Waiting for the rain

         Šlapu si svou neobvyklou cestu sobotním světlem, kochám se stromy, prvními kvítky, řekou, vodou, přírodou, lidmi. Všichni jsou najednou jiní. Přátelští, usměvaví, milující, radostní. Pocity se vlní a dmou, vybuchují v malých ohňostrojích přímo do mého srdce. Mám z nich radost. Ano, skutečně mám. Ale také vím, že je to jinak. Že je to jen představa, zbloudilý romantický přelud o harmonickém světě.

Jedna z vln se zastaví těsně přede mnou. Plyne, volně. Když dorazí ke mně, ustrne a s tázavým výrazem pohltí mé myšlenky. Pak, aniž by kterákoli z nás něco naznačila, sklopí svůj zrak, a odpluje ovlivnit jiné bytosti. Ví, že dnešní den zůstane nevpuštěna.
          Takových vln znám mnoho. Mají krásné oči. Výraz bohyní. Obklopují vás svým světlem. Ale jedno jim chybí. Vytrvalost. Nabídnou se, leč vzápětí zmizí. Neklidné, přelétavé, nestálé, neustále se pachtící, ale opravdu nádherné vlny, které neznají klid ani jej neumějí vychutnat. Nespokojí se s tichem, rozrušuje je hluk. Nesmíří se s pláčem, neoslavují smích. Proplouvají. A tím mě děsí. Ano, bojím se jich. Bojím se opravdové radosti, protože mě děsí k neutišení možnost, že ji ztratím. A tak ji odmítám ochutnat, abych pro ni pak nemusela truchlit. Totiž tyhle vlny mají ještě jednu vlastnost - dokáží vás pohltit ve chvílích, kdy to nejméně čekáte.
           A tak se stalo. Šlapala jsem si svou obvyklou cestu sobotní tmou, utápěla se ve svých pocitech a emocích a jakýkoliv záchvěv opravdovosti ve mně rozbujel neutuchající tesknotu. Všichni byli stejní jako vždycky. Šedí a unylí, nepřátelští, sobečtí, vypočítaví a nepřející. Ano, smáli se sice. Právě, že se smáli!

Narazila do mě vlna, a - povalila mě na zem. Ležím v blátě, neschopná pohybu, paralyzovaná, spoutaná, upínaje se na jedinou myšlenku. Proč???

           Pro nedostatek čehokoli, co by mne zahřálo, čekám tedy raději na déšť.

Stále.