Chybíš mi...

Chybíš mi, chybíš, ach jak moc, je již dost hodin, přes půlnoc a já v posteli své ležím a zraky upírám k temným věžím, jež před mými okny jsou. Ležím a po tvářích mi kanou slzy, a vím, že spát bych měl, protože zítra vstávám brzy, ale spáti nemohu, ne a ne, ta vzpomínka na Tebe, mne vždycky dostane a já jsem zas slabý v kolenou. Však když už do spánku nořím a Tobě se láskou svou kořím, tu ošklivý zvuk ze spánku mě leká: "Ach to byl zas jen sen," říkám si a vstávám víc unaven, než jsem šel večer spát. A tak to chodí den co den, "Srdce mé, proč mě mučíš jen?" A Boha se ptám: "Bože, co hrozného jsem udělal, že jsi mi moje srdce dal?"

---