Zimobraní

Nářek je přeci dlouhý. Smutno píše dlouhé básničky pokud vím. Aha, takže když ti Vcelo říkají zkrať to, přejí si aby ses rozveselil. To je od nich myslím hezké.

co bys umíral kvůli takový věci... víš co by nás mrtvol bylo?

čaroději: skvělé... proto je nás tu tolik... čarodějové, i realisté

I pro mně je to dobré, má to atmosféru, možná malinko zkrátit by vážně neškodilo... :-)

No sláva!Čaroději seš poklad!Adelan též! Tak možná přece jen neumřu...

No Merle nevím nebo spíš vím, jak se na to díváš ty, ale mne to oslovilo a líbí se mi to. V tu chvílí kolem mne byla náhle tma prosvětlená naoranžovělými pouličními lampami, jejichž světlo se odráželo od bílého sněhu. Všude bylo ticho, mrazivé ticho jaké bývá jen ve večerním, sněhem pokrytém parku. Usínající vrána na jedné lampě si protáhla křídla, ale ani ona neporušila nepsanou dohodu nehlučna. Pak jsem učinil krok, abych se podíval na tu dívku, která seděla na lavičce spolu s oním chlapcem. Sníh kolem nich byl jen nedbale smeten jedním pohybem ruky v rukavici, ta dívka dokonce možná seděla přímo ve sněhové pokrývce lavičky. Ačkoliv jednoznačně přišli spolu, jako by to byli dva cizí lidé ...či...dva odcizující se lidé. Nebylo mezi nimi fyzicky mnoho prostoru, ale o to větší propast byla mezi nimi - cítit. Dívka plakala, tiše, jako když padají vločky. Mokré kapky se jí v tom oranžovém světle leskly na tváři a já si maně pomyslel, že zmrznou na malé kousky ledu. Chtěl jsem přistoupit a setřít jí ty slzy, ale nemohl jsem blíž k nim pro tu bolest, která se řinula ven z obou jak z otevřené rány v břiše velryby, když vyrvete ven harpunu. Kolem se zachvěl vzduch a bílé mokré sněhové vločky se rozjíveně vrhli vstříc čekající bílé kohortě záchranců. Na chvíli jsem odvrátil zrak abych prohlédl tou bílou clonou a když se můj pohled vrátil k oné lavičce, byly tam jen dvě bílé sochy na které zvolna dopadal sníh.... Ta černá vrána na lampě náhle posměšně zakrákala a já měl náhle pocit, že jsem se probral z podivného snu. Sněhové vločky se mi zachytili na řasách a reakcí mých očí byly horké slzy, které mi vyrazily z očí. Přitáhl jsem si límec zimníku blíže k sobě a otřásl se při doteku mokré látky. Spěchal jsem domů a pod nohama mi křupal sníh. Bylo ticho jako v kostele. Už jsem se neohlédl. Tak tohle se mnou udělala ta báseň a za to jí patří tip. Asi to dám jako samostatné dílko s odkazem sem:o)

Teda díky!Čekal bych cokoli,ale že se to až tak moc nelíbí... A to jsem si říkal,že se mi konečně podařilo překročit vlastní stín?!?!? Eh,jdu si umřít do koutu...

upřímě musím říct, že to je fakt slabý... za prvý příliš příliš dlouhý, dál tomu chybí jakýsi náboj, který to s tímhle obsahem potřebuje pro zachování poetiky (když už volný verš) snaž se zkrátit množství a víc zhustit obsah... prostě méně slovi říct víc.... neboj se ani náznaků a metafor.... nerýmovaný básně na nich musí stavět

silná pof ... a nic víc m.