o ničem.

Hvězda, jež tajemství blíží se, stoupá ku hvězdám.

Mrak nikdy nepřekryje tvou věž, vždy budeš svůj, a nikdy sám.

Však blíží se čas, kdy rozejítí se má, kdy čas dlouhý mi nastává.

Když vál hvězdný vánek, když noc se plížila, tu náhle zranil ji osten, jež do boku si zaryla.

Jsem tu sám a oči se mi klíží, v dálce už vidím jen zář mlhavou, však čas můj se blíží už rychlostí pro nás neznámou.

 I když stále zarytý výhled mám, vím že růže, jež píchají a voní, kvetou tam a vánek vane poklidný.

Rožhneme svíce a světlo bude svítit, jak srdce, jež naplní se láskou.