Cesta z obchodu

„Čtyři rohlíky, kostku másla a… a to bude všechno.“

            „Všechno to bude?“… vrátila mu s předstíranou radostí slečna za pultem.

            „Všechno.“, procedil skrz úsměv, který ovládl jeho rty. Rutina maloobchodu a patina jeho regálů mu dodávala klidu.

            „To si nechte.“, zaplatil, poděkoval a začal se probíjet skrze frontu plnou nasupených čekatelů na maloobchodní, notoricky známou dávku formální komunikace.

            „Cilililink, cink“… zařinčel zvonek houpající se nad dveřmi. Mrzlo. Vzduch kousal a štípal, když procházel zmrzlými nosními dírkami. Chodníky byly pokryté ledem a okna auto zmaloval mráz, notorik bez fantazie.

            „Z takového mrazu může mít radost leda tak děcko, vite, paní?“

            „Nebo blázen, nebo blázen.“, prohazovalo si mezi sebou duo zakulacených babek supících k hlavním dveřím obchodu.

            „Leda tak děcko, nebo blázen…“, opakoval si Adam pro sebe, a znovu se musel smát. Jak děcko, tak blázen se z toho mrazu opravdu právě radovali. Malý chlapec, vymanil se zrovna na malou chvíli z ostražitého zajetí matčina doprovodu, klouzal se na zamrzlé kaluži před obchodem. A Adam, zmiňovaný blázen, ho pozoroval. Položil tašku na zem a rukou zamířil do kapsy…

            „Buch!“, profláklo se tichem zadunění. A ryk na sebe nenechal dlouho čekat.

            „Bééééééé – ééé!“, táhl se pronikavý soprán. Dětský útrpný hlásek se stával už jen podbarvením ženské fistule

            „Já jsem ti to říkala,“ křičela na ubožáka matka, „klouže to, a ty sis nedal říct, No vstávej, vstávej, však ti ještě přidám ty nemehlo“. Opona smíchu v Adamově hrdle pomalu stoupala  k rudému patru pusy, ještě ale nedovolila řehotu projevit se před obecenstvem naplno.

            „Copak ty nevíš, že to klouže? Proč se kloužeš, když víš že to klouže?“, nenechala se matka odbít ubrečenými úseky dítěte.

Adam, který si mezitím zapálil cigaretu, se teď snažil ze všech sil udržet smích za zuby, nejen proto, aby hlavní protagonisté pouliční frašky nezaznamenali pobaveného diváka, ale také aby nedovolil dýmu z jeho plic podřít rýmou sužované hrdlo. Popošel několik kroků a odvrátil hlavu od matky zvedající nezbedné dítě.

            S plnou hlavou představ o dítěti klouzajícím se na protiskluzovém ledě a hloupém bruslaři s matkou v zádech, který neví že zmrzlá voda klouže, konečně smíchu dovolil provětrat hlasivky.