Prach bodající do očí

Tohle jsem napsala před pár lety v autobuse, krátký, ale vystihující mojí občasnou náladu. Nevěděla jsem, do jaký to mám dát kategorie, tak jsem jen tak něco vybrala:-)

Ve chvílích smutku, pocitu beznaděje a samoty, sbírám rozprášené střípky mého nyní tak krásného dětství. Čím víc se jich snažím složit, tím víc mě bodají do mého pomalu trouchnivějícího srdce. V těch chvílích mi připadá, že se dlažba města rozestupuje a její vlny brzy pohltí mé zmítající se tělo a já navždy zůstanu uvězněna v temnotě tmavého, nepochopitelného smutku.

---