Občas mám strach..

Plížila se kolem tmy, okolo ní, dál a dál, až si ji celou ochočila

Její ostré zuby jí visely z tlamy a kapala z nich tmavě rudá krev

(Byla lidským přízrakem, který se zhmotnil v pouhý stín, obtěžkán krutým břemenem, neb Ona komunitě prokletých velí)

 Šla za mnou - tiše, šla po mně..

Jen syčení z jejího hrdla bylo slyšet - Ona - stinný přízrak.

 Omotávala se v šero šedých šedivic, šeptala šumem svíjících se sirot, sychravo, sýček, smrt v blízku uzřela jsem..

Dala jsem se do běhu, již jsem nemohla déle vzdorovat, rychle pryč, kolem lesa nebo hřbitova?

Mám vůbec na výběr?

Pravá střídá levou, leč Ona je stále za mnou, cítím její zatuchlý dech, natahuje po mně ruku, ale já stále utíkám..

A tu, klopýtám, a zas, znova..nakonec jsem ležela v smrdutém blátě, k mému štěstí na hrudi, díky čemuž jsem neviděla temné zrůdě do tváře.

 Nejprve jsem ucítila chladný dotyk na mé levé paži, pomalu jsem se pod fyzickým tlakem obracela na záda - Ona mě obracela..

To jsem nemohla dovolit, neboť při pohledu v její jámovité důlky, které se skvěly smrtí a chladem větším než samo umrlčí tělo, bych skonala..

 Přesto mi zvědavost nedovolila obelstít mé obavy a já otevřela oči.

 A nyní mrtva, již nemám strachu, neb strachem jsem Já..