Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seMezi snem a skutečností-2díl
22. 04. 2005
0
0
519
Autor
Jul_X
Ještě po té, co sem dokouřila, sem chvíli čekala, než přišel.
" Ahoj, změna plánu. Kámoš má volný barák a dělá pařbu, tak jsem mu řekl, že příjdem." pozdravil mě a vzal za ruku. "Ale vždyť jsme měli jít...ta kapela u nás zas dlouho hrát nebude.." zůstávám stát na místě, zatímco on udělal krok vpřed. "Pojď. Už tak máme zpoždění..." udělá další krok vpřed. "Vnímáš mě vůbec?" řeknu mu, ikdyž mám pocit, že si to říkám pro sebe. Někdo mu volá. Mluví s tím kámošem. Odvrátím od něj pohled, ikdyž mě stále drží za ruku.Zaregistruji pohled někoho, kdo stojí nedaleko. Uhnu pohledem, ale nemůžu se na něj znovu nepodívat. Přímý pohled jeho magicky temných očí ve mně vzbuzuje pocit, že i on mě vnímá víc, než kluk, držící mě za ruku. Je celý zahalen do tmavé černé barvy. Zapálí si cigaretu a dál udržuje to spojení pohledem.
"...za chvíli jsme tam." ukončí hovor a udělá další krok. "Určitě se ti tam bude líbit..." něco mi říká a vede mě cestopu nahoru. Nemám sílu se bránit. Otočím se a dívám se bna toho kluka, který mi svým otočením a opětovaným pohledem otevřel oči.
Rozloučení se před hospodou. Čeká mě cesta domů. Dnes jdu sama.
Dám ruce co nejhlouběji do kapes a vydávám se tmou domů. Domů? Co znamená přesně slovo "domov"? Místo, kde je člověku dobře, kde má kus sebe, kde na něj někdo čeká? Nebo je to jen místo, kde nocovat? Obydlí vytvořené dávnými civilizacemi jako úkryt před proměnami počasí?
Vzhlédnu a příjdu na to, že už jen zabočím, výjdu kopec nahoru a za ním jsou bytovky. Cesta z města mi díky fylozofickým úvahám uplynula a ani nevím jak. Jdu rychlou chůzí a v zatáčce dostanu smyk, div nespadnu na zledovatělou silnici. Zpomalím. A předemnou v dáli něco zahlédnu. V blízkosti aut stojících po pravé straně, vidím pomalu se přibližující stín. Obrysy jsou ještě moc neidentifikovatelné, ale přímo za ním rozeznávám pohyby. Pohyby běžícího zvířete. Mihne se pod lampou a ta prozradí velkého psa černé srsti, běžícího mi vstříc. S pootevřenou tlamou, aniž by zpomalil. V tom stín vykročí po třpytícím se středu silnice, pes k němu přiběhne a věrně jde po jeho boku. Teď ten stín získává obrysy tváře a postavy zahalené do delšího kabátu.
Obrysy tváře jsou jemné, avšak patří klukovi. Tomu klukovi, který mi otevřel oči. Čepice schcovávající delší vlasy, odhalené prsty bledé kůže, hladící lesklou srst psa, ba ani bledá pleť jeho tváře nebudí tak chladný pocit, jako jeho výrazné oči, hledíce v dáli před sebe. "Je to snad zjevení? Magie noci? Jen sen?" říká můj pohled
Pohled tak nenápadný, jako vysílání myšlenek do prostoru. Pootočí hlavu, míjíce se blízko sebe, strnule bez jakéhokoliv pohybu úst. Úst, jak vytesaných z ledu. Socha z ledu pod září měsíce a přesto oči vypovídající vše. Sklopení zraku a v okamžiku dotyku jeho řas, já spatřila v koutku jeho"zrcadla duše" jiskřičku. Jiskřička zmražená dalším přívalem větru, jenž mě doprovází cestou dolů z kopce.